vzpomínky na Wies [Klime 24.2.2018 16:27] |
ReagierenPrvní z nich pochází od P. Svatopluka Schutznera, který po válce jako mladý působil v Chebu a dnes ije ve Washingtonu:
My jsme tomu svéráznému spolubratru říkali dědeček z Wiesu. Jednou jsme ho s Macháčem (páter Jan Machač, dnes ijící v Praze-Dejvicích, pozn. red.) a snad s P. Duchkem (co byl v Horních Lomanech a měl auto) jeli navtívit. Nejen on, taky ta jeho expositura (snad něco jako mezi farností a filiálkou) byla velmi barvitá uvnitř. Zdobena velmi starodávnými zobrazeními, myslím, zázraků. Měla nablízku, myslím, jetě blí k hranici ne to jeho bydlitě, zázračnou studánku. Jak sám dědeček vyprávěl, přiel ho jednoho dne navtívit nějaký, tuím, frantikán a el se pomodlit ke studánce a zmizel. Pohraničníci se potom rozhodli exposituru zbourat, lidi na té úrovni neměli smyslu pro památky. A dědeček naloil ebřiňáček a odebral se, patrně s hospodyní, k jejím příbuzným, nepamatuju se kam, řka: Mit Wagerle nach Schwagerle," za co ho Macháč napomenul, e to tak nesmí říkat."
Sestra Frantika Klimee, dnes ijící v Torontu, na dědečka z Wiesu" vzpomíná zas takto:
Nějak si nepřesně vzpomínám, e za hlavním oltářem byl zbytek stromu, na kterém byla soka bičovaného Krista. Měla pověst, e je zázračná. Bylo mi 13 - 14 let a hrála jsem tam na varhany, staré, dřevěná táhla. Někdy začala hrát nějaká píala, která neměla, a pan farář přeruil mi a řekl: Maruko, tam to táhlo musí zastrčit - nebo něco podobného. Taky jsem mu ministrovala u oltáře (v tmavě červených nedělních sametových atech a s velkou červenou malí ve vlasech). Neměl ádný problém s tím, e jsem holka a jsem v kněiti za mříkou. A ten páter měl na faře na půdě ikmé dveře ve střee a lehátko a říkal, e kdy svítí sluníčko, tak otevře ty dveře a nahý se tam opaluje. Taky měl v jednom pokoji na faře spoustu velijakých hodin, mnoho jich hlasitě tikalo."