Gränzdorf (Hranièky) - Vzpomínky paní Elvíry

Beigetragen: Jiøí Kripner

Pan Vít Lucuk v roce 2014 uskuteènil rozhovor s paní Elvírou Schlegelovou pozdìji Rábkovou, která se na Hranièkách v roce 1934 narodila a prožila zde prvorepublikové i pováleèné období. Poslyšte vyprávìní.

Otec vlastnil šest hektarù zemìdìlské pùdy. Pìt dìtí z rodiny Schlegelovy trávilo hodnì èasu prací na rodinném hospodáøství. Ve váleèných letech paní Schlegelová chodila do místní jednotøídní školy. Na konci války, kdy fronta postupovala, se v osadì nacházelo nìkolik sovìtských zajatcù s nìmeckým dozorcem. Bydleli v sále hostince u Ruprechtù a dostali za úkol postavit v horní èásti obce obranné zátarasy. Po 14 dnech zmizeli a krátce na to do obce pøijeli vojáci sovìtské armády. V Hranièkách se zdrželi krátce a pokraèovali dál. V roce 1946 museli všichni místní obyvatelé odejít do vysídlovacího tábora ve Vápenné, odkud je transportovali do Nìmecka. V Hranièkách zùstalo jen pìt rodin (Schlegelovi, Scholtzovi, Nitsche, Weidlichovi a Cöhovi), které si na práci v lese vyžádal lesmistr Štulin z Petrovic. Noví osadníci do odlehlých Hranièek nepøicházeli a v roce 1948 museli odjet ètyøi rodiny na zemìdìlské práce do vnitrozemí. Schlegelova rodina mohla zùstat, jelikož mìla malé dìti nevhodné na tìžkou práci v zemìdìlství. I Schlegelovi ale museli v roce 1948 Hranièky opustit. Vesnice byla totiž státními orgány urèena k dosídlení øeckými emigranty utíkajícími ze své vlasti pøed obèanskou válkou. Rodina se musela odstìhovat do pøidìleného domu v nedalekých Vojtovicích. „Dùm jsme si museli spravit. Všechno jsme stìhovali, i brambory, obilí a seno. Babièka a dìdeèek byli staøí a všechno jsme museli vleèkou taženou krávami stìhovat do Vojtovic. Netrvalo dlouho a už jsme se museli zase stìhovat do domu ve spodní èásti Vojtovic. Zase jsme museli ve vleèce všechno odstìhovat. Byla zima, zaèátek listopadu. Ten dùm nemìl ani okna, ani kamna a žádná místnost v nìm nebyla obytná. Nejprve jsme spravili kamna a opravili jednu místnost, abychom mìli kde bydlet.“ První a již opravený dùm ve Vojtovicích musela rodina opustit (opìt) kvùli chystanému pøíchodu Øekù. Netrvalo dlouho a v kvìtnu 1948 pro rodinu nastalo již tøetí stìhování. „Pøišli rumunští Slováci a zase nás národní výbor vystìhoval pro zmìnu do horní èásti Vojtovic. Zase jsme ten dùm museli celý vyèistit. Otec pak každý den chodil pracovat do lesa ve Hranièkách. Mìli jsme krávu a máma musela každý den jezdit až do Hranièek pro trávu, abychom ji mìli èím krmit.“ Øekù nakonec pøišlo ménì než-li se èekalo, a tak nebyly jimi osídleny ani Vojtovice, ani Hranièky. Na podzim roku 1949 se tak rodina Schlegelova vrátila zpìt na své hospodáøství do Hranièek. Otec ho pøedtím chodil pravidelnì kontrolovat, a tak na rozdíl od ostatních budov nebylo kompletnì vydrancované.

Dlouhá léta pak rodina Schlegelova žila úplnì sama v osadì Hranièky. Vìtšina èlenù rodiny pracovala v lese. V osadì nebyl jednoduchý život. Elektøina zde nebyla a do nejbližšího obchodu to bylo 7 kilometrù pøes les. Nejmladší sestra musela chodit každý den do školy do Vojtovic a zvláštì v zimních mìsících to znamenalo velké nesnáze. „Kolikrát jsme ráno vstávali a v kuchyni byla tma. Okna zapadané, zafoukané tak vysokými závìjemi. Kolikrát jsme se ani nedostali pøedními dveømi ven. Museli jsme jít zadem úzkými dvíøky a sníh pak vyházet kolem domu k pøedním dveøím. Ani stopa nebyla, ani pluh jsme tady nikdy nevidìli. Zafoukaná cesta a muselo se chodit po polích. Každý pátek jsem chodila pìšky na nákup do Vlèic. Vyšla jsem ráno v sedm a na veèer v pìt jsem došla domù. Mìla jsem vždycky dvì tašky a ještì ruksak. Bylo nás doma devìt. V létì jsem jezdila na kole.“ V roce 1954 se paní Elvíra provdala za Tomáše Rábka. Svatební hostina probìhla pøímo ve Hranièkách, kam se také oba novomanželé nastìhovali. Zažili tu bourání místních domù vojáky èeskoslovenské armády v letech 1959-1960. V roce 1963 se manželé Rábkovi se dvìma dìtmi z Hranièek odstìhovali. V roce 1970 pak rodný dùm pamìtnice zcela osiøel, protože její rodièe se kvùli pokroèilému vìku museli pøestìhovat za mladou rodinou do Vojtovic. Rodina nakonec zboøila hlavní budovu hospodáøství - potøebovala totiž materiál na opravu poškozené støechy domu ve Vojtovicích. Do souèasných dnù tak zùstal stát jen výmìnek bývalého hospodáøství, který zùstal posledním hmotným svìdectvím života v osadì Hranièky. Nyní domek slouží jako soukromá rekreaèní chata.

Eingegeben: 13.1.2021