Reichen - No. 138 (Rychnov - čp. 138) - č.p. 138

Beigetragen: Milan Gruber Bouška

Dům Princovi koupili v kritickém roce – 1976 – kdy začal hon na máničky z undergroundu, které Princovi povětšinou znali a s mnohými se přátelili. Proto vznikla myšlenka „open house“, otevřeného domu (po vzoru bytu Němcových), kde by našli útočiště lidé, které státní moc nějakým způsobem uzurpovala a persekuovala. Prvními, koho si Princovi na Rychnov přivezli, byli jejich pražští přátelé: na baráku s nimi bydleli Miluše Števichová a kytarista Zdeněk „Londýn“Vokatý. A od léta sedmdesátého šestého ještě také písničkářka Dáša Ptášková, která začala s Londýnem chodit a později si ho i vzala. Navíc k Princovým začali kromě pražských jezdit i noví přátelé ze severních Čech (hlavně z Teplic, Ústí nad Labem a Děčína), takže se Rychnov stal jakousi spojkou mezi Prahou a Severem, Tudíž bylo jasné, že se Honza a Květa dostali – ještě před vznikem Charty 77 – do hledáčku místních orgánů, především policie. Nicméně, když se Květa pokoušela získat zaměstnání v místním statku, byla přemluvena, aby šla učit, když má vysokou školu a v „pohraničí“ je tak málo učitelů. Toto zaměstnání ji vydrželo ale jen půl roku, do doby než vyšla Charta 77. Tu podepsali Květa s Honzou již v prosinci 1976 u Němců, těsně před legendárním rychnovským večerem na konci roku, kterému se později začalo říkat „Silvestr chartistů“. Tehdy do Rychnova přijeli Václav Havel s Jiřím Němcem a hercem Pavlem Landovským (a dalšími přáteli z androše a disentu, bylo jich tam okolo stovky) s textem Charty, která měla vyjít na světlo brzy – už v lednu 1977. Na večírku bylo pochopitelně veselo, protože nikdo netušil, co přijde.
„Následné perzekuce zcela ovlivnily další směřování domu,“ tvrdí dnes Květa. „Stal se jedním z ‚ostrovů svobody‘, jak se také v současnosti oněm barákům říká, místem setkávání jak pražských tak severočeských lidí z undergroundu, ale i politiků, filozofů, umělců ‚druhé kultury‘.“ Po Silvestru 76 se na barák zaměřila hlavně StB. Nejspíš také stála za Květiným vyhazovem ze školy. Přesto všechno ale open house stále fungoval, byť všem bylo jasné, že je to život s Damoklovým mečem nad hlavou. V červenci 1977 se na baráku zorganizovala rozlučka s právě vyhoštěným kanadským překladatelem a ex-členem Plastiků Paulem Wilsonem. A při té příležitosti vystoupila i improvizovaná sestava Plastic People. Tohle už estébáky vytočilo a zasáhli velmi rázně – účastníky večírku pochytali a různě je rozvozili do okolních lesů, kde je vyhodili z aut. Jana Prince zavřeli za výtržnictví. A dům na tři měsíce z moci úřední uzavřeli. Pro Květu, které se následně narodila dcera Mlada, a bydlela u rodičů, to samozřejmě bylo velmi těžké období (vlastně i pro Dášu Vokatou-Ptáškovou, která čekala dítě). Navíc tušila, že fízlům to všechno nebude stačit – chtěli se baráku zbavit úplně. A toto tušení se ukázalo jako správné. Na popud StB byl barák Princovým vyvlastněn státem pod záminkou vybudování zastávky či nové otočky autobusu. Přes námitky a nenásilnou „domoobranu“ jeho obyvatel byl v roce 1978 vyhozen do povětří. Přičemž dodnes na tom místě nic „autobusového“ pochopitelně nestojí.


Eingegeben: 28.4.2015