Kuttenplaner Schmelzthal (Chodovská Huť) - Luděk Ťopka: Moje nejmilejší místo

Beigetragen: Marie Lárová

Část vyprávění Luďka Ťopky:
Tahle parafráze z povídky Jana Nerudy mne napadla v den, když mi na zádech zčista jasna, a doslova přes noc, přibyl osmý křížek. Stalo se to letos v lednu (2009) a po všech těch gratulacích rodiny a přátel, mi došlo, že mi asi nezbývá, než na některá ta místa, jež mi život a osud určil k životu a práci, už jen vzpomínat.
Bylo jich, od rodné vísky Mstětic, přes Jirny, Újezd nad Lesy, Vrané nad Vltavou, přes středovýchodní Bagdád a Kuwait City, nigerijskou Kadunu až po Prahu, věru dost. To jsou ovšem jen místa, kde jsem žil a pracoval.
Všude dobře, doma nejlépe, praví staré přísloví. Takže všude jsem byl sice rád, ale nejšťastnější údobí života pro mne byla léta v Chodovské Huti, kde jsem už nepracoval, ale dvojnásob šťastně žil. Ač naším stálým bydlištěm byla Praha, měli jsme v této vísce, či vlastně ani ne vsi, ale pouze osadě patřící pod obec Tři Sekery u Mariánských Lázní, hezkou chaloupku, kam jsme jezdili více než dvacet let vždy na půl roku, od května do října, a která byla naším druhým domovem. Krásná rána a romantické večery, noční obloha s miriádami hvězd, jakou v Praze nespatříte, nezapomenutelná panoramata pohledů z vrchů do kraje, čistý vzduch exportní kvality, bohatá úroda hub, dobří sousedé a ten klid, ten božský klid!
Zde jsem poznal lesy, pravé katedrály přírody, chrámy, které se svými nebetyčnými smrky směle vyrovnaly dómům postaveným lidmi, lesy v pravém smyslu toho jména. Obdivoval jsem rašelinou zbarvenou temnou vodu Kajetánu a krásné okolní rybníky plné ryb, lesní potok s pstruhy a parádními raky, na jehož březích rostou ty nejkrásnější hřiby, procházel březiny s křemenáči oranžových hlav a viděl obrovité pýchavky, které jen tak někde nespatříte. Potkával jsem kapitální jeleny, spanilou srnčí, daňky a muflony, statné kňoury i bachyně s jejich pruhovanými selátky, krmil jsem kousky masa mladou kunu, která se skrývala pod sousedovou hromadou palivového dřeva i ochočenou veverku, chodící si denně pro svůj příděl buráků. Na stráňce přímo u chaty rostly hříbky a ryzce, za okenicemi spali přes den netopýři, na krovech střechy a v naší schránce na dopisy měly hnízda červenky, sýkorky a pěnkavy a v podvečer brouzdal a funěl kolem domu pantáta ježek. Jaké bližší kontakty s přírodou by si člověk mohl přát?
Tu nádheru nelze popsat slovy, tu musí člověk zažít a vnímat nejen smysly, ale hlavně srdcem a duší. A tak, když jsem se poslední den před definitivním odjezdem loučil se svým milovaným koutem lesa, kam jsem nejčastěji chodil, objal jsem ten nádherný stoletý modřín na jeho okraji, který mne vždycky při příchodu vítal a při odchodu s plným košem hub popřál dobrou noc. Přitiskl k němu na dlouho svou tvář a hlavou mi protáhly všechny ty krásné chvíle, které mi zde život dopřál a na něž mi zbudou jen teskné vzpomínky. Když jsem ten mohutný kmen naposledy pohladil a odcházel, slyšel jsem už jen tichý šum vysoko v jeho větvích a musel použít kapesník, abych viděl na cestu.
Bohužel se asi nikde nebudu cítit tak šťastně, jako tam, kam se nemohu vrátit, protože ta chaloupka už není naše. Pro svoje stáří jsme ji museli opustit, a tak nám nezbývá nic, než ty sladké vzpomínky a pár obrázků.
Lepší vyznání k Chodovské Huti neznám. Převzato: http://czechfolks.com/plus/2009/07/14/ludek-topka-moje-nejoblibenejsi-misto-v-cechach-7/ - tam si také můžete přečíst celé vyprávění.

Eingegeben: 7.1.2014