PřihlášeníPřihlášení RegistraceRegistrace nového uživatele  DeutschDeutsch
Důl Nelson III (Nelson III Schacht) - Katastrofa na dole Nelson III 3.ledna 1934,tragický zlom v našem hornictví.

Přispěl: Ondřej Šulda

Středa 3. ledna 1934 představovala zlom v dějinách československého hornictví. Došlo ke katastrofě, která u nás do té doby nebyla zaznamenána. Vše se odehrálo zcela nečekaně.
Havíři dolu Nelson III. v Oseku u Duchcova sfárali jako jindy dolů. Byl klid. Těsně před 16:45 hodinou nastal na dole Nelson III u Oseka mohutný výbuch. Detonace byla slyšet v širokém okolí a záchvěvy půdy byly zaznamenány v Oseku, Duchcově, v Hrdlovce a na dalších místech. Těžní šachta byla úplně zničená. Dva betonové bloky u ní se úplně rozprskly, stejně jako její železná konstrukce. V blízkosti šachty ve třídírně uhlí, která se zřítila, byli zabiti padajícími trámy a uhelnými kameny dílovedoucí Karel Schmidt a dělnice Marie Havelková. Plameny vyšlehly do výše několika desítek metrů a utvořily ohnivý sloup, na jehož konci byla viditelná koule. Na několik sekund jimi bylo ozářeno celé okolí. Plameny s kouřem vyšlehly i z větrné jámy VII. Také z jam VI a IX začaly postupně vystupovat sloupy hustého černavého dýmu jako důsledek požáru vzniklého v dole na mnoha místech. Dým obsahoval vločky sazí se značným množstvím dehtových kapek jako následek nedokonalého spalování a nedostatku kyslíku. Při této suché destilaci uhlí se tvořilo množství vyšších uhlovodíků a kysličníku uhelnatého. Několik vteřin po prvním výbuchu následoval druhý. Poté zhasla v Oseku všechna světla.

V okamžiku exploze byla na dole Nelson v podzemí plná odpolední směna - 142 horníků. Při výbuchu většina z nich ihned zahynula, zbytek zemřel na pracovištích nebo v jejich blízkosti krátce poté. Jen málo jednotlivců a několik skupin mužů bylo nalezeno mrtvých na místech, kam se chtěli uchýlit před ohněm nebo před mračny prachu, např. v revíru Salesius. Neunikli však daleko pro překážky nahromaděné výbuchem a pro usmrcující účinky nedýchatelného ovzduší, zbaveného kyslíku a prosyceného požárními plyny a prachem. Tato tragédie v podzemí dolu Nelson trvala jen několik minut. Chvíli před prvním výbuchem pracovali v opuštěné sloji pod oseckým hřbitovem čtyři muži. Likvidovali starou výdřevu. Vojtěch Balíček, František Vosáhlo, Borek Sýkora a Jan Ferner se stali prvními svědky katastrofy.

Balíček právě zdvihal lopatu, když jím strašlivá síla mrštila na vozík. Téměř upadl do bezvědomí. Když se vzpamatoval, tápal po lampě. Byla rozbitá. Kousek od sebe uslyšel zahvízdnutí. Plazil se za ním a dostal se až ke třem dalším spolupracovníkům. Byli ohromeni, ale nikdo jim nemusel nic vykládat. Bylo jim jasné, že je třeba co nejrychleji zmizet. Výstup nad nimi byl ale zavalený. A tehdy si Balíček uvědomil, že nedaleko je větrací šachta číslo sedm. Následkem exploze a následujícího podtlaku ovzduší v dole se právě tato jáma stala asi na jednu hodinu jamou vtažnou a proud čerstvého větru umožnil únik.
Horníci se tedy rozběhli k sedmičce. Cestou prošli kolem mrtvého, zadušeného muže. Vzali si jeho lucernu. Když došli k šachtě, zjistili, že chybí fárací pomocná klec a bezpečnostní světla. Z úsporných důvodů byla před časem vlastníkem dolu Mosteckou společností pro dobývání uhlí zrušena a světla odmontována. Zůstaly ale železné háky, které ji přidržovaly. Všichni až na Fernera vylezli na povrch. Ferner, přiotrávený plyny, na samém okraji šachty začal omdlévat a málem se zřítil zpátky. Dva další jejich druzi pro slabost zahynuli při výstupu pod posledními žebříky.

Explozí byl postižen důl Nelson v celém dobývacím prostoru o ploše téměř 5 km2. Účinky zachvátily skoro 30 km chodeb. Až na úsek Staré jámy, části revíru Salesius a jiné menší výjimky byla zničena všechna díla a zařízení v dole. Síla výbuchu byla dodatečně vyčtena na 229.664 kg výbušniny. Exploze trvala jen asi 0,1 sekundy. Její rychlost na výjezdním patře těžní jámy dolu Nelson III byla asi 655 m/s, tedy přesáhla hranici rychlosti zvuku. Pravděpodobně byla však větší, snad až 878 m/s, na nárazišti dokonce ještě vyšší. Na vodní jámě dolu Nelson III byla rychlost tlakové vlny o něco nižší než na těžní jámě, ale i tak dosáhla kolem 400 m/s. Ničivá údernost exploze byla zesílena skutečností, že prudké tlakové vlny poškozující chodby i požární hráze otevíraly dříve uzavřená ohniště a tak byl umožněn vznik dalších požárů. Směs požárních zplodin a uhelného prachu se pak stala zdrojem dalších výbuchů. Tato situace nastala na dole Nelson i potom, kdy během prvních dvou dnů po hlavní explozi nastala zejména dne 5. ledna 1934 další série dílčích explozí v kratších intervalech po sobě následujících. Jejich příčinou byl přísun čerstvých větrů po obnovení činnosti ventilátorů, které se v okamžiku výbuchu vinou poruchy elektrického vedení zastavily. V dole opět začalo hořet. Lidové noviny místo katastrofy popsaly: „Je to jediná hromada trosek. Všude leží kusy železa a trámů, části střech a zdiva. Na dílenské budově stojící naproti dolu není jediné okno celé. Zaměstnanec, který pracoval v třídírně, byl tlakem vzduchu vymrštěn až na dvůr.“

Po hlavní explozi 3. ledna 1934 byl v dole z větší části absorbován vzdušný kyslík (až na výjimku Staré jámy a snad i revíru Salesius II). Ovzduší bylo v té době nehořlavé, neboť obsahovalo asi 6 % CO2, 2-3 % CO, menší množství metanu a vyšších uhlovodíků a asi 90 % dusíku. Jakmile však byl ventilací k provaleným ohňům přiveden vzduch, docházelo opět k recidivě. Pokud koncentrace požárních zplodin dostoupila hodnot 5-6 %, následovaly další exploze. Jediným řešením bylo uzavření ohlubní jam dolu Nelson, aby byla docílena izolace od vzdušného kyslíku a tak zamezena tvorba explozivní směsi. Pokusy o uzavření dílčích úseků v dole se totiž ukázaly neúčinné a navíc při dalších explozích došlo k několika zraněním. Ve dnech 5. a 6. ledna 1934 bylo proto postupně provedeno uzavření všech jam. Důl Nelson se na dlouhou dobu stal masovým hrobem téměř půl druhého sta obětí.

Uzavírce dolu Nelson ovšem předcházely usilovné záchranné práce, i když záhy bylo zřejmé, že naděje na přežití lidí v dole je nepatrná. Na místo byli mezitím staženi četníci a vojáci. U dolu se shromažďovali zoufalí a vykřikující příbuzní horníků. Ženy křičely: „Dělejte něco! Pusťte nás dolů! Máme tam své muže.“ V prvních hodinách po havárii totiž vycházely ze všech výdušných jam dolu Nelson větry obsahující vodní páry promísené kouřem. Záchranné práce mohly začít jedině na vtažné větrní jámě VIII. První záchranné čety, vybavené záchrannými přístroji typu Dräger 1924, které sjely krátce po explozi v 17:10 a v 17:32 hodin, se však musily vrátit pro přemíru kouře, tedy pro neviditelnost. První den 3. ledna 1934 bylo učiněno celkem 7 pokusů sjet do revíru Salesius a byli vyneseni první mrtví. Příčinou jejich smrti byla otrava kysličníkem uhelnatým. I další záchranné pokusy pokračovaly zatím jen touto jamou i v následujících dnech. Po půlnoci ze 3. na 4. ledna sjely i čety elektrikářů, aby se pokusily obnovit přerušené elektrické vedení. Pro hrozící nebezpečí nových výbuchů musily však být jámy VIII a IX v revíru Salesius na ohlubních již dne 4. ledna 1934 v 15 hodin uzavřeny.

Zpočátku nebylo možné pro záchranné práce užít těžní a vodní jámy dolu Nelson III pro značné demolice po explozi, obdobně ani jámy IV a VI, které byly zataraseny řadou překážek. V prvních hodinách po havárii proto probíhaly zmáhací práce a pokusy učinit je sjízdné, což se v časných ranních hodinách 4. ledna 1934 podařilo na vodní jámě dolu Nelson III. Jeho těžní jáma, výbuchem nejvíc poškozená, však zůstala i nadále nepřístupná. Vodní jamou byli tedy od ranních hodin druhého dne vyváženi další zahynulí havíři. Karel Čapek tehdy napsal: „Ještě čekáme v ustrnulém napětí, kdyby aspoň jeden žijící byl zachráněn, ulevilo by se nám, chtěli bychom pomáhat rozpáčit ty zavalené stěny, abychom se dostali alespoň k jedinému kopáči, který ještě není mrtev.“ Celkem záchranáři vynesli na povrch 13 mrtvých. Příbuzní je identifikovali „až na trosky jediného těla, jež ohořelé a rozmetané byly vytaženy z náraziště Nelsona III“. Později o tom tisk uvedl, že „žena horníka Trojka z Oseka snad poznává svého muže“. Veřejnost byla otřesena. Po zmíněných detonacích během 5. ledna a po zjištění, že záchranné čety nemohou proniknout do důlních chodeb pro četné překážky způsobené hlavní explozí i následnými výbuchy, bylo zřejmé, že v dole nemohl už zůstat nikdo naživu. Revírní báňský úřad v Mostě na návrh odborné vyšetřující komise, ustavené krátce po katastrofě ministerstvem veřejných prací, dal proto souhlas k zastavení záchranných prací a k uzavření všech jam na ohlubních. Dne 5. ledna 1934 byl zazděním požární hráze uzavřen přístup do spojovací chodby mezi jamou VIII a IX, poté byly povrchovými uzávěry zavřeny obě jámy dolu Nelson III a konečně jámy IV a VII. V dopoledních hodinách 6. ledna byla uzavřena i poslední jáma VI. Úplná uzavírka dolu Nelson byla tedy tohoto dne v 10:18 hodin.

Průběh záchranných a zmáhacích prací byl sledován a komentován vším českým i německým tiskem, s odezvou v celém státě. Nejmladší obětí byl jednadvacetiletý Oldřich Kolář, nejstaršími byli pětapadesátníci Richard Liška a Václav Procházka. Vždyť po obětech zůstalo 128 vdov a 266 sirotků. Výnos veřejné peněžní sbírky, zahájené ihned po katastrofě, jim ovšem ztrátu živitele nahradit nemohl. Pohřeb prvních 13 obětí na oseckém hřbitově 8. ledna 1934 se proto stal smuteční manifestací všeho československého hornictva. Pohřbu se účastnily také delegace horníků z celé republiky. Do místa neštěstí přišly stovky soustrastných telegramů. V den pohřbu se rozhoukaly sirény na šachtách v Belgii, Francii, Německu a v Sovětském svazu. Bilance tragédie byla hrůzná.
V den pohřbu bylo zatčeno devět báňských úředníků, mezi jinými ředitelé Karlík a Kupka, inženýři Blahník, Beisser, Bambus, Krpata, Kutina a naddůlní Neid. Zatkli je přímo v kanceláři dolu. Kutina plakal.

Generální ředitel Löcker v kanceláři nebyl – právě se účastnil pohřbu obětí. Lidové noviny věc komentovaly: „Je zajímavé, že účastníci pohřbu zachovali se k němu úplně chladně a nikde jeho přítomnost nevzbuzovala pozornost.“ Zatkli jej ihned po skončení pohřbu. Zatčení „přijal velmi chladně a pravil: Tak už jsme v tom všichni, od centrálního ředitele až po závodního inženýra“. Obžalovali je z přečinu proti bezpečnosti života.

Škody způsobené explozí 3. ledna 1934 byly tak rozsáhlé, že provoz na dole Nelson mohl být obnoven až roku 1941. Značně poškozené byly povrchové objekty obou jam dolu Nelson III, především těžní jáma. Její šachetní objekt byl výbuchem zcela zdemolován, důlní klec vyhozena až po lanovnici, železné konstrukce zohýbány a zpřeráženy, vstup do jámy byl troskami zcela zasypán. Železný most vedoucí k třídírně byl stržen a na třídírně, na správní budově, v koupelně a v zámečnické dílně bylo způsobeno mnoho škod. Vodní jáma asi 60 m vzdálená od těžní jámy dolu Nelson III, užívaná pro sjezd mužstva, měla též těžní klec zaklíněnu v lanovnici. Střecha šachetního objektu byla nadzdvižena a zčásti stržena. Na ostatních jamách byly škody značně menší. Na větrní jámě IV byla poškozena jen střecha, na jámě VII v strojovně ventilátoru bylo poškozeno en několik okenních tabulek, šachetní objekty jam VI, VIII a IX byly poškození uchráněny.

Důlní prostory byly naopak explozí postiženy natolik, že hlavní zmáhací práce trvaly nepřetržitě až do roku 1938 a teprve postupně byl zjišťován rozsah škod. Exploze prolétla totiž jako vichřice celým dolem a smetla všechny překážky, které jí stály v cestě. Byla provázena vysokou teplotou, při níž došlo k otevřeným ohňům. Po otvírce dolu Nelson byly na některých místech zjištěny stopy po velkých ohních. Trosky z provalených hrází, větrních dveří, výdřevy, kolejnic, výlomy z rozvalených uhelných pilířů, demolice strojního zařízení a dopravních prostředků, poškozených a zpřeházených, způsobily místy závaly a zátarasy k naprosté neprůchodnosti. Desítky dokumentárních snímků pořízených během zmáhacích prací dokládají důsledky ničivé síly exploze.

Následky havárie nemohly snad být doloženy drastičtěji než ohledacími protokoly už prvních obětí, které byly při úvodních záchranných a zmáhacích pracích z důlních prostor vyproštěny. Byly konstatovány četné zlomeniny, rozdrcení lebečních kostí, deformace kloubů i částí těl, místy i jejich roztrhání, četná zranění s vnitřním krvácením i s výrony krve z uší a z úst, roztržení srdečního svalu a promáčknutí hrudníku, popáleniny druhého a třetího stupně až po zuhelnatění, otrava kysličníkem uhelnatým, tedy udušení a další smrtelná zranění. Čtení pitevních nálezů a prohlídka fotodokumentárních záběrů obětí na místech, kde zahynuly, bude trvale patřit k otřesným momentům revokujícím poslední chvíle jejich života. Mnozí ze zahynulých musili na své poslední spočinutí ve hřbitovní půdě čekat skoro pět let. K původním obětem přibyly záhy ještě dvě další. Při otvírce revíru Salesius dne 28. 6. 1934 nahromaděné plyny vyrazily zděný uzávěr nad ohlubní a usmrtily další dva dělníky. Počet zahynulých se tak zvýšil na 144 osob.
Nelsonská tragedie se stala podnětem kritických úvah, které vedly k změnám zákonných opatření a k zvýšení ochrany pracujících v hornictví.



Vloženo: 11.3.2021



Komentáře a upřesňující informace


Žádný záznam

 Komentáře a upřesňující informace
Jméno:
E-mail:
Pokud chcete automaticky zaslat odpovědi, uveďte Vaší emailovou adresu (v platném tvaru např. ja@seznam.cz). V rámci antispamové ochrany nebude Váš email nikde zobrazen. Poslouží pouze pro automatické zaslání odpovědí na Váš příspěvek.
Nadpis:
Komentář/Upřesnění:  
V rámci ochrany proti spamovým příspěvkům opište číslo 36 do následujícího políčka:

   





VĂ­ce informacĂ­ ZDE

Trocha reklamy na podporu webu:
TOPlist