Nelson III Schacht (Dùl Nelson III) - Historie dolu Nelson III

Beigetragen: Ondøej Šulda

Podvojný dùl Nelson III - tìžní a vodotìžní jáma - byl hlouben poèínaje rokem 1885 anglickou tìžaøskou spoleèností založenou Williamem Refeenem. Po roce 1895 jámy koupila Mostecká spoleènosti pro tìžbu uhlí. Postupnì pak otevøela další jámy IV-IX, které plnily funkci jam tìžních nebo vìtrních. V jejím majetku zùstal dùl Nelson až do znárodnìní roku 1945. Tìžební pole bylo ohranièeno tìžebním polem dolu Viktorin, Nelson I, inundaèní poruchou a severním výchozem uhelné sloje pod úpatím Krušných hor. Patøil k dolùm tìžícím nejkvalitnìjší hnìdé uhlí v Severoèeském hnìdouhelném revíru. Výhøevnost dosahovala až 25 MJ. Jednalo se vyslovenì o technologické uhlí pro vybrané spotøebièe. Nelson mìl od východu na západ délku 3.480 m (vzdušnou èarou) a šíøku od jihu k východu 1.400 m. K nìmu pøièlenìný revír Salesius mìl délku od severozápadu k jihovýchodu 1.100 m a šíøku 750 m. Tento prostor byl pøed rokem 1934 èlenìn na nìkolik samostatných revírù: revír tzv. Staré jámy, revír Pomocné jámy, revír II, k nìmuž na severní stranì pøiléhal Høbitovní revír, Jižní revír (v té dobì už mimo provoz), revír V, Úpadní revír, revír VI, revír Severní vrch a revíry Salesius I a II (pùvodnì souèást dolu Alexandr v Hrdlovce). V podzemí dolu Nelson bylo už pøed rokem 1934 vyraženo kolem 80 km chodeb.

V sousedství dolu Nelson byla postupnì otevøena øada dalších dolù. Na západní stranì to byl dùl Marie (patøil Duchcovskému uhelnému spolku), na jižním smìru dùl Alexandr (pozdìji President Gottwald), na východì a severovýchodì dùl Bihl s pøipojenou jamou Viktorin (vesmìs v majetku Mostecké uhelné spoleènosti). Dobývací prostor dolu Nelson byl na jihozápadní hranici proti dolu Alexandr ohranièen výraznou tektonickou poruchou (která snižovala mocnost uhelné sloje dobývané dolem Alexandr o 6 m), na protilehlé stranì tvoøil hranici ochranný pilíø mìsta Oseka. Východní hranici smìrem k dolu Viktorin tvoøilo vyklínìní sloje, západní hranici pak staøiny dolu Pokrok (Fortschritt).

Úložní pomìry na dole Nelson byly složité. Sloj byla rozdìlena tzv. hlavním proplástkem na dvì èásti: na hlavní sloj s pomìrnì pravidelnou a stálou mocností od 8 do 10 m a na svrchní sloj s kolísající mocností. V revíru Salesius bylo kromì hlavního proplástku vyvinuto ještì nìkolik dalších jílových poloh. Hlavní sloj smìrem od východu k západu upadala do hloubky asi 170 m až k Úpadnímu revíru, odtud stoupala k demarkaènímu poklesu smìrem na severozápad. Nejvìtší hloubka sloje dosáhla 350 m, kde místy mìla její mocnost 14-15 m. Uhlí nejlepší jakosti bylo dobýváno v Úpadním revíru, v V. revíru a v revíru Salesius, kde mocnost sloje neklesala pod 8 m. Nadloží sloje tvoøily terciérní pískovce, podloží sestávalo z jílovitých vrstev rùzných mocností. V hloubce asi 10 m pod slojí byla vyvinuta vodonosná písèitá vrstva o mocnosti 5-10 cm, která byla uložena na 3 cm silné vrstvì slínu.

Dùlní podmínky nebyly tedy zvláštì pøíznivé. V revíru Salesius byla sloj uložena dokonce pod úhlem 38° a její mocnost se smìrem severozápadním snižovala. V oblasti jámy Nelson VIII vykazovala už jen 4 m a byla prostoupena mocnými proplástky. Uhlí ve svrchní sloji bylo velmi køehké, a pro vysoké náklady se proto již pøed r. 1934 nevyplácelo ji dobývat. Provozní situaci komplikovala okolnost, že kromì revíru Salesius se díla všech nelsonských revírù nacházela buï mezi již vyrubanými èástmi sloje, tedy mezi staøinami, nebo v jejich bezprostøední blízkosti. Dobývalo se vlastnì už jen v ohradních pilíøích, které byly zeslabeny dùlními chodbami. Na tyto pilíøe pùsobily znaèné tlaky, a proto byly èásteènì rozdrceny, s trhlinkami, které prostupovaly uhlím mezi chodbami a staøinami a umožòovaly prùnik metanu, hlavního zdroje nebezpeèí exploze. Zvláštì komplikované tlakové pomìry byly v V., v Úpadním a v VI. revíru. Podmínky na dole Nelson nebyly ovšem v tomto smìru výjimkou. Byl to známý problém øady starých severoèeských hnìdouhelných dolù s dlouhotrvající tìžbou.
Ve dnech pøed katastrofou bylo na dole Nelson v provozu 7 jam. Kromì IV. jámy mìly tìžní vìže železné konstrukce (jediná døevìná vìž byla na jámì VI) a byly vybaveny železnou výstrojí. Jejich profil byl kruhový, tìžní a vodní jáma Nelsonu III o prùmìru 3,5 m byly vyzdìny. Ostatní jámy mìly prùmìr od 1,5 do 3,1 m, ètyømetrový prùmìr mìla jáma IV. Jejich hloubka byla dána úložnou hloubkou a provozními podmínkami. Tìžní jáma dolu Nelson byla vyhloubena do 226,6 m, její vodní jáma do 238,3 m, jáma IV do 236,4, jáma VI do 73,5 m, jáma VII do 146 m, jáma VIII do 117,6 m a jáma IX 69,1 m. Jáma v tzv. Pomocném revíru (poblíže jámy VII) byla pøibližujícím se porubem poškozena a po zaplavení nárazištì spodní vodou byla už pøed rokem 1933 na povrchu zazdìna. Starý dùl Nelson byl v té dobì už mnoho let zasypán a chodby do nìho ústící byly též zaplaveny. V dobì pøed katastrofou byl hlavní tìžní jamou Nelson III, ostatní jámy sloužily jako vìtrní.

Úložním pomìrùm byla uzpùsobena dobývací metoda. Jako na vìtšinì hlubinných dolù v severoèeském revíru, kde byly dobývány mocné hnìdouhelné sloje a kde byl nedostatek zakládkového materiálu, bylo i na dole Nelson hlavní zpùsobem komorování na zával pøesto, že pøi nìm vznikaly znaèné ztráty uhlí (více než 50 %). V jednotlivých revírech dolu Nelson byly kromì komorování užity podle povahy sloje i další metody, a to etážování ve 3-4 plástech, pøípadnì dobývání ve dvou plástech, a to s plavenou zakládkou. Staré, už nepoužívané dùlní chodby se zakládaly hlušinou. Pøevážnì užívanou dobývací metodou bylo však komorování na zával. Výška komor se podle mocnosti sloje nebo mocnosti plástù pohybovala od 5 do 7 m, s plošnou výmìrou od 60 do 100 m2. Komory se razily v prùmìrné vzdálenosti 40 m mezi sebou. Postup prací byl jednoduchý a riskantní. Uhelný pilíø se oddìlil na tøech stranách záseky, aby se na zbývající stranì odstøelil a zavalil. Poté se sestøelilo uhlí zbylé na stropì, èásteènì se pøistøelily pilíøe a øímsy a pak se celá komora zavalila. Nakonec se ústí komory zazdilo, vymezil se ochranný pilíø a otevøela se další komora.

Pro práce na dole Nelson mìl mimoøádný význam systém vìtrání. Vzhledem k rozsahu dùlního pole a dobývacím metodám byla zøízena tøi samostatná vìtrní oddìlení: první pro V., Úpadní a VI. revír, druhé pro revír Staré jámy a tøetí pro revír Salesius. Do prvního a druhého oddìlení byl veden úvodní vìtrní proud z tìžní a vodní jámy dolu Nelson III. Jeden vìtrní proud smìøoval od tìchto jam západním smìrem a odvìtrával V., Úpadní a VI. revír až k výdušné jámì VI, druhý vìtrní proud byl od tìžní jámy veden východním smìrem pøes revír Staré jámy k vìtrní jámì VII. Z nìho odboèoval samostatný dílèí vìtrní proud pøed revírem Staré jámy a smìøoval chodbou horní lanovky k výdušné jámì VI. Tento dílèí proud se spojoval se západním proudem teprve po odvìtrání VI. revíru. Revír Salesius mìl vlastní vìtrní systém. Úvodní vìtry byly vedeny jamou VIII dùlními chodbami až na nejspodnìjší smìrnou chodbu, odkud vycházely k výdušné jámì IX. Provoznì byl ovšem revír Salesius napojen na ostatní nelsonská dùlní pole. Závadou bylo nedostateèné oddìlení vìtrního proudu revíru Salesius od nelsonských revírù potøebným množstvím vìtrních dveøí.

Pokud se týèe provozních podmínek, situaci komplikovala okolnost, že dolu Nelson hrozilo nebezpeèí prùvalu teplických termálních pramenù. Proto se pøi dùlních pracích musila vìnovat stálá pozornost poruše, která tvoøila demarkaci a procházela dobývacím prostorem. Postup dobývání byl proto v její blízkosti každé ètvrtletí pøedmìtem kontroly komise složené ze zástupcù revírního báòského úøadu v Mostì, teplických lázní, místních úøadù a Mostecké uhelné spoleènosti.

Vlastní tìžba ze všech pìti revírù dolu Nelson se soustøedila k jediné tìžní jámì, oznaèené jako Nelson III, ostatních pìt jam bylo výdušných a jedna vodní (v sousedství tìžní jámy). Dopravní trasy byly tedy znaènì dlouhé, což si vyžadovalo komplikovanou dopravu. Do roku 1930 se v dole provádìla doprava vozíky a dùlní lanovkou. V intencích intenzifikaèních opatøení, jejichž úèelem bylo zrychlit dopravu pøi úspoøe pracovních sil, byla v revíru Salesius zavedena otevøená plechová koryta, nátøasné žlaby a kryté plechové žlaby. Toto opatøení - odmítané tehdejším závodním inženýrem Františkem Vokáèem jako málo produktivní pro èasté poruchy a ucpávání žlabù - bylo øeditelstvím Mostecké uhelné spoleènosti kategoricky prosazeno. Dopravní proces byl komplikovaný zejména z revíru Salesius. Z nátøasných žlabù uhlí padalo do uzavøených plechových žlabù, z nichž se vypouštìlo do vozíkù a jimi se po smìrných chodbách odváželo k místu zvanému "devìtašedesátka". Zde se výklopníkem sypalo do hlavního vedení plechových krytých žlabù o prùmìru 60 cm, asi 170 cm dlouhých, se sklonem asi 38°. Z nich se uhlí vypouštìlo do dopravních vozíkù a odtud se elektrickou lokomotivou dopravovalo ke svážné, po ní pak k lanovce a lanovkou koneènì k tìžní jámì Nelson III. Celkem tedy na této trase bylo uhlí sedmkrát pøekládáno. Pøi tomto zpùsobu se ovšem vyvinovalo znaèné množství uhelného prachu, který byl vìtrním proudem unášen a usazoval se ve vìtrních chodbách. Kromì revíru Salesius se prach nejvíce vyvinoval v V. revíru, znaènì v místech, kde se vozíky plnily z nátøasných žlabù. Pøi volbì tohoto dopravního systému spolupùsobily komplikované úložní pomìry. Sloj mìla, jak už bylo uvedeno, znaèný úklon, zvláštì v revíru Salesius. Jáma VIII mìla ke sloji hloubku 117,6 m, zatímco tìžní jáma III 226,6 m.

Pracovní podmínky byly znaènì ztížené nejen ze zmínìných provozních dùvodù, ale i pro vysoké teploty, které v nìkterých èástech dolu dosahovaly 32°C, v revíru Salesius až 38°C. Mnohem horší byla však mimoøádná prašnost. Pøispíval k ní petrografický vývoj uhelné sloje a stupeò jejího prouhelnìní. Nelsonské uhlí bylo totiž pøi své vysoké kvalitì velmi køehké a témìø ètvrtina jeho vytìženého množství tvoøila malou zrnitost, což pøispívalo k vývinu uhelného prachu.

Dùl Nelson mìl znaènì ztížené provozní podmínky, a dostával se proto do nepøíznivé finanèní výrobní relace i vùèi ostatním dùlním podnikùm Mostecké uhelné spoleènosti. Tato situace vedla ke snaze o racionalizaci, pøedevším mechanizací dopravy. Jak se však záhy ukázalo, byla ménì efektivní než doprava ruèní, která za daných podmínek byla lacinìjší a spolehlivìjší.

Dne 1. 5. 1940 byl pøièlenìn k dolu Alexander, ale tìžil dále v pùvodním areálu. Obnovení tìžby indikuje nárùst tìžby na dole Alexander v r. 1941 o cca 120 kt. V roce 1947 byl pøes inundaèní poruchu vyražen spojovací pøekop, který umožnil dotìžení uhelných zásob na horní køe pøi zkrácení dopravních cest na Dùl Alexander. Tìžba byla ukonèena v r. 1969 vytìžením volných zbytkových zásob.




Eingegeben: 11.3.2021