Zadní Chalupy (Hinterhäuser)

Popis: dělničina


Stavba plástů a uspořádání včelstva

Včela medonosná patří k sociálním hmyzím společenstvím, která si materiál na stavbu plástu (jakožto obydlí a možnost uložení zásob) připraví sama tím, že produkuje vosk. Děje se to převážně v měsících dubnu až červnu - červenci, ale jen při dostatku potravy ve formě cukrů. Jedna vosková šupinka má hmotnost 6,8 mg a na výrobu 1 kg čistého včelího vosku potřebuje včelstvo 1.25 milionu šupinek.



Stavba plástů

Když usadíme včelí roj do prázdného úlu, kde nejsou ani rámky, ani plásty, začne si včelstvo při dostatku vhodné potravy budovat vlastní dílo. Stavba pokračuje zpravidla shora dolů. Včely visí na sobě v řetízcích nebo hroznech, hlavami obráceny vždy nahoru. Téměř se nehýbají a vylučují vosk. Pomocí zadních nohou a kusadel jej rozmělní, navlhčí, rozdělí na kousky vhodné velikosti a připevní v místě stavby. Včely používají při stavbě plástů i vosk z jiných plástu. Včely připevňují zcela nahodile kousky vosku na strop, až se najednou objeví první základ stěny. Zvolna vznikne mezistěna, která má již naznačeny začátky buněčných stěn. Čím níže dosahuje "plástové srdíčko", tím hlubší jsou buňky na horním konci. Nakonec dosáhnou potřebné hloubky.

Dílo většinou staví šikmo směrem k vletovému otvoru. Jakmile dosáhne srdíčko délky 8 až 10 cm, začíná roj stavět stejným způsobem sousední plásty. Vzdálenost od středu jednoho plástu (mezistěny) ke středu plástu druhého je 35 mm, buňky jsou na obou stranách mezistěny. Při hloubce buňky 12 mm zbývá mezi plásty mezera asi 1 cm. Jednotlivé buňky plástu mají sklon 4 až 5° směrem nahoru. Má to tu výhodu, že med z nezavíčkované buňky hned nevyteče, a že hmotnost obsahu buňky ukládaného ke dnu zajišťuje určitou stabilitu plástu. K dalšímu zvýšení pevnosti plástu vedou silně ztluštělé stěny na stropě přistavěných buněk, jakož i zesílení spojů tří stěn mezi sousedními buňkami.

Jeden decimetr čtverečný plástu naplněného z obou stran medem má hmotnost kolem 350g. Hotový, již jednou zaplodovaný plást, je dále zpevněn předivem, kterým buňku potáhla larva.

Velkou přizpůsobivost ukazují včely při opravách plástů a stavbě přechodu mezi dělničinou a trubčinou.

Konstrukcí úlu je dána stavba podélná nebo příčná. Když mohou včely budovat svoje dílo bez určení včelařem, volí většinou stavbu podélnou, tj. plásty stojí kolmo k česnové stěně, často se objeví i postavení šikmé. Mezistěna, neboli včelařem zhotovená vosková tenká plotna, usnadňuje včelám stavbu plástů, zvláště když u litých mezistěn mohou nadbytečný vosk použít jako materiál pro stavbu stěn buněk.

V souvislosti s mezistěnami hovoříme o jejich vytahování. Kromě výhod rozběrného díla je plást z mezistěny pravidelnější a díky drátkování rámku pevnější. Nesmíme zapomínat na to, že odstupy mezi dolními a horními loučkami rámku větší než 6 mm vyplní včely divokou nepravidelnou stavbou. Různí vynálezci se v minulých letech snažili nahradit voskové mezistěny syntetickými (umělohmotnými). Používají je zatím velkovčelaři v severní Americe.


Buňky a jejich druhy

Na plástech včely medonosné rozeznáváme tři druhy buněk: dělničí buňky (tzv. dělničina) - vzdálenost rovnoběžných stěn buňky v průměru 5,37 mm, trubčí buňky (tzv. trubčina) v průměru 6.91 mm a veliké, žaludovité dolu visící matečníky. Dělničí a trubčí buňky jsou opakovaně používány. Dna a stěny buněk jsou zanášeny výkaly larev a ty jsou zakrývány svléknutými obaly larev (košilkami). Buňky se tím stále zmenšují a mohou být zdrojem opakovaných nákaz ve včelstvu. Včely, které se líhnou ze zmenšených buněk jsou také menší, s kratším sosákem a tím méně vitální než včely z málo zakladeného díla (dílo žemlové barvy) nebo nového díla (paneské). Matečníky ani jejich zárodečná stádia (misky) nejsou nikdy opakovaně použity.



Dělničí a trubčí buňky (dělničina a trubčina)

Oba druhy buněk tvoří pravidelný šestiboký hranol, uzavřený v dolní části třemi čtyřhrannými kosočtverečnými plochami: tupý úhel těchto ploch vytváří trojbokou pyramidu. Protože každá stěna a každá dolní plocha je současně dělící stěnou mezi dvěmi buňkami, je tímto typem stavby dosaženo optimálního využití prostoru: na každém cm2 jsou čtyři buňky pro dělnice a tři pro trubce při minimálním nároku na materiál a dobu stavby, vynikající pevnosti. stejně jako malé tepelně vodivosti. Konstrukce je tedy současně tepelně izolující a šestiboký hranol buňky je jako šitý na kulatý tvar larev a tím jsou splněny i biologické požadavky. Není nic divného, že tento geniální princip převzala moderní technika: hraje velmi významnou roli při konstrukci letadel, i když jí říkáme zdvojená, sendvičová nebo voštinová. Hloubka buněk je dána účelem jejich použití. Buňky pro dělničí plod jsou hluboké 10 až 12 mm, buňky na med jsou hlubší. Plásty naplněné medem mají celkovou tloušťku 27 až 37 mm. Dělničí a trubčí buňky jsou používány k výchově plodu a k ukládání medu. Do dělničiny, na rozdíl od trubčiny, ukládají včely i zásoby pylu.



Matečník

Matečníky slouží výhradně k odchovu matek a jsou použity pouze jednou. Jejich délka je totiž 20 až 25 mm, takže by je matka nemohla znova zaklást. Kladení vajíček se odehrává již ve stadiu matečníkové misky. Při růstu larvy je budován i matečník do konečné velikosti. Po vylíhnutí matky jej včely víceméně odstraní. Pro svoji délku by se matečník postavený ve stejném směru jako jiné buňky mezi plásty nevešel. Proto jeho osa směřuje dolů a včely jej staví na plástu tam, kde je volné místo. Jsou to převážně okraje a rohy plástů na jejich dolním konci. Kruhový vnitřek matečníku je hladký, vnější povrch je naopak pokryt šestihranným vystouplým vzorkem, takže jeho stěna je poměrně silná. Ve vlastním včelstvu rozeznáváme matečníky rojové a náhradní (nouzové).



Rojové matečníky jsou stavěny v přirozeném období rojení a jejich výchozím bodem je stavba matečníkové misky. Stejným způsobem vznikají matečníky u včelstva provádějícího tichou výměnu matky ovšem v podstatně menším počtu. Ve včelstvu najdeme často jenom dva až tři. Náhradní matečníky zakládá včelstvo v tom případě, že z jakéhokoliv důvodu ztratilo matku. Aby si mohlo vychovat novou, musí použít současný plod. Proto nejsou tyto matečníky převážně na okraji plástů, ale někde uprostřed (nebrat doslova).

Stěny dělničí buňky s vybranou larvou jsou do poloviny odstraněny a na zbytku buňky je postaven náhradní matečník.



Uspořádání plodu a zásob

Jsou-li v úlu plásty postaveny podélně = směru proudění vzduchu (tzv. studená stavba), můžeme na jednotlivých plástech i v celém díle pozorovat určité uspořádání. Uprostřed jsou plodové plásty; po jejich obou stranách jsou plásty s medem a pylem. Můžeme vycházet z toho, že plásty s plodem jsou na nejlépe větraných místech úlu. S rozvojem včelstva podléhají medové a pylové plásty díky rozšiřujícím se plochám plodu rozsáhlým změnám. Pozorujeme-li plodové těleso na jednotlivých plástech i vcelku, zjistíme snadno jeho uspořádání ve tvaru kruhu a koule. Kolem plodu je na plástu věnec buněk s pylem, za nimi potom věnec buněk s medem. Pyl musí být čerstvě vylíhnutým včelám lehce dostupný. Zásoby medu nebo krmiva (invertovaného cukru) jsou podle možnosti ukládány co nejdále od česna, což usnadňuje jejich úspěšnou obranu proti "zlodějům". Zatímco v době, kdy plodu přibývá, zásoby medu a pylu se stěhují do stran a nahoru, při sestupném vývoji včelstva je pochod opačný. Med a pyl obklopuje zmenšující se plodové těleso poblíž česna, kde se vytváří i zimní chomáč včel. Ten se v zimním období stěhuje za potravou.



Život včel během roku

Zimní měsíce, kdy příroda neposkytuje včelám potravu a panují teploty, při kterých nemohou ani létat, musí včely nějakým způsobem přežít. Dostatek potravy, síla včelstva bez zbytečného balastu přizpůsobená danému prostoru a udržení životně nezbytné teploty zimního chomáče umožňují, aby včelstvo přežilo v našich zeměpisných šířkách bez větších škod i nejkrutější zimu.

V jarních a letních měsících sbírají včely potravu. Ta umožňuje zvýšení počtu dělnic z původních 10 000 na 50 000 až 60 000, ale zároveň právě toto zvýšení počtu dává včelstvu možnost využít zdroje potravy vyčerpávajícím způsobem. Přezimování včelstva jako celku předpokládá vytvoření zásob. Pouhým nárůstem počtu dělnic vedoucím k letní síle včelstva však toho ještě nedosáhneme. Zpravidla k smrti upracované hynoucí dělnice musí být neustále nahrazovány novými. Zdravé včelstvo tak za normálních podmínek vychová za rok asi 200 000 až 250 000 dělnic. Plnohodnotná matka, která naklade stejný počet vajíček, je zrovna tak nutným předpokladem, jako samčí pohlavní jedinci - trubci, kteří jsou nezbytní k jednorázovému oplození matky.

Na podzim se včelstvo připravuje na zimní období. Zbavuje se všeho nepotřebného. Protože k výměně nevýkonné matky a rozmnožení včelstev došlo prostřednictvím rojení v letních měsících, nepotřebuje už včelstvo až do jara trubce. Ti jsou proto ze včelstva vypuzeni. Podobně dopadnou opotřebované staré dělnice. Přechod od krátce žijících letních včel k přezimujícím dlouhověkým včelám zimním probíhá na podzim pro člověka zcela nepozorovaně.

Zásoby zimní potravy ukládají včely tak, aby byly snadno dosažitelná tedy poblíž tvořícího se zimního chomáče. Buňky v plástech. ze kterých se vylíhly poslední včely, zůstávají prázdné a slouží jako úkryt pro včely, které jsou uvnitř chomáče. Extrémně nízké zimní teploty přežije včelstvo zrovna tak jako nadměrné ohřívání dřevěných úlů postavených v létě na slunci. Včelstvo přežije i takovou mimořádnou situaci, kterou je nesporně ztráta létavek.

Pro zajištění nezbytných potřeb vyvolá pud sebezáchovy urychlenou změnu úlových včel v létavky. A naopak, když jakéhokoliv důvodu přijde včelstvo o mladé včely, převezmou péči o plod létavky, i když už nepatří k jejich úkolům. Ve výkonnosti zůstane takové včelstvo pozadu oproti včelstvům nenarušeným. Aby při udržování jiných životně důležitých funkcí včelstvo neuhynulo, vyžaduje intenzivní péči včelaře.



(text sci.muni - Ptáček)



Datum:

Autor: Československá encyklopedie
Přispěl: Jan Tomášek



Vloženo: 21.1.2025