Kadovské železárny (Kadovské železárny) - O kadovských dřevěnouhelných vysokých pecích a výrobě železa na Vysočině celkově

Přispěl: Jan Tomášek

Vysoká pec – tento symbol výroby železa – budí respekt jak svými rozměry, tak svoji strukturou. V přírodě se železo vyskytuje pouze ve sloučeninách, ve formě kovu ho můžeme nalézt prakticky jen v meteoritech, což předvěkým lidem naznačovalo, že pochází od bohů. Ano – již pravěk je dobou, kdy se železo začalo vyrábět, však také celé jedno vývojové stadium lidské civilizace se nazývá dobou železnou.

Ještě ve středověku se však železo vyrábělo technologií ne o mnoho vyspělejší, než byly jednoduché pravěké pece a pícky, kdy výsledkem tavení železné rudy byla pórovitá železná hmota. Výrobu většiny užitkových nástrojů jako jsou kosy, srpy, motyky, radlice atd. zvládal kovář ruční prací a nebyl k ní ještě potřeba buchar.

První železářské provozy na Vysočině vznikaly v době kolonizace Žďárských vrchů v polovině 13. století. Vůbec nejstarší doložené doklady výroby železa byly nalezeny ve Žďáře nad Sázavou (v lokalitě Na Starém městě – Klafar). Jednalo se o malé zahloubené pece, v nichž se tavilo železo například pro výrobu čepelí dýk a mečů.

Ve 14. století se objevuje „hamr“, jehož měchy k výhňové peci,která sloužila k redukci železné rudy a současně buchar pro zkujňování surového železa byly poháněny vodním kolem.

V 16. století století došlo k dalšímu pokroku technologie výroby železa, přišly první dmýchačky (šachtová redukční pec) s náročnějším provozem.

Mnohonásobné zvýšení produkce této strategické suroviny znamenala až vysoká pec, která se prosadila ve století sedmnáctém.


NENÍ ŽELEZO JAKO ŽELEZO

Výroba železa se uskutečňuje tavením (redukcí) železných rud (oxidů železa) prostřednictvím uhlíku. Výrobní postup je takový, že se redukční činidlo (palivo) smíchá s rudou a při hoření paliva dochází k redukci kysličníků železa na železo (a strusku). Při tomto procesu přejde část uhlíku z paliva do železa. Podle obsahu uhlíku v železném produktu se rozlišuje ocel a litina. Produktem tavby ve vysoké peci je surové železo.

V éře dřevěnouhelných vysokých pecí (mezi roky 1650 – 1875) bylo výsledným produktem celého hutního procesu po přetavení a zkujnění na hamrech nejčastěji svářkové – neboli kujné – železo.


VYSOKÁ PEC

Výška dřevěnouhelné vysoké pece se pohybovala kolem čtyř až šesti metrů, v 19. století kolem osmi až devíti metrů. Tato pec mívala členitější složení (kychta, dva kužele, podstava, nístěj, formy k větrání a plášť). Kychta (otvor pro vsázku na vrcholu pece) o malém průměru byla opatřena sázecí plošinou k snadnému provádění zásypů (rudy z neciček, dřevěného uhlí z kolečka). Podstava se stavěla z pískovce.

Mísení rud do vsázky bylo téměř alchymií. Například do měkké fryšavské rudy (snáze tavitelné) se přidávala prvotřídní studnická ruda (s vysokým obsahem železa, ale hůře tavitelná).

Vysoká pec pracovala ve dne v noci po celou dobu kampaně. Odlité kusy surového železa se nazývají housky (staří železáři je prý nazývali „houstky“, protože železo po zchladnutí ztuhlo – zhoustlo). Robotníci každé ráno naložily housky v Kadově na své povozy a rozváželi je po hamrech (Líšná, Vříšť a Kuklík, později i Moravské Milovy a Moravské Křižánky). Nazpátek se robotníci nevraceli s prázdnou, ale museli naložit hotové zboží z hamrů a dopravit je do skladu ve Vříšti, nebo zajet k blízkým dolům pro rudu, se kterou se vraceli na Kadov.


HAMR

Surové železo – produkt vysoké pece – nebylo kujné (při kování by se rozlamovalo a drobilo). Bylo třeba snížit především obsah uhlíku na žádoucí mez (cca 1,5 %). To se provádělo ve zkujňovací výhni na hamru tzv. fryšováním. Do této pece položil hamerník několik kusů surového železa a obklopil je uhlím. Měchy poháněné vodním kolem umožňovaly roztopit pracovní prostor v peci na dostatečnou teplotu 1200 °C a okysličovat uvolněný uhlík z roztavené housky. Zkušený dělník poznal kujné železo podle toho, že bylo v těstovitém stavu, zatímco litina s nižší teplotou tání (1050 °C) v tekutém stavu. Granule těstovitého železa sháněl „fryšíř“ napouštěcí tyčí dohromady a teprve když byla nasháněná hrouda dostatečně veliká mohl ji „hamršmíd“ pod vedle stojícím bucharem vykovat do žádoucího tvaru. Hlavním produktem hamru bylo svářkové ,neboli kujné, čili fryšované želzo, určené k dalšímu zpracování. Podle tvaru a rozměrů se tyto polotovary dělily na „šíny“, „štafy“, „svačky“ a „plechy“. Všeobecně vžitá představa, že hamr sloužil především jako kovací kladivo pro výrobu různých výkovků pro finální použití je tedy mylná.

Jisté specifikum představoval cánhamr, který byl otevřen ve Vříšti, kde se vyráběly „cány“ (úzké pásy železa, ze kterých se vytvářely hřebíky a skoby).


KADOVSKÉ ŽELEZÁRNY

Hlavním hutním centrem této oblasti Vysočiny byl Kadov. V 17. století zde byli postaveny dvě pece – Stará a Nová. Ty byli v 18. století nahrazeny novou pecí sv. Floriana, kterou na počátku 19. století nahradila Ballingova pec. I ta byla roku 1839 zbořena a postavena nová pec Ludovica, která měla oproti původním pecím ze 17. století až desetinásobný výkon (500 až 900 tun roční produkce surového železa).

Zdroje potřebné suroviny (železná ruda) a paliva (dřevěné uhlí) a stejně jako vodní pohon pro dmychadla byly buďto přímo v místě, nebo v nedalekém okolí. Třeba přímo Kadov byl nejen centrem hutnictví, ale i dolování. Ruda se těžila v například v lokalitách Rovné doly a Mostinky – obě u novoměstské silnice. V lokalitách Milířsko u Kadůvky a Kapaniny se zase pálilo dřevěné uhlí. Konečně vodou byly hutě zásobovány z Medlovského rybníka.


SOUMRAK ŽELEZÁRENSTVÍ NA VYSOČINĚ?

Hutnictví a související obory přinesly na víc jak dvě století do chudého kraje alespoň něco prosperity. V době největšího rozmachu zaměstnávaly Kadovské hutě byť třeba na částečný úvazek až 400 osob. Vytvořily se celé rody hutníků, havířů apod.

Nástup černého uhlí a nových technologií výroby železa (bessemerování, thomasování) způsobil, že dřevěnouhelné pece ztratily konkurenceschopnost. Přesto tyto hutě ještě nějakou dobu fungovaly i v druhé polovině 19. Století. Mohly se přeci jenom opřít o konzervativnost místních spotřebitelů, těžily i z té skutečnosti, že krajem nevedla žádná železnice, což brzdilo pronikání konkurenčních výrobků.

Přesto bylo jen otázkou času kdy se provoz zastaví. V nejméně vhodnou dobu také došly dostupné zdroje kvalitního magnetovce z Kuklíku. V lednu 1874 byla uvedena kadovská pec natrvalo do klidu a o rok později byl celý podnik uzavřen.

Tak jak rozvoj železárenství přinesl na Vysočinu vlnu kolonizace, tak jeho rychlý zánik zase přinesl hodně bídy, starostí i utrpení, a vedl i k vystěhovalectví, zejména do Severní Ameriky. Do krajiny se vrátil malebný přírodní charakter, který již od počátku dvacátého století upoutával pozornost nejen umělců, ale i široké veřejnosti, které přitahuje harmonie polí lesů, luk i architektura lidských sídel.

Přesto se po roce 1948 – tedy v době, kdy byl protěžován těžký průmysl se opět se železářskými výrobky z Vysočiny setkáváme. Třeba podniky ŽĎAS nebo i Železárny Štěpánov jsou všeobecně známy a vlastně nepřímo navazují na tradici starých železáren dřevěnouhelných.




PRAMENY

Jaromír Černý a Miloslav Lopaur: O ŽELEZÁRENSTVÍ NA NOVOMĚSTSKU

Jan Tomášek


Vloženo: 25.9.2016