Místní pověsti 1 [Tutun Tutun 10.1.2023 17:09] | Reagieren
Zlověstnou pověst měly lesnaté a skalnaté srázy hory Plešivce, tyčící se nad levým břehem Berounky severně od města Berouna, a lesy na Veselé, táhnoucí se severovýchodně směrem ke Vráži a Lhotce.

Zakletý les divých žen. V potůčku, tekoucím po dně údolí mezi Plešivcem a Veselou (říká se tu v Pánvích), prý sídlívaly víly. Když lidé vykáceli staleté stromy na jeho březích a do zeleného šera vpustili ostrý sluneční jas, uchýlily se víly do tří studní pod zaniklým hradem. Už v době, kdy sběratelé pověst zapisovali, byly tyto studny zasypány.

Jiná pověst říká, že v místech, kde stával hrad Na Veselé, obcházel v poledne průsvitný přízrak bílé paní. Je zakleta ve studánce Klabalce a čeká, až si ji některý mládenec vezme za žen a tím ji vysvobodí.

Zakletý je i pán tohoto bájného hradu. Prý byl pohanem a nenáviděl křesťany. Jednou odmítl pomoc kněžně Ludmile, když její vůz uvízl ve strmém stoupání blátivé cesty od Berouna do Vráže. Od těch dob se prý vozkům na té cestě zjevuje bílý kůň, který jim pomáhá táhnout náklad do kopce, a těsně před Vráží opět nenadále mizí. Je to sám rytíř, který si v této podobě musí odpracovat své provinění.

Existoval skutečně hrad Na Veselé? Dnes v této oblasti najdeme stejnojmenný hospodářský dvůr. Severně od něj se však zdvíhá lesnatý kopec Kozinec, kde náš největší znalce hradů August Sedláček popsal zbytky kruhového příkopu a základy věžovitého stavení. Na nedaleké plošině se mohla nacházet i zaniklá ves Kozinec.

Místní pověsti 2 [Tutun Tutun 10.1.2023 17:10] | Reagieren
Zvláštní název místa (Kdo se tu asi veselil?), četná prameniště a studánky, a také jméno nedaleké obce VRÁŽE (staroslovanské vraženik, vrač“ bylo označením pro lékaře, medicinmana, šamana či zaklínače) naznačuje, že se tu mohly konávat léčitelské rituály i slavnosti k uctívání přírodních sil a plodnosti, zejména obřady letního slunovratu, spojené s divokými tanci a sexuálními orgiemi.

Tomu nasvědčuje další pověst ze vsi Lhotky. Tam v místech U obrázku (na stromě byl svatý obrázek k zažehnání zlých sil) prováděly každou lichou hodinu divé ženy své rejdy. Jednou tudy v jedenáct hodin před polednem šel nějaký chalupník a spatřil tlupu nahých ženštin s rozevlátými vlasy, ozdobených květinami a chvojím, jak se drží za ruce a prudce se točí ve velkém kruhu. Najednou si ho povšimly a než se nadál, vtáhly ho do kola a začaly si ho jedna druhé podávat. Síly už nebohého muže opouštěly a snad by ho divoženky utancovaly k smrti, kdyby se jedna z nich nad ním neustrnula. Poradila mu, aby obrátil levou kapsu naruby a vysypal z ní drobty chleba. Sotva tak učinil, kruh se rozpadl. Muž se neohlížel a utíkal k domovu, co mu síly stačily.

Jindy jel sedlák plešiveckým lesem s nákladem dříví. Po ránu bylo ještě chladno, na trávě jinovatka, ale divé ženy už kolem cesty rozprostíraly k sušení pleny, které vypadaly jako cáry mlhy. Protože byl sedlák v bujaré náladě, zapráskal bičem a mlžné pleny rozšlehal. To ale neměl dělat. Divoženky začaly ječet jako vichřice a hnaly se za ním. Sedlák jim jen tak tak ujel. Když už byl mimo les, zaslechl za sebou volání: „Jen ho nechte, však on do roka a do dne ani kašel ani rýmu mít nebude!“ A skutečně sedlák bez jakýchkoliv příznaků nemoci do roka zemřel.

Plačící duch. O filipojakubské noci, kdy se mládež schází na kopcích k pálení čarodějnic, leckterou dvojici, která si „odskočila“ za milostnými touhami do stínů mimo dosah ohně, vyděsí vysoká černá postava, kráčející rychle lesy mezi Plešivcem a Veselou. Je to bludný duch. Nikomu však neublíží. Jenom lomcuje stromy, jako by je chtěl zlámat nebo vyvrátit z kořenů, a přitom táhle kvílí a pláče. Prý naříká nad zaniklou vesnici Kozincem, která v těchto místech kdysi stávala.