Walterova hrobka (Waltersruhe) - WALTROVA HROBKA U ČERVENÉHO DVORA

Přispěl: Jiří Kripner

WALTROVA HROBKA U ČERVENÉHO DVORA
Anna Kubíková

Když jsem v roce 1993 připravovala pro sedmé číslo Obnovené Tradice článek o schwarzenberských hrobkách, na jednu z nich jsem zapomněla. Stávala u parku červenodvorského zámku a byla postavena pro jedno dvouleté dítě. Určité badatelské dotazy na osud malého Waltra Schwarzenberga probudily můj zájem o smrt tohoto chlapečka, kterému údajně nepozorná chůva přivodila pád na hlavičku se smrtelnými následky.

Předem podotýkám, že konkrétní příčina smrti není v žádném zachovaném dokumentu uvedena. Oficiální zpráva zní: Zemřel po krátké nemoci 19. dubna 1841 v 10 hodin večer. Osud jeho tělesných pozůstatků byl tak pestrý, že je to až nepochopitelné. Waltrova rakev se několikrát stěhovala, aby nakonec spočinula v třeboňské schwarzenberské rodinné hrobce.

Jak jsem již poznamenala, žádná přímá či konkrétní zpráva nepotvrzuje tradovanou pověst o nešťastném pádu. Pitevní protokol je sice psán "doktorskou" němčinou s řadou lékařských latinských odborných výrazů, ale dá se mu celkem dobře porozumět. Podle tohoto dokumentu, vyhotoveného dne 22. dubna 1841 ve Vídni prosektorem doktorem Dlouhým, provedli pitvu doktoři Götz a Lenk za přítomnosti dvorního rady doktora Wierera svobodného pána z Rettenbachu. Ohledávané tělíčko bylo shledáno jako dobře živené a velikostí odpovídající věku dvou let dítěte. Podrobný popis vnějšího stavu lebky obsahuje určité indicie, které napovídají, že zřejmě došlo k jejímu po škození a pokusu o léčbu. Vyplývá to z konstatování, že "na obou spáncích a na temeni hlavy byly nalezeny rány, odpovídající ranám po přiložení lékařských pijavic". Lebka dvouletého chlapce měla ještě nesrostlé lebeční švy a kost byla dosti tenká. V lebeční dutině byl srpovitý záhyb kůže na velkém mozku pokrytý tmavočervenými skvrnami sražené krve. Skvrny krevní sraženiny byly nalezeny i na měkké pleně mozkové. Tyto nálezy napovídají, že muselo dojít k úderu do hlavičky, nebo k jejímu nárazu na tvrdou podložku. Kdo svou nepozorností zavinil tuto předpokládanou tragédii, to nelze ze zachovaných dokumentů zjistit.

Walter se narodil 22. dubna 1839 ve Vídni jako nejmladší z dětí Jana Adolfa II. ze Schwarzenbergu a Eleonory rozené z Liechtensteinu. Při křtu obdržel jména Walter Prosper Josef Kajetán Soter Cajus. Zemřel ve Vídni 19. dubna 1841. Dne 22. dubna zmíněného roku bylo tělíčko úředně ohledáno a poté nastala jeho neklidná pouť. Z Vídně odvezli rakev s Waltrovými tělesnými pozůstatky na území třeboňského panství do známého poutního místa Svaté Magdaleny (dnes Majdalena) a tam začala jeho anabaze.

V sobotu 23. dubna 1841 v 9 hodin dopoledne vysvětil rakev knížecího syna v kapli sv. Magdaleny tamní kněz a poté bylo toto břemeno naloženo na zvláštní vůz a v doprovodu 10 knížecích úředníků odvezeno do Třeboně. V Třeboni doprovázelo vůz od městské brány až k zámecké kapli 12 bíle oděných dívek a 12 chlapců. V kapli vyzvedli rakev na připravené castrum doloris (ozdobný katafalk), u něhož drželi v hodinových intervalech čestnou stráž úředníci a lesníci z třeboňského panství. V neděli 24. dubna v 9 hodin sloužil třeboňský děkan a další duchovní slavnostní mši za zemřelého, načež rakev přenesli na vůz tažený šestispřežím. Smuteční vůz v doprovodu dalších šesti vozů s knížecími úředníky poté vyrazil směrem na Štěpánovice. Tam převzali doprovodnou službu od třeboňských úředníků úředníci a lesníci z panství Hluboká a štěpánovický farář rakvi požehnal. Další zastávka s požehnáním se konala v Kamenném Újezdu. V Kosově předali hlubočtí úředníci doprovodnou službu a vůz s rakví úředníkům a lesníkům z panství Krumlov v čele s vrchním lovčím von Feldeggem. Spřežení smutečního vozu se ujal kapitán českokrumlovské knížecí gardy. Další zastávka se uskutečnila v Rájově, kde rakvi požehnal černický farář. V Přísečné přeložili rakev na nový, přepychově ozdobený pohřební vůz a dojeli ke kapli u Svaté Trojice na hranicích města Českého Krumlova. U sv. Trojice seřadili smuteční průvod takto: v čele školní děti, chovanci z knížecího i městského špitálu, městští ostřelovači, vůz s rakví obklopený 12 bíle oděnými dívkami, které v rukou držely stuhy visící z vozu, dále knížecí sekretář a domácí hofmistr, knížecí úředníci, úředníci správy krumlovského panství, městští úředníci, duchovní z celého krumlovského panství. Po příjezdu na třetí zámecké nádvoří sňali rakev z vozu a přenesli ji na připravené castrum doloris v zámecké kapli. Po hodinách se u tohoto katafalku střídali schwarzenberští úředníci držící čestnou stráž. Smuteční slavnosti v Českém Krumlově pokračovaly ve dnech 25. a 26. dubna 1841 a v jejich závěru byla rakev přenesena k dočasnému uložení do malé staré gotické kaple vedle zámecké kaple sv. Jiří a tam zamčena. Správa českokrumlovského panství vyčíslila finanční náklad za slavnosti ve dnech 25. a 26. dubna částkou 377 zlatých 35 krejcarů.níci držící čestnou stráž. Smuteční slavnosti v Českém Krumlově pokračovaly ve dnech 25. a 26. dubna 1841 a v jejich závěru byla rakev přenesena k dočasnému uložení do malé staré gotické kaple vedle zámecké kaple sv. Jiří a tam zamčena. Správa českokrumlovského panství vyčíslila finanční náklad za slavnosti ve dnech 25. a 26. dubna částkou 377 zlatých 35 krejcarů.

Ve staré zámecké kapli čekal Waltrův sarkofág, sestávající z vnitřní rakve zhotovené z tvrdého dřeva a vnější rakve z měděného plechu, na postavení vlastní Waltrovy hrobky. Waltrovi rodiče si přáli, aby jejich benjamínek spočinul v samostatné hrobce. Jejím postavením v Červeném Dvoře pověřili architekta Franze Beera, vrchního stavitele Viléma Nevenhorsta a stavitele Jana Svobodu. Ti všichni jsou podepsáni na stavebním plánu této stavby. Na přání rodičů zesnulého měla být pohřební kaple postavena co nejrychleji. Za tím účelem bylo určeno, aby byly dány k dispozici povozy pro svážení stavebního materiálu. Dva panské vozy ze dvora Křenov a dva vozy z Nového Dvora měly vozit písek, 2 vozy z Červeného Dvora a 2 jiné vozy cihly. Vápno a další stavebniny vozily další vozy. Pro urychlení celé akce měly být brány cihly ze zásob svezených pro potřeby hlubockého zámku. To vše se dálo v druhé polovině června roku 1841. V červenci byly dodány ozdobné stavební prvky - kamenný kříž, tři erby na ozdobení průčelí, dubová vrata, železná mříž, oltář, podstavec pod sarkofág. Počátkem září hlásil architekt Beer knížeti, že stavební práce jsou dohotoveny, ale vše musí řádně vyschnout. 14. listopadu byla kaple připravena přijmout Waltrovy tělesné pozůstatky. Čekalo se jen na její vysvěcení a převoz rakve.

Vedle obyčejného stavebního plánu této hrobky na papíru byly vyhotoveny tři další na pergamenu, ke kterým byly přiloženy tři zakládací listiny, rovněž napsané na pergamenu. První z těchto pergamenových dokumentů byly vloženy do kovové schránky a ta uložena do základního kamene hrobky, druhé byly uloženy v českokrumlovském panském archivu, kde jsou dodnes a třetí ve schwarzenberském rodinném archivu ve Vídni, který se v roce 1893 přestěhoval do Českého Krumlova, což znamená, že i ony jsou dnes v Českém Krumlově.

Dne 24. listopadu 1841 o půl deváté dopoledne vyzvedli Waltrovu rakev ze staré českokrumlovské zámecké kaple a pohřební vůz zamířil do Červeného Dvora. Po vysvěcení pohřební kaple Svatého Kříže českobudějovickým biskupem do ní vnesli Waltrovu rakev a českokrumlovský prelát sloužil slavnostní mši. Obřadu byli přítomni: českobudějovický biskup, českokrumlovský prelát (farář), českokrumlovský zámecký kaplan, kvardián českokrumlovského minoritského kláštera, faráři z Kájova a Chvalšin, ředitel českokrumlovského panství, českokrumlovský purkrabí, sirotčí správce, hejtman knížecí gardy, správce českokrumlovského zámku a jeden aktuár.

Vzhled Waltrovy hrobky byl poplatný dobovým představám kněžny Eleonory a knížete Jana Adolfa, kteří se při svém pobytu v Anglii (1838 se zúčastnil korunovace královny Viktorie) nadchli pro tudorovskou gotiku. V tomto stylu byl také postaven tzv. úřednický dům v Hluboké a přestavěn hlubocký zámek. Vzhledem k pobytu knížecích manželů v Anglii v červenci a srpnu 1838 lze předpokládat, že je jich poslední syn byl počat v tomto ostrovním království a jméno Walter, ve schwarzenberské rodině zcela nezvyklé, také souviselo s jejich zaujetím anglickým kulturním prostředím.

Proč zvolili k postavení zvláštní hrobky právě Červený Dvůr? Ve stavebních spisech k této stavbičce se objevuje věta" hrobka bude postavena na místě zvaném Waltersruhe", což napovídá, že si chlapeček Walter mohl na tomto místě hrávat, když rodina pobývala v červenodvorském zámku. Červenodvorský zámek byl spolu se zámkem v dolnorakouském Dornbachu oblíbeným místem odpočinkových pobytů kněžny Eleonory, jejichž parky dala upravit podle svých představ. Hrobka stála mimo vlastní areál parku v poloviční vzdálenosti mezi červenodvorským zámkem a Hejdlovem, tj. severovýchodně od zámku.

V lednu 1842 byly celkové náklady na stavbu Waltrovy hrobky vyčísleny sumou 18 942 zlatých 54 1/4 krejcaru. V květnu 1843 byla suma povýšena na 22 578 zlatých 12 1/4 krejcaru. Platba stavebních prací se zřejmě protahovala a díky různým vysvětlováním víme například to, že podlahu hrobky tvořilo 800 anglických kosých dlaždic, spojovaných alabastrovým vápnem.

Hlídáním hrobky byl pověřen červenodvorský lesník. Rezervní klíče k hrobce opatroval českokrumlovský archiv. Když v roce 1873 umírala kněžna Eleonora Schwarzenbergová, projevila přání, aby vedle její rakve spočinula rakev s Waltrovými ostatky. Kněžna zemřela 27. července 1873 a již 30. července byla Waltrova rakev převezena do schwarzenberské rodinné hrobky v kostelíku sv. Jiljí u rybníka Svět v Třeboni. Vše se událo v naprosté tichosti.

Ani u sv. Jiljí však neměl Walter zůstat dlouho. Po dokončení nové schwarzenberské hrobky v Třeboni v roce 1877 do ní přenesli, s výjimkou rakve Karla I. ze Schwarzenbergu, všechny rakve od sv. Jiljí. Tady došel malý Walter konečně klidu, opět po boku své matky.

Kaple sv. Kříže u Červeného Dvora zůstala opuštěná a nevyužitá. Nebyla však vydána na pospas osudu a živlům. Dozor nad jejím fyzickým stavem vykonávali lesníci či revírníci z nejbližšího okolí. Klíč byl trvale uložen na správě českokrumlovského zámku.

Jak tento dnes již neexistující objekt vypadal? Fotografie z přelomu 19. a 20. století ukazuje dobře zachovaný a udržovaný objekt, vzhledem odpovídající nákresu ze stavebního plánu. Dřevěná vrata i poloviční kovová mříž jsou zavřené. Kaple byla porostlá popínavou dřevinou typu břečťanu. Také její bezprostřední okolí bylo upravené a čisté. Na fotografii z roku 1949 je znát, že kaple musela být krátce před fotografováním opravena, poněvadž omítka je čistá a popínavé dřeviny odstraněny. Na čelní fasádě jsou znatelné tři reliéfní erby, jeden nad vraty a dva o něco níže po jeho bocích. Neostrost fotografie neumožňuje jejich určení, ale podle stavebního plánu měl být nad vchodem erb schwarzenberský, heraldicky od něho napravo rovněž schwarzenberský a na opačné straně lichtenštejnský erb. Poslední fotografie z roku 1963 ukazuje, že kaple byla ještě v celkem dobrém stavebním stavu. Jejímu okolí ale již nebyla věnována žádná péče. Těsně u kaple - hrobky rostly náletové dřeviny a u její boční stěny byla skládka dříví.

Při pročítání pramenů jsem se zamyslela nad tím, proč byl malý Walter pohřben tak daleko od místa svého úmrtí († Vídeň) ve zcela samostatné hrobce, proč se ani jeden z rodičů nezúčastnil některého z pohřebních obřadů a proč jeho matka toužila mít ho po smrti po svém boku. Eleonora byla velmi krásná a živá dáma, kterou vídeňská vyšší společnost nazývala "schöne Lori". Její zřejmě ohnivý temperament byl patrně dán uherskými předky z matčiny strany. Pravdou ovšem je, že nejenom reprezentovala na plesech a dvorních slavnostech a toužila žít v krásném prostředí, ale věnovala se i sociální péči o potřebné. Jako zcela hypotetická úvaha mně napadlo, zda náhodou nevyklouzlo neposedné dvouleté dítě přímo z matčiny náruče při hře nebo nějaké podobné aktivitě tak nešťastně, že si přivodilo smrtelný úraz, případně, zda matka nebyla svědkem pádu z náruče chůvy či jiné osoby. Nedoložitelné zhroucení nešťastné matky by jí mohlo zabránit v účasti na pohřbu a možný pocit viny ji nutil mít dítě stále co nejblíže. Pravdu se asi nikdy nedovíme a tak jim oběma přejme věčný klid.

ČASOPIS HISTORICKÉHO SPOLKU SCHWARZENBERG
Číslo: 34, Rok: 2006

Vloženo: 15.1.2014