Lammel, Lammelschänke (U Beránka a Skalický vrch) - Pověst o uhlíři Janovi (vznik obce Skalice)

Beigetragen: Vladimír Kraus

Uhlíř Jan

Zemanský rod Pancířů ze Smojna neoplýval nikdy velkým majetkem ani dobrou
pověstí, a to již v době, kdy se začal zabydlovat na několika hrádcích i tvrzích řídce osídleného pohraničního hvozdu. Všichni potomci zakladatele rodu však měli jednu
neobyčejnou vlastnost: dovedli výborně zacházet mečem, lukem a později i kuší – málokdy však na ochranu víry, vdov a sirotků. jejich jméno se časem stalo spíše postrachem všech zámožných obyvatel okolních měst, kteří museli putovat po cestách mezi Čechami a sousední Lužicí.
Stará lipská cesta ještě nesloužila, a tak museli vzít českolipští zavděk jedinou tehdy
sjízdnou cestou kolem Sporky přes okrouhelský les na Cvikov a odtud dále na Žitavu.
V úžlabině mezi dvěma vrchy – Českým a Lužickým – dýmaly již několik let milíře, v nichž pálil dřevěné uhlí samotář jménem Jan. Na českolipském tržišti ho neznali jinak než jako Jan od Sporky a dobře vypálené uhlí od něho kupovali všichni řemeslníci, kteří měli něco společného s kovem, od cínařů po kováře. Od jeho chaty bylo průsekem lesa vidět na značný úsek uvedené cesty. A tak není divu, že sem občas zavítal Pancíř se svými zbrojnoši, poklábosil u ohně a přitom bedlivým okem pozoroval ruch na cestě. Jakmile spatřil povoz bez zbrojního doprovodu, na němž bylo možno tušit cennější náklad, dal nenápadné znamení svým kumpánům a ti se pustili za vozem jako ohaři za liškou. Kořist pak odváželi nejčastěji do skalní tvrze na Svojkově, i když hlavní sídlo měl Pancíř na Velenicích. Mělo to jediný důvod: před svou půvabnou ženou, kterou si přivedl před lety z Berneku poblíž Chebu, musil hrát roli něžného manžela a váženého rytíře, který vyjíždí do kraje trestat rušitele míru i zákona. Po posledním lupu, který se mu podařil u Skalice (Langenau) téměř bez prolití kapky krve, však netušil, že se kolem jeho zločinné činnosti pomalu a jistě zatahuje smyčka…Pancíř netušil ani to, že konec toho provazu bude držet v ruce osoba, které důvěřoval.
Ale nepředcházejme událostem. Českolipský trh hlučel jako obvykle kupeckým ruchem. I kolem uhlířovy káry bylo toho dne živěji, i když zákazníků bylo stejně jako jindy a ostatní jen přihlíželi, jak se černý lesklý obsah proutěné korby stěhuje do řemeslnických košů. Když Jan doprodal, vymetl z vozu prach a chystal se opustit tržiště, uchopil uzdu jeho koně služebník v barvách pana Berky z Dubé a požádal ho, aby ho následoval do vodního hradu u Ploučnice. Ozbrojený doprovod naznačoval, že nevyhovět by bylo pošetilostí. Tak se uhlíř Jan ocitl za chvíli v předsíni panské jizby, kde za silnými dveřmi probíhalo vzrušené jednání. Konečně byl předvolán.
„Víme, kdo jsi a jakou práci na našich pozemcích vykonáváš, “oslovil ho muž, který tu vedl zřejmě hlavní slovo.“ Víme také, že máš důvěru člověka, kterého v kraji proklíná řada vdov. Nemýlíš se, jedná se o pana Pancíře, který svůj meč propůjčil zemskému pychu. Ti všichni pánové, které tu vidíš, mají jediný cíl: chytit toho lapku a dopravit před zemský soud. A ty nám v tom budeš nápomocen, ať se ti to líbí či nikoliv. Pokud pomůžeš, odměna tě nemine – jak v drahém kovu, tak na pozemcích. V opačném případě se ti uzavřou brány všech tržišť v širokém okolí a moje družina ti zabrání nejen pálit uhlí v mých lesích, ale rozmetá ti tvou chýši i tvé milíře. Ale abys mohl o mé nabídce přemýšlet, poskytnu ti na tuto noc přístřeší, kde si budeš moci vše zvážit.“
Po těch slovech pokynul stráži, která odvedla uhlíře po kamenných vlhkých schodech do sklepní kobky se zamřížovaným okénkem u stropu. Když se Jan dočkal konečně ranního rozbřesku a setkání s panem Berkou z Dubé, bylo o osudu Pancířově rozhodnuto. Uhlíř v něm měl sehrát jedinou úlohu – dát znamení kouřem, že je Pancíř přítomen. Ostatní už bylo věcí českolipského pána, Žitavských i okolní šlechty.
Uhlíř Jan nebyl od svého návratu z trhu ve své kůži. Rozhodoval se mezi dvojím zlem: zradou přítele, ale špatného člověka, a vědomím, že tak činí k dobru poctivých lidí.
Vnitřní spor pak vyvrcholil příchodem Pancíře a jeho čety. Ten jako vždy uhlíře vlídně oslovil a ptal se po novinách z trhu. Požádal ho ještě, aby mu přinesl hrnek mléka. V té chvíli bylo Janovo srdce na vážkách: varovat Pancíře nebo jeho pronásledovatele? Když však pomyslil, že by mohl být odtud vyhnán a jako štvanec putovat bez možnosti obživy zemí, popošel k vzdálenějšímu ohništi a vhodil na ně připravenou náruč smolných zelených větví. Potom se vrátil k nic netušící družině lapků a podal náčelníkovi požadovaný nápoj. Čas ubíhal v planém hovoru, když tu hlídka ohlásila kupecký povoz zakrytý plachtou a za ním v nevelkém odstupu další a další. Tak tučnou kořist Pancíř neočekával. Vyhoupl se do sedla a zavelel k odjezdu.
Kupecké vozy se přiblížily natolik, že bylo možno udeřit. K velkému překvapení útočníků zpod plachet vyskákali zbrojnoši a z křoví vyrazili jízdní, ukrytí v hustém lese, uzavřeli lapky do kruhu a pobíjeli. Poslední vypustil život sám Pancíř, který raději padl než by se nechal chytit a vláčet po vězeních a soudech. Předtím stačil ještě zranit několik žoldnéřů pana Berky z Dubé.
V téže době přijížděla od Cvikova žitavská hotovost. Když nezastihli ve Svojkově ani živáčka, obrátili se tryskem přes Vejrov a Strahovská role do Velenic, kde chtěli vzít hrádek útokem. Brána však byla otevřena dokořán a nikdo se nestavěl na odpor. Jan starý zbrojnoš v předtuše, že nastal konec, poklekl do prachu a prosil o milost. Tehdy se dověděla i Pancířova žena krutou pravdu o pravém stavu věcí: stala se zajatcem Žitavských, kteří ji později i se synkem vrátili otci, rytíři z Berneku.
Také uhlíř Jan se dočkal slíbené odměny. Pan Berka z Dubé dostál svému slovu. K měšci zlaťáků přidal pozemek, na němž si pomocník práva postavil opravdové stavení – první dům ve Skalici (in Langenau).Naštěstí se nemusil již bát pomsty Pancířových druhů – zbrojnoši odvedli dokonalou práci. Pravda, dlouho nemohl ve svém novém příbytku klidně usínat, ale čas hojí nejen rány na těle, ale i na duši. A což se nedá svědomí uplatit penězi?

Vladislav Jindra – Pověsti z kraje uhlířů a sklářů


Eingegeben: 14.10.2013