Hahnberg (Hamberk) - Historie

Beigetragen: Milan Gruber Bouška

Nejstarší ze všech osad zaniklých na Jesenicku po roce 1945 je osada Kohout ležící na severovýchod od Bílého Potoka nedaleko státní hranice s Polskem. Pojmenování Kohout však vzniklo až v roce 1949, ve středověkých listinách je osada nazývána Hainberg, což znamenalo chlum – lesnatý pahorek. Teprve později byl původní význam slova nářečovou výslovností ztotožněn se stejně vyslovovaným Hahn (kohout) na Hahnberg a po válce přeložen na Kohout. Pravděpodobně již v době založení sousední vsi Bílý Potok zde na sklonku 13. století vznikl dvorec, ke němuž patřilo na 3 lány polností (asi 75 ha). Ten byl předmětem častých majetkových transakcí a počátkem 15. století byl spojen s majetky bělopotockého šoltéství, které v 16. století získalo povahu rytířského statku. Tím se stal celý majetek lenním statkem a při jeho prodeji byl nutný souhlas lenního pána, tedy vratislavského biskupa. Kolem dvorce vznikla v průběhu staletí malá osada. V druhé polovině 17. století zde bylo deset chalup, jejichž majitelé vlastnili drobné polnosti v okolí a vedle práce na své půdě zřejmě zajišťovali i provoz panského statku. Na počátku 18. století stoupl počet stavení v osadě na třináct. V důsledku slezských válek se sice osada ocitla na dohled od nové státní hranice s Pruskem, ale její rozvoj to nikterak nezbrzdilo. V letech 1775 – 1783 se rozrostla o dalších 8 stavení, když tehdejší majitel velkostatku v Bílém Potoku a Kohoutu svobodný pán Augustin Stillfried prodal půdu v okolí osady poddaným. V roce 1806 už měla osada 23 čísel a 131 obyvatel. Stavebního a populačního vrcholu dosáhla v první polovině 19. století, kdy zde v 29 domech žilo přes 200 obyvatel. Několik domů však nebylo ve vlastní osadě, ale rozkládalo se za potokem přímo u státní hranice. Roku 1841 se majitelem velkostatku v Bílém Potoku a v Kohoutu, který měl tehdy rozlohu cca 360 ha, stal známý zakladatel vodoléčebných lázní na Gräfenberku (dnes Lázně Jeseník) Vincenz Priessnitz. Snažil se o jeho přeměnu z lenního na obyčejný statek, aby s ním mohl svobodně disponovat. Biskup Melchior Diepenbrock tomu ale nebyl nakloněn a spor obou mužů ukončily až revoluční změny v roce 1848 a konec feudálních poměrů. V majetku potomků Vincenze Priessnitze byl velkostatek do roku 1887, potom často měnil majitele. Počet obyvatel v osadě mezitím poněkud poklesl a podle sčítání z roku 1900 zde žilo 113 obyvatel v 31 domech. Rakousko-Uhersko v roce 1918 vystřídal československý stát a osada Kohout byla jeho poslední výspou před hranicí s Německem. Při obsazování pohraničního území československým vojskem byli při přestřelce na polní cestě v Kohoutu údajně zastřeleni dva muži - Ferdinand Kunert a Max Teuber. Pozemková reforma se velkostatku, který po první světové válce patřil Dr. Erichu Lundwallovi, příliš nedotkla a z více jak 300 hektarů jich bylo rozparcelováno jen dvacet. V osadě tehdy stála i vyhlášená výletní restaurace, kterou před válkou vedl Friedrich Leder. Za ní se nacházel malý park s rybníčkem. K bohoslužbám sloužila kaple. Obyvatelé se živili zemědělstvím a v blízkosti Kohoutu se nacházelo i několik pískoven. V roce 1930 došlo k elektrifikaci Bílého Potoka a při té příležitosti byl zaveden proud i do osady Kohout. Koncem září 1938, byla osada, podobně jako většina Javornicka a Vidnavska, obsazena jednotkami Freikorpsu a po odstoupení Sudet Německu připojena k Říši. Porážka nacistů v roce 1945 sice ve svém důsledku znamenala odsun místních obyvatel, ale osada uprostřed úrodných rolí byla zanedlouho poté alespoň částečně dosídlena. Přišli hospodáři Musálek, Ševčík, Kašpárek, Starýchfojtů, Kolos, Rosa, Pristáš, Kukučka a hospodu vedl pan Šimeček. Velkostatek převzaly státní statky. Mnozí, hlavně však ti, kteří přišli z jiných profesí, brzy poznali, že práce v zemědělství není žádný med, neboť na poli je třeba dělat od slunka do slunka a dobytek chce také každý den krmení. Nevydrželi zde tedy dlouho a část jich odešla. V 50. letech přivítala osada nové obyvatele. Nejprve přišel s rodinou Řek Jorgos Ivesku a poté bylo k části původních „starousedlíků“ do prázdných usedlostí nastěhováno i několik rodin „kulaků“ z Jindřichohradecka. Kulaci byli větší sedláci, kteří byli přemístěni do pohraničí za trest, protože odmítali vstoupit do vznikajících JZD. Na Kohoutu žili cca 5 let, teprve poté se směli vrátit domů. Místní na ně vzpomínali jako vynikající zemědělské odborníky, kteří si věděli rady v každé situaci. Po jejich odchodu z Kohoutu odcházeli i zbylí dosídlenci z první vlny. V 60. letech se osada postupně vylidnila a neobsazené a rozpadající se domy většinou zlikvidovala armáda. Statek však vydržel a byl v něm umístěn výkrm býků a prasečák. V této době v osadě už prakticky bydleli jen ti, kteří pracovali na statku. Nejdéle z nich vydržel Jorgos Ivesku, který za špatného počasí vozil své děti v traktoru do školy v Bílém Potoku. S odchodem Šimečků zanikla i hospoda, která byla posléze využívána jako základna a sezónní ubytovna pracovníků, kteří na Javornicku prováděli meliorace. Počátkem 70. let byl statek přebudován na polní mlat a bylo v něm uskladněno obilí. Do domu po Jorgu Iveskovi, který odešel do Řecka, se v roce 1970 nastěhoval Alois Zappe a jako jediný žije v osadě dodnes. Statek je i nadále využíván jako mlat, ale je nyní v soukromých rukou. K zániku je však už zřejmě odsouzena kaple. Po roce 1989 se na ni chodily dívat četné komise a rokovalo se o její záchraně. Bohužel peníze na její opravu se nikdy nenašly… Jako memento minulých dob stojí i ruiny velkého zájezdního hostince, jinak vše ostatní už pohltila příroda.
Zdroj: http://www.zanikleobcejesenicka.cz

Eingegeben: 25.6.2014