Kolín nádraží (Kolín Bahnhof) - Průvodce historií jednoho nádraží

Přispěl: Jiří Hemmer

Nádraží v Kolíně začalo svoji historii psát v roce 1845. Na státní dráze bylo postaveno první nádraží Antonem Junglingem a bratry Kleinovými.
Budova byla typická pro stavby staré sítě /Altes Netzt/ státní dráhy. Výpravní budova sloužila až do roku 1871 kdy se v Kolíně ke státní dráze
křížením připojila Rakouská severozápadní od Děčína a Ústí nad Labem - Střekova, která pokračovala do Jihlavy, Znojma a Vídně.
Po dohodě obou společností došlo k výstavbě nové, ostrovní staniční budovy. Stavbu projektoval dvorní architekt Rakouské severozápadní
Carl Schlimp. Mimochodem nikdo za komunistů toto jméno význačného architekta narozeného ve Veleticích u Žatce neznal. Podobně jako
jako Josef Mocker se významně zapsal do historie mnohými počiny převážně na železnici. Projekt byl uzpůsoben skutečnosti, že budova
sloužila oběma společnostem a tak Schlimp ve vyjádření přizpůsobil budovu stylem připomínajícím stavby státní dráhy. Rakouská severozápadní
měla stavby v projektu odlišné /viz Lysá nad Labem či Ústí nad Labem - Střekov a další/. Ostrovní poloha vycházela ze skutečnosti, že Rakouská
severozápadní se napojovala až po kolejovém rozvětvení státní dráhy a tudíž musela mít vlastní nádraží, řešení společné ostrovní budovy bylo tedy na místě.
Budova státní dráhy podél jejího kolejiště zůstala stát dál, ale fungovala v jiném režimu, provoz byl řízen z nové Schlimpovy budovy. Po vzniku
Československého státu převzaly správu ČSD. V té době odbavovalo nádraží vlaky do pěti směrů i když lokálka do Ledečka měla správu na místním nádraží.
ČSD o změnách v Kolíně neuvažovalo i když se všeobecně řešil požadavek na modernizaci a to hlavně peronizací, každá společnost
měla pouze jednu provozní kolej přiléhající k peronu ostrovní budovy. Vynucená změna ovšem v důsledku přinesla nádraží pouze
degradaci a zde je namístě připomenout i osud Těšnovského nádraží jako významné stavby stejného architekta. Nabízí se tedy otázka,
z jakého důvodu bylo zlikvidováno tolik budov od jednoho autora??? A nabízí se i druhá otázka: Komu a čemu demolice pomohla?
V souvislosti s válečnými událostmi 1938-1939, byla na místě původní budovy státní dráhy postavena Weissova funkcionalistická.
Funkcionalismus byl oficiálním státním stylem, který se vyznačoval jednoduchostí a byl zcela podřízen pouze funkci, v tomto ohledu
tedy provozní a odbavovací. To ale byly stylové budovy taky, ovšem navíc plnily svou formou i estetickou funkci a to v míře dnes již nepředstavitelné,
protože některé prvky vůbec nebyly obnoveny /např. litinové sloupy a zábradlí, které se dají snadno vyrobit z formy, v minulosti byly dodávány
jako skládačky a jsou věčné dnes nahrazuje beton či železo/ a stylový vzhled byl mnohdy narušen. Weissova budova nesplňovala kritéria pro takovou
přestupní stanicí jakou Kolín byl. Nepomohla ani peronizace. Podíváme-li se na roky 1938 - 1945 šířeji uvidíme velkou spoustu degradačních
akcí. Například právě v Karlových Varech: 1939 demolice staré vřídelní kolonády, 1945 zničení odbavovací budovy horního nádraží a mnoho
dalších akcí, bombardování nádraží v Chebu, nálety na závody v Kralupech, Ústí nad Labem či Kolínskou draslovku a nálety na další města.
Fakticky však stav souvisel s narůstající mocí KSČ, dnešní závislost občanů na státu, fakticky umožňuje rozvoj pouze v omezené míře.
Více než demokracie čili samostatné myšlení a práce se uplatňuje pricip budovatelského socialismu.
Schlimpovy budova byla naprosto zbytečně zbourána a likvidace starého stylu pokračovala. Městský společenský dům, původně pivovar s gotickým jádrem, později přestavěný na Lidový dům, vypadá vedle novorenesanční Vejrychovy radnice, jako "brambora ve šperkovnici". Tato trefná poznámka, která se vztahovala původně
k Jihlavě, sedí i v Kolíně. Kvůli výstavbě Pláteníkova OV KSČ padla romantická vila Děkanka, kvůli sporu světské a církevní moci, který chtěli komunisté
vyhrát za každou cenu. Také proto pozvalo tvrdé jádro KSČ v roce 1968 na pomoc spojenecké armády.
Nelze se divit při tak dlouhé vládě jedné silně sociální strany tak velkému počtu "omylů" s ohledem na sociální prostředí, které nebylo schopno
silnějšího odporu a s přihlédnutím k velkému počtu státem živených straníků, neměla opozice téměř žádnou šanci.
Zatímco ve Francii byl Corbusier odmítán, v Čechách nebyl výběr a paneláky slouží k bydlení běžným lidem, zatímco ve Francii přistěhovalcům
z bývalých kolonií.
Žádná sociální strana nemá přece důvod podporovat skutečný rozvoj na úkor svých vlastních zájmů.





Vloženo: 15.9.2020