Lammel, Lammelschänke (U Beránka a Skalický vrch) - Pověst o uhlíři Janovi (vznik obce Skalice)
Beigetragen:
Vladimír KrausUhlíř Jan
Zemanský rod Pancířů ze Smojna neoplýval nikdy velkým majetkem ani dobrou
pověstí, a to ji v době, kdy se začal zabydlovat na několika hrádcích i tvrzích řídce osídleného pohraničního hvozdu. Vichni potomci zakladatele rodu vak měli jednu
neobyčejnou vlastnost: dovedli výborně zacházet mečem, lukem a později i kuí málokdy vak na ochranu víry, vdov a sirotků. jejich jméno se časem stalo spíe postrachem vech zámoných obyvatel okolních měst, kteří museli putovat po cestách mezi Čechami a sousední Luicí.
Stará lipská cesta jetě neslouila, a tak museli vzít českoliptí zavděk jedinou tehdy
sjízdnou cestou kolem Sporky přes okrouhelský les na Cvikov a odtud dále na itavu.
V úlabině mezi dvěma vrchy Českým a Luickým dýmaly ji několik let milíře, v nich pálil dřevěné uhlí samotář jménem Jan. Na českolipském triti ho neznali jinak ne jako Jan od Sporky a dobře vypálené uhlí od něho kupovali vichni řemeslníci, kteří měli něco společného s kovem, od cínařů po kováře. Od jeho chaty bylo průsekem lesa vidět na značný úsek uvedené cesty. A tak není divu, e sem občas zavítal Pancíř se svými zbrojnoi, poklábosil u ohně a přitom bedlivým okem pozoroval ruch na cestě. Jakmile spatřil povoz bez zbrojního doprovodu, na něm bylo mono tuit cennějí náklad, dal nenápadné znamení svým kumpánům a ti se pustili za vozem jako ohaři za likou. Kořist pak odváeli nejčastěji do skalní tvrze na Svojkově, i kdy hlavní sídlo měl Pancíř na Velenicích. Mělo to jediný důvod: před svou půvabnou enou, kterou si přivedl před lety z Berneku poblí Chebu, musil hrát roli něného manela a váeného rytíře, který vyjídí do kraje trestat ruitele míru i zákona. Po posledním lupu, který se mu podařil u Skalice (Langenau) téměř bez prolití kapky krve, vak netuil, e se kolem jeho zločinné činnosti pomalu a jistě zatahuje smyčka
Pancíř netuil ani to, e konec toho provazu bude dret v ruce osoba, které důvěřoval.
Ale nepředcházejme událostem. Českolipský trh hlučel jako obvykle kupeckým ruchem. I kolem uhlířovy káry bylo toho dne ivěji, i kdy zákazníků bylo stejně jako jindy a ostatní jen přihlíeli, jak se černý lesklý obsah proutěné korby stěhuje do řemeslnických koů. Kdy Jan doprodal, vymetl z vozu prach a chystal se opustit tritě, uchopil uzdu jeho koně sluebník v barvách pana Berky z Dubé a poádal ho, aby ho následoval do vodního hradu u Ploučnice. Ozbrojený doprovod naznačoval, e nevyhovět by bylo poetilostí. Tak se uhlíř Jan ocitl za chvíli v předsíni panské jizby, kde za silnými dveřmi probíhalo vzruené jednání. Konečně byl předvolán.
Víme, kdo jsi a jakou práci na naich pozemcích vykonává, oslovil ho mu, který tu vedl zřejmě hlavní slovo. Víme také, e má důvěru člověka, kterého v kraji proklíná řada vdov. Nemýlí se, jedná se o pana Pancíře, který svůj meč propůjčil zemskému pychu. Ti vichni pánové, které tu vidí, mají jediný cíl: chytit toho lapku a dopravit před zemský soud. A ty nám v tom bude nápomocen, a se ti to líbí či nikoliv. Pokud pomůe, odměna tě nemine jak v drahém kovu, tak na pozemcích. V opačném případě se ti uzavřou brány vech tri v irokém okolí a moje druina ti zabrání nejen pálit uhlí v mých lesích, ale rozmetá ti tvou chýi i tvé milíře. Ale abys mohl o mé nabídce přemýlet, poskytnu ti na tuto noc přístřeí, kde si bude moci ve zváit.
Po těch slovech pokynul strái, která odvedla uhlíře po kamenných vlhkých schodech do sklepní kobky se zamříovaným okénkem u stropu. Kdy se Jan dočkal konečně ranního rozbřesku a setkání s panem Berkou z Dubé, bylo o osudu Pancířově rozhodnuto. Uhlíř v něm měl sehrát jedinou úlohu dát znamení kouřem, e je Pancíř přítomen. Ostatní u bylo věcí českolipského pána, itavských i okolní lechty.
Uhlíř Jan nebyl od svého návratu z trhu ve své kůi. Rozhodoval se mezi dvojím zlem: zradou přítele, ale patného člověka, a vědomím, e tak činí k dobru poctivých lidí.
Vnitřní spor pak vyvrcholil příchodem Pancíře a jeho čety. Ten jako vdy uhlíře vlídně oslovil a ptal se po novinách z trhu. Poádal ho jetě, aby mu přinesl hrnek mléka. V té chvíli bylo Janovo srdce na vákách: varovat Pancíře nebo jeho pronásledovatele? Kdy vak pomyslil, e by mohl být odtud vyhnán a jako tvanec putovat bez monosti obivy zemí, popoel k vzdálenějímu ohniti a vhodil na ně připravenou náruč smolných zelených větví. Potom se vrátil k nic netuící druině lapků a podal náčelníkovi poadovaný nápoj. Čas ubíhal v planém hovoru, kdy tu hlídka ohlásila kupecký povoz zakrytý plachtou a za ním v nevelkém odstupu dalí a dalí. Tak tučnou kořist Pancíř neočekával. Vyhoupl se do sedla a zavelel k odjezdu.
Kupecké vozy se přiblíily natolik, e bylo mono udeřit. K velkému překvapení útočníků zpod plachet vyskákali zbrojnoi a z křoví vyrazili jízdní, ukrytí v hustém lese, uzavřeli lapky do kruhu a pobíjeli. Poslední vypustil ivot sám Pancíř, který raději padl ne by se nechal chytit a vláčet po vězeních a soudech. Předtím stačil jetě zranit několik oldnéřů pana Berky z Dubé.
V tée době přijíděla od Cvikova itavská hotovost. Kdy nezastihli ve Svojkově ani iváčka, obrátili se tryskem přes Vejrov a Strahovská role do Velenic, kde chtěli vzít hrádek útokem. Brána vak byla otevřena dokořán a nikdo se nestavěl na odpor. Jan starý zbrojno v předtue, e nastal konec, poklekl do prachu a prosil o milost. Tehdy se dověděla i Pancířova ena krutou pravdu o pravém stavu věcí: stala se zajatcem itavských, kteří ji později i se synkem vrátili otci, rytíři z Berneku.
Také uhlíř Jan se dočkal slíbené odměny. Pan Berka z Dubé dostál svému slovu. K měci zlaáků přidal pozemek, na něm si pomocník práva postavil opravdové stavení první dům ve Skalici (in Langenau).Natěstí se nemusil ji bát pomsty Pancířových druhů zbrojnoi odvedli dokonalou práci. Pravda, dlouho nemohl ve svém novém příbytku klidně usínat, ale čas hojí nejen rány na těle, ale i na dui. A co se nedá svědomí uplatit penězi?
Vladislav Jindra Pověsti z kraje uhlířů a sklářů
Eingegeben: 14.10.2013