EinloggenEinloggen AnmeldenAnmelden  ČeskyČesky
Řečica (Řečica) - Ze vzpomínek

Beigetragen: Zdeněk Pechar

Ještě po druhé světové válce byla Řečica plná turistů. Hotelová kapacita hotelu Charbulák nestačila, lufťáky byla obsazena každá volná světnička v horských chalupách. Bylo snadné se vypravit na Lysou horu, na Gruň, Visalaje či Bílý kříž. Ti, kteří nebyli příliš sportovně založeni, se opalovali u vody nebo houbařili. Koupání si neužili, protože voda byla i v parném létě ledová.Řečici se v Hamrech taky přezdívalo „Volavý Vídeň“. To proto, že někteří obyvatelé měli pro nedostatek jodu v potravě zvětšené vole. Život horalů byl těžký, polní práce na prudkých stráních velmi namáhavá, stejně jako nošení těžkých břemen a nákupů v dichulích – ale byla to samozřejmá součást života a lidé ji jako takovou brali Na samotném začátku řečického údolí stál penzion „Posker“, nazvaný po svém majiteli. O kousek dál, na malé plošince osázené třemi stříbrnými smrky, byl postaven kamenný sloup s vytesaným nápisem Masarykovo údolí. Ten byl po složitých peripetiích přemístěn k ústí potoka do přehrady a vrácen mu i původní nápis. Další domy podél cesty sloužily zaměstnancům lesů a jejich rodinám. V prvém bydleli dlouhodobě Jursovi, ve druhých dvou „Na uhliskách“ např. Jančurovi, Milatovi, Vančurovi, Ručkovi, Zuščákovi. Uhliska bylo místo, kam se splavovalo dřevo a pálilo uhlí v milířích. Cesta vedla dále na „Kotly“, vlevo do svahu se odbočovalo na Malcherov s jednou dřevěnou chalupou a výše z dnešního hlediska ke skromným vekendům, kde Ostraváci trávili prázdniny a svátky. Pozemky a les obhospodařovala rodina Popelářova, která se v gruntovní knize připomíná už roku 1770. Další rozsáhlejší pozemky patřily Bakotům a Charbulákům. Byly to Bakotovice, Charbulokovice, Popelořovice. Hlavní cesta vedla podél potoka kolem hájenky a za ní se obě cesty před hotelem Charbulák spojovaly. Původně hostinec, později hotel u Velkého Kobylíka představoval svým hospodářstvím, mlýnem a obchodem jakési centrum osady. Do obchodu se chodilo až z Těšiňoků, zpod Gruně, z Jatného i Řehucího. Jednou měsíčně tam lesní správa vyplácela své zaměstnance, z nichž někteří ještě téhož dne propili, co se dalo. Aby zachránily aspoň něco, očekávaly manželky už od rána před obchodem své muže. Ty rozhodnější výplatu zabavily, méně rezolutní si vynutily alespoň „velký“ nákup na delší dobu a splacení předchozího dluhu. Za války sloužil hotel německé mládeži i frontovým vojákům a turistika tu ztratila své zázemí. Stejně jako později, kdy se tu konaly různá školení a soustředění. Ke konci války byla zavedena do hotelu i dále do školy elektřina. Toto období bylo poznamenáno tragickou událostí. Bylo to sestřelení anglického letadla. Dne 27.8.1944 při druhém náletu na průmyslovou Ostravu, který si vyžádal opět stovky životů, hlavně z dělnických řad, udála se nad údolím Řečice před zraky poděšeného obyvatelstva strašlivá příhoda. Z hořícího letadla vyskakovala dvanáctičlenná posádka a v čistém horském vzduchu kymácelo se slavnostně a vážně nad lesy jedenáct bílých obrovských padáků. Když vyskočil poslední – dvanáctý, padák se neotevřel, protože už prohořel, ale jako roztržený pytel úžasnou rychlostí za několik vteřin se zřítil i s letcem do lesa. Němci se psy začali pročesávat lesy. Konečně byl nalezen. Vysoko ve větvích silného buku viselo ve spleti provazů bezvládné letcovo tělo. Pravá noha byla při dopadu uražena v kotníku a ležela pod stromem. Po dlouhé námaze bylo tělo sundáno a uloženo v zahradní besídce hotelu Charbulák. V mrtvole byl zjištěn Kanaďan Carman. Jméno měl vyšito velkými písmeny přes prsa bílého vlněného svetru. Byl pochován na místním hřbitově. Po válce byl exhumován a odvezen na vojenský hřbitov americké armády. Místo neštěstí bylo nad Podbilonkami. Letadlo bez posádky letělo dál na jih a zřítilo se za Bezkydem na Makově. Ostatním letcům se podařilo uniknout na Slovensko.
Naproti hotelu stály ještě dvě dřevěné chalupy. Jedna z nich byl tzv. výminek, kde byli porůznu ubytováni lidé, kteří pomáhali v hospodářství hotelu. Údolím Velkého Kobylíka vedla značená cesta na Lysou horu, nalevo ve stráni byly Podbilonky s jednou chalupou – tam se vystřídaly rodiny Lišky, Drabiny a Stýskaly. Naproti přes údolí je Ujmisko, kde bydlely čtyři rodiny lesních dělníků (Burda, Myšinský, Matějka, Zuščák). Podbilonky i hospodářská budova slouží dnes jako rekreační chalupy, z Ujmiska zůstaly jenom zarostlé ruiny, i když tam ještě dlouho po odchodu bezzemků do pohraničí hospodařila přes svůj vysoký věk paní Veličková, jejíž muž pracoval jako cestář. U kamenného mostu, kterým byl nahrazen u hotelu most dřevěný, měl chaloupku Martin Bakota. Jednu dobu byl i předsedou MNV Staré Hamry. Byl náruživým čtenářem rodokapsů a každý večer si kazil oči při petrolejce, elektřinu tvrdě odmítal. Stejně tvrdohlavě se odmítal vystěhovat kvůli přehradě a pamětníci si vzpomínají, jak byl nakonec přece jen úskokem vylákán a odstěhován do Hamer. V Hamrech u mosta dožil do 95 let jako nejstarší občan obce. Celé široké okolí si k němu chodilo půjčovat knížky. Také Marie Popelářová, která v roce 1921 postavila domek na Vaňkuli, se mnohým předválečným turistům vryla jako náruživá kuřačka fajfky. Původně bydlela s rodinou na Podbilonkách, před 1. světovou válkou se přestěhovala do Ostravy, kde její muž pracoval. Měla šest dcer a jednoho syna, čtyři dcery umřely v mladém věku na tuberkulózu. Po druhé světové válce žila v domku její nejmladší dcera, vdova po popraveném řídícím učiteli. V osadě žilo ještě mnoho zajímavých lidí, jejichž osudy by stály za zaznamenání. Další budova – škola- vznikla v roce 1892-93. Do té doby se učilo v dřevěné chalupě č.77 a to tak, že jeden učitel – nejdéle Fr. Rudolf učil tři dni v týdnu v Řečici a další tři na Gruni. Nová škola byla zděná, na místní poměry dobře vybavená, měla malou knihovnu a množství názorných pomůcek. Chodily do ní děti ze všech okolních osad a samot a byly jich plné dvě třídy. Po odstěhování části obyvatel do pohraničí se jejich počet silně zmenšil a s rostoucí hrozbou přehrady se zmenšoval dále – zůstalo jen sedm dětí. Kronika školy se bohužel ztratila – učitelé se v poslední době často střídali a není možné zjistit, u koho vlastně skončila (v archivu u ostatních materiálů školy není). Z učitelů působili na řečické škole nejdéle František Boháč, Ferdinand Kusý a Josef Wurm. F. Kusý byl za okupace popraven, tragicky skončili i jeho hamerští kolegové Ant. Lange a J. Kabelka. Za školou byl pramen zvaný Hladná voda, nebo taky Jaščuří voda. Byla ledová a chutná a kdo se jí napil, pocítil kromě osvěžení i nezkrotný hlad. Pramen nezanikl, ale voda teď teče po vysokém břehu, který vznikl zářezem do svahu při budování nové asfaltky, kousek od mohyly. Od pramene vedla cesta přes druhý kamenný most na Ružďonku, kde se po několika desítkách metrů znovu dělila - vpravo vedla údolím Poledňané na Gruň a vlevo podél potoka k dalším osadám: Jatnému, Řehucímu a Těšiňokám.A to bylo místo, kde osada Řečica končila. Kousek výše, pod místním lomem na kámen, na úzkém místě mezi cestou a řečickým potokem byl ještě domek s maštalemi a izbami pro lesní dělníky „U Fuska“. Před Fuskem tam byli Kurečci a Holinci. Jeho obyvatelé neměli ani kousek půdy a tak pásli podél cesty v úseku až po Hrubou jedlu. Od ní až po Žabňok pásli hajní z Řehucího. Domek stál a chátral ještě dlouho po výstavbě přehrady. Protože se stával útočištěm trampů a pochybných živlů, tak ho lesní správa nechala vyhořet.
(zdroj:www.stare-hamry.cz)

Eingegeben: 12.1.2009



Kommentar und weitere Informationen


Kein Datensatz

 Kommentar und weitere Informationen
Name:
E-mail:
Pokud chcete automaticky zaslat odpovědi, uveďte Vaší emailovou adresu (v platném tvaru např. ja@seznam.cz). V rámci antispamové ochrany nebude Váš email nikde zobrazen. Poslouží pouze pro automatické zaslání odpovědí na Váš příspěvek.
Thema:
Kommentar/Präzisierung:  
V rámci ochrany proti spamovým příspěvkům opište číslo 11 do následujícího políčka:

   





Více informací ZDE

Trocha reklamy na podporu webu:
TOPlist