Pardubitz-Synagoge (Pardubice-synagoga)

Beschreibung: Stéla cadika
Stylizovaná palma nebo ratolest, v evropském prostředí i smuteční vrba, v klenotu náhrobku symbolizuje cnostný a spravedlivý život zemřelého tzv.cadika, neboť tóra praví: Cadik katamar jifrach, ke´erez balvanom jisge...(Spravedlivý rozkvete jako palma, vyroste jako cedr v Libanonu...). Stylizované antické sloupky po stranách stély mají Židům připomínat zaniklý jeruzalémský Chrám.
Náhrobkům kolmo zasazeným do země se říká stéla, nebo maceva (z hebr.macevot tj.náhrobek, hebrejština má i výraz eben zichron tj.kámen vzpomínek), kolmo a písmem k východu se desky zasazují do země v diaspoře, v Izraeli se pokládají vodorovně. Další typ náhrobku tumba je v Čechách poměrně vzácný, užíval se pro pohřby velmi významných rabínů a osobností židovských obcí.
O pohřby souvěrců se staral tradiční pohřební spolek Chevra kadiša (hebr.Svaté bratrstvo). Spolek tvoří nejváženější muži židovské obce, zajišťují nejen pohřby souvěrců, ale věnují se i dobročinnosti a návštěvám nemocných. Počet členů spolku býval 18, což je numerický ekvivalent slova chaj tj.živý. Podle židovské tradice nesmí zemřelý zůstat v domě smutku, členové Chevra kadiša bdí a modlí se u zemřelého v obřadní síni, či márnici a provádějí rituální omytí těla k dosažení rituální čistoty (tahara). Náhrobek (eben zichron, hebr.kámen vzpomínek) se na hrobě vztyčuje při prvním výročí úmrtí (v jidiš járcajt), při dalších těchto výročích provádějí členové Chevra kadiša modlitby u hrobu, tuto službu si někteří zbožní Židé předplácejí za života formou příspěvku do pokladny spolku.
I nejbohatší Židé bývali pohřbíváni celkem prostě v bílém rubáši bez kapes (s sebou nevezmeš si ničeho), v prosté borové rakvi, šperky a květiny nejsou židovskými pohřebními rituály povoleny. Přemisťování ostatků je hrubým přečinem proti zásadám judaizmu. Do rakve byla zpravidla přidávána hrst zeminy z Erec Jisrael (země Izraelské), symbolizovala se tak touha po návratu do země předků, tak jak zpívají Židé v písni Hatikvah (hebr.Naděje), dnes hymna státu Izrael.

Tak dlouho, tak hluboko v srdci
duše Žida touží
a směrem k východu
oko hledí k Siónu
Naše naděje se ještě neztratila
ta naděje dvou tisíc let -
být svobodným lidem v naší zemi
v té zemi Siónu a Jeruzaléma.




Datum: 2010

Autor: Pavel Frýda
Beigetragen: Pavel Frýda



Eingegeben: 7.12.2010