Herbitz (Hrbovice)

Beschreibung: Dvojí vyhnání
"Tak tady u té břízy stál pravý sloupek naší branky," ukazuje mi na kraji rozpadlé silnice vedoucí dnes odnikud nikam Jana Kovaříková místo, kde se narodila. Že tu stála před šestnácti lety vesnice, by dnes nepoznal ani Vinnetou. Džungle náletových stromků, skrz které zaznívá hluk stavebních strojů. Přes údolí se staví most pro novou dálnici z Prahy do Drážďan. Paní Kovaříková mě vede skrz houštiny, až se zastaví před borovicí, jež se tu mezi plevelem vyjímá jako černoch na severním pólu. "Tenhle strom vysadil můj dědeček, když se narodila moje máma, tady končila naše ovocná zahrada. Tehdy se ale nikdo s námi nepáral. Dali nám za to pár korun - a sbohem." Vracíme se zpět na rozbitou asfaltku, ale ani s historickou fotografií v ruce se nedá poznat, kde stál konzum, kde kostel, kde měli svůj dům sousedé Markovi. Cestou mi Jana Kovaříková vypráví, jak prožívala svůj odsun z rodné vesnice do "velkého města". "Když jsme se nastěhovali do Dobětic, to je dneska část Ústí nad Labem, chodila jsem do páté třídy. Sídliště nebylo ještě úplně hotové. Všude byly hromady hlíny, přes bahnité části vedly k trolejbusům haťové chodníky jako někde na Šumavě. Za naším domem byla obrovská hromada hlíny. O tohle rumiště děti přestěhované z Hrbovic musely opakovaně svádět s místními dětmi bitvy. Pro ně jsme byli přivandrovalci a ta hlína byla jejich."


POPRVÉ SBALENÉ KUFRY


Dědeček paní Kovaříkové Vlastimil Myšák tohle stěhování zažil hned dvakrát. Poprvé se musel i s celou rodinou balit v říjnu 1938. Patří totiž k těm nemnoha Čechům, kteří v Ústí bydleli už před válkou. Když do Ústí počátkem října 1938 vtáhl německý Wehrmacht, oprášil s kamarády tradici husitských práčat a zaútočil na německé vojáky kameny. Rodině Myšáků by v nově vzniklé Sudetoněmecké župě pšenka nekvetla, a tak se všichni museli jen s 20 kily nejnutnějších věcí sbalit a zmizet do vnitrozemí. "Nejdříve jsme zakotvili v Benátkách nad Jizerou," vzpomíná pan Myšák, usazený v obýváku dvoupokojového bytu, který dostal v roce 1989 náhradou za zbouraný rodinný dům. "Když jsem poprvé přišel do školy, všichni na mě křičeli, že jsem německý přivandrovalec. Jenomže já byl z těch každodenních rvaček s nácky tak vycvičený, že jsem se bez ohledu na tu přesilu pustil do toho největšího křiklouna. Roztrhl nás až pan učitel, jenomže když se dozvěděl, proč se pereme, řekl mi: A co jiného vlastně jsi!? Tak jsem vyrukoval i na něj. Byla z toho ředitelská důtka a vyloučení ze školy. Takže jsme se museli zase stěhovat. Do Libčic. Tam se opakovalo totéž v bledě modrém. Paradoxně první, kdo nám tehdy pomohl, byla místní německá rodina. Nakonec jsme skončili v Kralupech nad Vltavou ..." Hned v prvních dnech osvobození se rodina vrátila zpět do svého domu v pohraničí. "Museli jsme ho vydezinfikovat, všude byly blechy," vzpomíná pan Myšák, "ale jinak jsme žili docela v bezpečí. Možná to bylo tím, že jsme nebydleli v centru Ústí, kde se ještě po nocích často ze zálohy střílelo."


ÚTĚK PŘED UHLÍM


Začátkem sedmdesátých let se dozvěděli, že jejich obec byla zahrnuta do plánu těžby. "Od té doby jsme vlastně žili na dluh," vzpomíná paní Jaruška Myšáková, stejně jako její manžel předválečný starousedlík. Ale až v únoru 1989 dostala rodina dopis, že dny Hrbovic jsou sečteny. Už v říjnu pak z jejich domu zbyla jen hromada cihel. A to ještě stačil ve věci vystěhování proběhnout soud. Paní Myšáková hledá doklady. "Podívejte se," ukáže mi v pečlivě vedeném šanonu, "za náš dvougenerační podsklepený dům s garáží, dílnou, dvorem a s velkou ovocnou zahradou, který v roce 1933 postavili moji rodiče, jsme dostali jenom 287 754 Kčs! O ceně s námi nikdo nediskutoval!" Stěhovali se z velkého domu do ještě syrového panelákového bytu. "Říkali nám snad i trochu posměšně vesnice o sedmi patrech." Celé Hrbovice se vešly do dvou bloků sedmipatrových novostaveb. Stěhování zasadilo sousedským vztahům smrtelnou ránu. Lidé, co se dříve navzájem navštěvovali nebo spolu šli od zastávky domů, se najednou míjeli ve vchodech. I když k sobě vlastně měli blíž, v bytech se moc nenavštěvovali. "V naší obci se hrálo divadlo, hrbovická hospoda byla do daleka proslulá plesy, pořádaly se dětské dny," vypočítává klady hrbovického života paní Myšáková. "Všechny děti se navzájem znaly!" "Kdežto tady, v Ústí, spolu jenom bydlíme! Dříve jsem se častěji viděl s kamarády z druhého konce Hrbovic než teď, kdy spolu bydlíme v jednom vchodě," dodává její manžel. Pro mnoho lidí to navíc nebyla jen ztráta domova, ale paradoxně i zaměstnání. Po roce 1989 nastal útlum těžby, takže mnozí sousedé byli ze šachty propuštěni a nikdy už vlastně o pořádnou práci nezavadili. Letos v únoru snahu dolů o otevření nových šachet za doposud platnými územními limity odmítli v referendu obyvatelé obcí Horní Jiřetín a Černice. "Ti mají aspoň nějakou možnost ovlivnit svůj osud," podotýká Jana Kovaříková, "mých rodičů se ale tehdy nikdo neptal." Při řeči sáhne ještě jednou do desek a podá mi dvojlist z časopisu Ochrana přírody. Dovolím si ocitovat zatrženou pasáž: Pocit domova je potlačen a paměť krajiny se vytrácí např. při velkoplošné těžbě uhlí nebo při rozetnutí území dálniční komunikací ... Vzhledem k tomu, že zanedlouho nad hrbovickým údolím povede nová dálnice do Saska, napadá mě, že osud nadělil Hrbovicím smůlu skutečně v míře netušené. Když se loučíme, jede se mnou stará paní výtahem dolů. V přízemí naproti schránkám visí na zdi nástěnka s několika starými fotografiemi. Kostel, malované panoráma Hrbovic. "Je to už šestnáct let, ale i tak, když dnes řeknu, že jedu domů, myslím tím Hrbovice, a ne tohle ústecké sídliště."


Článek vyšel v REFLEXU 35/2005



Datum:

Autor: Petr Blahuš - REFLEX
Beigetragen: Roman Šilhavík



Eingegeben: 28.9.2007