Orlová - Pomník padlým za Těšínsko (Orlová - Pomník padlým za Těšínsko) - Východní Slezsko jako známková země SO (Silesie Orientale, též Orava, Spiš)

Přispěl: Jan Tomášek

Východní Slezsko bylo území Rakouského Těšínska, které po první světové válce nárokovalo jak Československo (z důvodu historických) - tak Polsko z důvodů národnostních.

Po rozpadu Rakouska-Uherska tak na Těšínsku vznikly český a polský národní výbor. Polský výbor prohlásil Těšínsko za součást Polska a vojensky většinu území v noci na prvního listopadu 1918 obsadil. Český výbor naopak deklaroval území za součást Československa.

Napětí na obou stranách se poté stupňovalo. Ve snaze situaci alespoň částečně uklidnit, se o pár dní později oba výbory dohodly na prozatímním rozdělení Těšínska.

Na sporném území, které mělo rozlohu 2282 kilometrů čtverečních, žilo víc než 400 tisíc obyvatel. David Fukala ve své práci uvádí, že podle sčítání lidu z roku 1910 se většina z nich hlásila k polštině, čtvrtina k češtině a necelých dvacet procent k němčině. Mezi Němce pak byla zařazena i většina tamních Židů. Téměř čtvrtinu těšínských Poláků tvořili haličští přistěhovalci, kteří do regionu migrovali za prací.

Těšínsko bylo strategicky významné, protože se v oblasti nacházely uhelné doly. Regionem navíc procházela Košicko-bohumínská trať, která ve své době představovala jediné efektivní spojení mezi českými zeměmi a Slovenskem.


1918 PROZATÍMNÍ ROZDĚLENÍ TĚŠÍNSKA mezi ČSR a POLSKO

Po rozpadu Rakouska-Uherska tak na Těšínsku vznikly český a polský národní výbor. Polský výbor prohlásil Těšínsko za součást Polska a vojensky většinu území v noci na prvního listopadu 1918 obsadil. Český výbor naopak deklaroval území za součást Československa.

Napětí na obou stranách se poté stupňovalo. Ve snaze situaci alespoň částečně uklidnit, se o pár dní později oba výbory dohodly na prozatímním rozdělení Těšínska.

Pátého listopadu 1918 sice došlo k dohodě o prozatímním rozdělení Těšínska mezi Zemským národním výborem pro Slezsko (hlásícím se k Československu) a polskou Národní radou. S tím ale českoslovenští představitelé nebyli spokojeni, protože podle této dohody připadla větší část Těšínska včetně Košicko-bohumínské trati Polsku. Československo tedy ovládalo jen menší část, než je dnešní České Těšínsko. Například Orlová patřila Československu, ale Karviná již Polsku.

Z toho důvodu na mírové konferenci v Paříži, která začala v lednu 1919, nastolila československá delegace i otázku Těšínska. Ministr zahraničí Edvard Beneš argumentoval tím, že dohodové mocnosti již předtím uznaly integritu historických hranic Čech, Moravy a Slezska.


LEDEN 1919 - CESTA KE KONFLIKTU, SEDMIDENNÍ VÁLKA

Názorová roztržka mezi Masarykem a Benešem

Názory na to, jak by se napjatá situace měla řešit, se mezi vrcholnými představiteli Československa lišily a někteří z nich podle Černého ozbrojený konflikt nevítali. Jednalo se dokonce o jeden z mála sporů mezi tehdejším prezidentem Tomášem G. Masarykem a ministrem zahraničí Edvardem Benešem.

Prezident Masaryk byl spíše zastáncem razantnějšího řešení. Vycházel z předpokladu, že zemské hranice by měly být dodrženy. Proto se také vyslovoval pro razantnější vojenský postup.

Naopak Beneš chtěl situaci řešit mírovými prostředky. Nakonec ale převážil hlas zastánců vojenského řešení československo-polského sporu.

Sedmidenní válka

K eskalaci napětí došlo poté, co Polsko na konec ledna 1919 naplánovalo volby do Sejmu, které se v rozporu s prozatímní dohodou měly konat i v Polskem kontrolované části Těšínska, kde Polsko zároveň rozmístilo své vojenské jednotky.

To bylo pro představitele Československa nepřijatelné, a když Poláci i nadále na svém záměru trvali, rozhodla se československá vláda pro vojenský zásah a ministerstvo národní obrany vydalo 19. ledna 1919 rozkaz k obsazení Těšínska. Samotná operace pak začala o čtyři dny později – 23. ledna 1919.

Rozhodující roli v sedmidenní válce sehráli podle Černého českoslovenští legionáři, kteří se vrátili z Francie. Jednalo se totiž o období, kdy československá armáda teprve vznikala.

Na Těšínsko byli odveleni příslušníci francouzských legií pod velením podplukovníka Josefa Šnejdárka, jenž měl k dispozici také několik francouzských důstojníků. Do bojových akcí se na československé straně zapojili i vojáci sloužící předtím v rakousko-uherské armádě, působily zde i různé dobrovolnické jednotky a od východu měly celou operaci zajišťovat muži z 33. a 35. pluku italských legií.

Čechoslováci přitom podle Černého příliš nepočítali s tím, že se jim Poláci postaví na ozbrojený odpor. Přesně k tomu ale došlo – velení polských jednotek dostal na starost František Xaver Latinik, který ovšem disponoval podstatně slabšími a špatně vyzbrojenými silami.

Ve dnech 23. až 30. ledna tak docházelo k vojenským střetům. Československé síly byly razantní a rychle postupovaly vpřed. Jasně se přitom projevila jejich převaha.

„Byly obsazeny Bohumín, Slezská Ostrava, Těšín a řada menších měst a vesnic. K rozhodujícím bojům došlo u města Skoczów 30. ledna a Poláci nakonec ustoupili až za řeku Vislu. Další úder plánovaný na 31. ledna však již neproběhl, protože Šnejdárek dostal od ministerstva národní obrany příkaz bojové operace zastavit, s tím, že v zahraničí vyvolala československá vojenská akce velmi negativní ohlasy.

Na československé straně podle Černého, který se odvolává na oficiální údaje, padlo celkem 55 mužů, z nichž 4 byli důstojníci. Sedm vojáků bylo nezvěstných a zranění utrpělo 124 mužů, mezi nimi tři důstojníci.

Polské ztráty byly mnohem vyšší. Padli čtyři důstojníci a téměř devadesát mužů. 855 Poláků utrpělo zranění, víc než 813 zběhlo nebo bylo nezvěstných.

Jak již bylo naznačeno výše, v zahraničí si sedmidenní válka o Těšínsko vysloužila velmi silnou kritiku. „Dohodové mocnosti konflikt mezi Československem a Polskem pochopitelně neviděly rády, protože to komplikovalo už tak dost složitá mírová jednání v Paříži. Zde se horečně rokovalo o poválečném uspořádání Evropy a vlastně celého světa.

Beneš už 27. ledna telegrafoval do Prahy Masarykovi o tom, že československá akce vyvolala v Paříži ‚zlý dojem‘. Poláci podle něj zprávy o událostech na Těšínsku zveličovali a prohlašovali, že se českoslovenští vojáci dopouští zločinů na civilním obyvatelstvu.


LEDEN/ÚNOR 1919 VYTÝČENÍ DEMARKAČNÍ LINIE

Po podepsání příměří – od 29. ledna do 3. února – se problémem zabývala Nejvyšší rada mírové konference. Po nátlaku ze strany mocností nakonec v Paříži 3. února 1919 podepsal Beneš s vedoucím polské delegace Romanem Dmowským dohodu o demarkační linii.

Podle únorové úmluvy bylo Těšínsko rozděleno tak, že i když většina uhelné pánve připadla Československu, několik desítek kilometrů dlouhý úsek železniční tratě vedoucí z Bohumína přes Těšín a Jablunkov zůstal Polákům.

Původní plán přitom počítal s tím, že po zastavení bojů o osudu Těšínska rozhodne takzvaný plebiscit neboli lidové hlasování. Kvůli přetrvávajícím násilnostem se ale podle něj od tohoto záměru upustilo a na Těšínsko byla vyslána dohodová komise, která měla připravit finální rozdělení celé této oblasti.


1919/1920 DOHODA O PLEBISTU - TĚŠÍNSKO ZNÁMKOVOU ZEMÍ "VÝCHODNÍ SLEZSKO"

Východní Slezsko si připomínají filatelisté, jelikož přípravy na plebiscit zahrnovaly zvláštní poštovní známky. Byly to známky Československa a Polska, přetištěné různými kombinacemi "SO", "S. O." (fr. Silesie Orientale) nebo "1920". Používaly se od února do září 1920. Přetisk se vyráběl ve značných množstvích; s několika výjimkami, známky jsou dnes běžně k dispozici za minimální cenu.

Poštovní historie území je poměrně komplikovaná, a to jak přetištěnými, tak přetisknutými razítky bojujících zemí (včetně Rakouska), které se v různých časech používaly na různých poštách.


ĆERVENEC 1920 - ARBITRÁŽ O TĚŠÍNSKU

Arbitrážní výrok padl 28. července 1920 a Československo v podstatě získalo vše, co chtělo. Košicko-bohumínskou dráhu, uhelný revír, ale zároveň také to, po čem příliš netoužilo – poměrně početnou polskou menšinu, která velmi nelibě nesla, že bude muset žít v Československu.

I po arbitráži ovšem zůstala na obou stranách konfliktu nespokojenost. Zatímco Češi věřili, že by plebiscitem získali celé Těšínsko, tamní Poláci na dohodu pohlíželi jako na zradu od polské vlády. „Spor o Těšínsko a také o některá území na slovensko-polské hranici negativně poznamenal vztahy mezi Československem a Polskem po celé meziválečné období.




Vloženo: 16.3.2025