Rekreační louka DPmB v Obřanech (Rekreační louka DPmB v Obřanech) - O Obřanské louce - vzpomínky pamětníka

Přispěl: Pavel Slezák

Rekreační louka brněnského dopravního podniku (nebo také tramvajácká louka) se nacházela necelé 2 km od konečné zastávky tramvaje č.3 v Obřanech, na pravém břehu řeky Svitavy, u železniční tratě z Brna do Bílovic, která právě nad loukou vstupuje do tunelu. Každý se zde mohl věnovat svým zálibám, pořádaly se zde také různé sportovní a společenské akce, turnaje ve volejbalu a ping – pongu, oslavy dne dětí apod. Tenkrát byla řeka Svitava ještě čistá, takže se v ní dalo i koupat. V Obřanech, poblíž konečné tramvaje, u splavu, šlo také využít půjčovnu loděk. S loďkou se ale nedalo doplout až k louce, neboť vzdutí řeky od obřanského splavu tak daleko nedosahovalo.
Světlá čára na leteckém snímku z r. 1953 , vycházející z levého dolního rohu vedle železniční tratě, je cesta od konečné tramvaje z Obřan, po které jsme na louku chodili. Ještě před vstupem do areálu byla vpravo lávka (na leteckém snímku z r. 1953 světlá, kolmá čára přes řeku), spojující oba břehy řeky. Bývalo to široko daleko jediné místo, kde se dalo bezpečně přejít na druhý břeh. Lávka byla zpočátku celá dřevěná, s opěrným sloupem vetknutým uprostřed řeky mezi kameny a tak se každoročně musela na podzim rozebrat a na začátku léta zase postavit. Stavba i rozebírání lávky byla vždy velká událost, u které se sešla spousta pomocníků. Její úspěšné postavení či rozebrání bylo vždy v nedaleké kantýně pořádně oslaveno. Zkrátka jsme nepřišly ani my, děti – dostali jsme párek, žlutou sodovku a Tatranku.
V sedmdesátých letech byla postavena lávka kovová, bez opěrného sloupu, takže ji nebylo nutno na zimu demontovat. Její připomínkou jsou dnes na obou březích již jen betonové patky.
Pokud lávka ještě nebyla postavena, přecházeli jsme řeku po železničním mostě, který byl kousek proti proudu řeky u ústí železničního tunelu. Ono to nebylo příliš bezpečné, i když tehdejší provoz (50./60. léta) se s tím dnešním nedá srovnat. Nová, bezpečná lávka pro pěší a cyklisty byla na tomto mostě otevřena v roce 2016.
Hned u výše popisované lávky na snímcích byl vstup do areálu letoviska s dřevěnou kantýnou, s venkovním i zastřešeném posezením, dále zde byly travnaté plochy a hřiště (na fotografii světlé obdélníky). Na konci areál uzavírala chata správce, která byla jakýmsi centrem letoviska a kde bylo možné i přespat. Půjčovaly se tam také různé sportovní potřeby – míče, sítě na volejbal, stoly na ping pong, šachy, ruské kuželky apod. Tehdy jsem se znal se všemi správci – počínaje panem Bílským, Hamerským a panem Peškem konče.
Pod železniční tratí, mezi loukou a cestou, byly zahrádky, z nichž mnohé vlastnili naši známí. I tam jsme trávili mnoho času. Jako odměnu za načerpání vody z řeky do nádrží jsem si vysloužil ovoce, jahody, ale třeba i buchty. Byli jsme tam tenkrát jako jedna velká rodina, všichni se navzájem znali. Z chaty se na trávník vynesly
stoly a židle, někde se hrály šachy nebo karty, jinde se jen tak klábosilo a my děti jsme se okolo toho všeho motaly. Horší byly návraty domů. Nejen že se mi odtud nechtělo, ale byl jsem za celý den unavený, bolely mě nohy a ještě jsem musel jít pěšky až ke konečné tramvaje v Obřanech.
Naštěstí, na levém břehu Svitavy, asi v polovině cesty ke konečné šaliny v Obřanech, stávala výletní restaurace. Dnes její někdejší slávu připomínají jen její ruiny. Byla to patrová budova, ve které se i vařilo, posezení bylo na malé terase.

(c) Petr Slezák - Vzpomínky na mládí (leden 2019)

Vloženo: 27.9.2019