Glasendorf (Sklenářovice) - Dobývání zlata na Rýchorách

Beigetragen: Jiří Kripner

Krkonošské dolování 7: Dobývání zlata na Rýchorách
Radko Tásler
O rýchorském zlatu vyšlo v našem časopise již několik článků a reportáží. Pojednávaly o rýžování, o geologii i o historii dolování. Dosud však nebylo nic napsáno o málo známých metodách dolování pod Rýchorami. A ani nemohlo, protože teprve v posledních letech se podařilo průzkumem v terénu, ale především srovnáváním s jinými známějšími lokalitami objasnit vznik mohutných příkopových dobývek, rýh a podobných tvarů.
Než se však pustíme do vysvětlování, připomeňme některá obecně známá fakta. První písemné zprávy o dobývání zlata na Rýchorách jsou až z roku 1542, kdy se v zástavní listině mezi Kryštofem z Gendorfu a Adamem Zilvarem výslovně připomínají užitky z dolování na Rýchorách. Můžeme však usuzovat, že nejstarší dolování zlata sahá až do 11. století a nález keltských duhovek v Trutnově může dokládat rýžování zlata na zdejších potocích ještě dříve. Největší rozmach těžby je zaznamenán od druhé pol. 16. století do konce 18. století. Roku 1781 je ve Sklenářovicích zbořena stoupa, a tím definitivně těžba zlata na Rýchorách končí.
Nejstaršími pozůstatky po těžbě zlata jsou sejpy v osadě Bystřice. Tyto malé, často sotva postřehnutelné haldičky obsahují hlušinu po rýžování zlata z náplavů potoka. O rýžování však hovořit nebudeme, o tom již byla řeč v minulosti. Vedle rýžovnických sejpů se totiž na úpatí Rýchor dochovaly ještě další nápadné zbytky po nejstarší těžební činnosti – po tzv. svahování. Známe je velmi dobře například z oblasti Jeseníků, ale v Krkonoších byly rozpoznány teprve v nedávné době.
Pozůstatky po této činnosti v podobě mělkých, širokých a často různě členěných příkopů nalezneme severně od hájovny v Dolních Sejfech. V lese na mírném svahu se zlato tímto způsobem těžilo z druhotného ložiska – z rozsypů. Ve svahu byla nejprve v jeho spádnici vyhloubena rýha, která sahala až do hloubky výskytu zlatinek. Hlinitokamenitá suť z rýhy byla přesítována a přerýžována nejprve mimo rýhu. Potom byla rýha postupně rozšířena, v našem případě asi severním směrem, materiál byl na místě nahrubo zpracován a hlušinou byla následně zasypávána původní rýha. Tímto způsobem, kdy horníci „odkládali“ přebranou svahovinu za sebe i vedle sebe, byl doslova „přeoráván“ celý svah, kde se zlato vyskytovalo. Jedinou výhodou při těžbě na ložisku velice chudém na zlato byl krátký transport horninového materiálu.
Primární zdroj zlata na Rýchorách však neleží daleko od starých rýžovnických prací. I když novodobý průzkum zde prokázal pouze nepatrné množství zlata, drahocenný kov se tu musel dobývat ve větší míře. Na jižní rozsoše Rýchor, respektive na jižním výběžku Černého vrchu, kde se Bártův les nachází, je totiž přemodelování reliéfu těžební činností z celých Krkonoš nejintenzivnější. První šachtice byly asi jen velice mělké a staří horníci je hloubili v místech, kde nalezli zlato nebo jeho indicie na povrchu. Po získání prvních informací o průběhu zlatých „žil“ se obvykle hloubily šachtice několik metrů od sebe a z jejich dna do boků se razily po zlatonosné struktuře krátké štoly. Vznikaly tak linie šachtic, které se po čase zasutily a horizontální díla vedená mělce pod povrchem se obvykle propadla. Na povrchu potom výsledek vypadá jako mělký příkop s nepravidelně zvlněným dnem. V Čechách je mnoho příkladů pro tento velmi starý způsob těžby, na Rýchorách však téměř chybí! Proč tomu tak je, pochopíme vzápětí.
Na temeni Bártova lesa jsou tři velké nápadné obvaly – zasypané šachty – a přes čtyřicet menších obvalů a nálevkovitých depresí. Nejsou však seřazeny do žádných pravidelných linií. Po zhodnocení výsledků jedné z geologických rýh se podařilo spočítat hloubku jedné ze tří šachet. Při porovnání s historickými údaji se rekonstruovaná hloubka nápadně shodovala s hloubkou jámy Zlatý Klas v areálu Vratislavského cechu. Přesto, že se snad tímto podrobným průzkumem podařilo ve spleti historických názvů správně umístit jámu Zlatý Klas, nepodařilo se na základě studia historických pramenů objasnit, proč další etapa těžby byla prováděna hlubokými příkopy, v podstatě povrchovými dobývkami, a ne šachticemi s krátkými rozrážkami. Vysvětlení musíme hledat v geologických podmínkách pro těžbu.
Zlato bylo v hornině rozptýleno na poruchových zónách vyplněných rozdrcenou horninou a jílem a ložisko nedosahovalo velké hloubky. Z ekonomických důvodů bylo snadnější provádět těžbu pomocí hlubokých příkopů vedených po zlatonosných strukturách. Rýhy dosahovaly délek mnoha desítek metrů, hloubek až 15 m a v nepevných zvětralých horninách, jako jsou fylity, bylo často využíváno vody. Postupně byly rozrušené horniny vodou vymývány a na konci příkopu byla vyhloubena jáma s plochým dnem, kde se všechno hromadilo. Po přerýžování a získání zlata byl jalový materiál splavován odtokovým kanálem níže pod těžební příkop, kde vytvářel ploché výplavové kužele jílovitého a písčitého materiálu o mocnostech několika metrů. Tyto výplavové kužele dnes v terénu bez kopaných geologických sond téměř nejsme schopni rozeznat. Navíc jemný materiál byl často vypláchnut až do koryta potoka, kde ho přívalové vody lehce odnesly. Tato metoda, nazývaná jílování, vysvětluje, proč nám dnes v Bártově lese chybí tak velké množství horninového materiálu, který nemůžeme v přímém okolí zlatodolů nalézt.

Vedle povrchové těžby pod Rýchorami probíhala i hlubinná těžba. Jak se zdá, nebyla podle rozsahu prací tak ekonomická jako kutání v jílových poruchách. Dochovaly se zkazky, že zde horníci našli hroudy zlata jak holubí vejce. Jakkoli se nám to může zdát úsměvné, nemusí to být úplně vymyšlené. Rýchorské zlato obsahuje paladium a nemá v Evropě obdoby. Geologicky podobné ložisko je až ve vzdálené Brazílii, kde horníci z jílových kapes vybírali hroudy zlata několikanásobně větší než holubí vejce. Tak kdo ví, jak to bylo na Rýchorách.
Zlato ležící blízko povrchu bylo brzy vydobyto a horníci museli s těžbou chtě nechtě sestoupit do větších hloubek, jak dokládá jáma Trenčín. Její zavalené ústí je na dně největší zdejší povrchové dobývky Grosse Pinge, česky Velká pinka, a je názorným příkladem, jak horníci po vytěžení povrchových partií horníci přešli na hlubinou těžbu.
Zde je však čekaly mnohé technické nástrahy, horninové tlaky, přívaly podzemních vod, instalace vodotěžných zařízení, ražba dědičných štol a dlouhodobá návratnost vynaložených financí. Hlubinná těžba je však už jiná kapitola rýchorského dolování.

Časopis Krkonoše - Jizerské hory,2007,červenec

Eingegeben: 21.1.2014