Rýchorský dvůr (Rehornvorwerk) - Rýchorský dvůr,Luděk Jirásek,Časopis Krkonoše - Jizerské hory, 8/2003, s. 14, 15.

Přispěl: Jiří Kripner

Východní Krkonoše vybíhající až k Žacléři jsou z velké části tvořeny hřebenem Rýchor. Nejvyšší vrchol Rýchor – Dvorský les – má ve svém názvu část jména věhlasné lokality a významného orientačního bodu, který pamatují staří milovníci Rýchor ještě z 60. let 20. století – Rýchorského dvora.

Dům čp. 35 v obci Rýchory, nazývaný též Rýchorský Dvůr (Rehorner Vorwerk), stával na jihovýchodním úbočí Dvorského lesa, v nadmořské výšce kolem 850 m, v místě, kde bukový porost přecházel v louky a pastviny. Dnes se nám ho podaří jen jen obtížně nalézt. Na místě spatříme jen rozpadlé zbytky kamenných obvodových zdí skryté ve stínu hustého mladého smrčí.

Historie této nejvýchodnější krkonošské boudy je pevně spojena s dějinami obce Rýchory. Ta se poprvé připomíná v roce 1541 a byla často, díky své strategické poloze (nejkratší cesta do Sklenářovického i do Albeřického údolí) cílem téměř všech nájezdníků, kteří se pokoušeli překročit českou hranici u Žacléře.

Samotný vznik Rýchorského dvora úzce souvisí s demografickými poměry v této oblasti na konci třicetileté války. Stejně jako ostatní horské vsi obec Rýchory velice utrpěla. Kromě toho, že byla vypleněna nejspíš saskými vojsky roku 1632 a potom spolu se Žacléřem v letech 1635 a 1645 švédskými vojsky a mnoho lidí zemřelo v důsledku hladu a epidemií, část obyvatel odešla z náboženských důvodů do emigrace v nedalekém Slezsku. Ještě v době války se nová vrchnost, de Vaghiové, snažila zlepšit stav hospodaření na panství Staré Buky a tedy i na katastru vsi Rýchory. V blízkém okolí, stejně jako jinde v Čechách, zabírali majitelé panství po skončení války opuštěnou půdu a slučovali ji. K snadnějšímu obhospodařování pak vznikala rozptýlená sídla – dvory a ovčárny. Podobně se zachovala i starobucká vrchnost. Ze sloučené půdy pustých hospodářství na Rýchorách zřídila v nejjižnější a tehdy nejpřístupnější části málo zalesněného katastru velký statek Rýchorský dvůr a umožnila tak na tamní poměry efektivně využít ladem ležící zemědělskou půdu. Zdá se, že se v případě tohoto dvora jednalo o větší roubené stavení s přístřešky, chlévy a stodolou, případně o další menší domek ve vzdálenosti do 150 m.



Jediná známá fotografie Rýchorského dvora pochází - stejně jako v případě Rýchor - z 30. let 20. století, kdy tento kout Krkonoš zdokumentoval E. Walter z Hostinného



Konkrétně je tento dvůr poprvé uváděn roku 1701. Zápis v zemských deskách o spojení statku Staré Buky a panství Maršov připomíná „horský dvůr na Rýchorách, stávající ze dvou domků“. Před rokem 1723 došlo k prvnímu zpětnému dělení dvora na jednotlivé selské usedlosti. Počet obyvatel v katastru Rýchor dosáhl přibližně stavu před počátkem třicetileté války a část pozemků obhospodařovaných z Rýchorského dvora byla tedy rozparcelována a přidělena mladým rodinám poddaných. K podobnému rozdělení zbytku půdy pak došlo po roce 1781, po zrušení nevolnictví. Impulsem nespíš byla raabizace (parcelace a pronajmutí vrchnostenské půdy bezzemkům, dílo rakouského dvorního rady F.A. Raaba), probíhající právě na pozemcích sousedního žacléřského panství, které původně patřilo jezuitské koleji u sv. Anny ve Vídni.

Nově rozdělené pozemky byly maršovskou vrchností propachtovány a některé později i prodány bývalým poddaným. Po úplném rozparcelování půdy zůstaly budovy dvora zachovány (jinde, jako například v Pilníkově nebo v Oblanově, byla stavení likvidovaných dvorů stržena) a staly se součástí obyčejné hospodářské usedlosti s běžnou výměrou pastvin a polností. Hospodářský význam dvora sice poklesl, ale jméno i výsadní postavení v mikroregionu mu zůstalo. Z panského statku se stala celoročně obývaná horská bouda, splňující všechna kritéria. Nadmořská výška kolem 850 m. n. m., chlévy s asi 30 kravami, dostatečná rozloha pastvin a lesů, mnohočlenná rodina – to vše bylo předpokladem pro rozvoj budního hospodaření na Rýchorském dvoře.

Ani za slezských válek v druhé polovině 18. století nebyly Rýchory ušetřeny válečných útrap. Opět byla část obce zpustošena, tentokrát vojsky z Pruska. Poměrně přesné informace o rozložení pruských jednotek u Rýchorského dvora v době pruské vojenské kampaně v roce 1778 se nám zachovala z 19. září uvedeného roku. Téměř po 90 letech, za války v roce 1866, pak Rýchory Prusové vyplenili obdobně ještě jednou.



Indikační skica z roku 1841 nám představuje Rýchorský dvůr ještě jako statek uprostřed velké enklávy luk a polí



Konec 19. století a 1. polovina 20. století byly ve znamení rozvoje turistiky na Rýchorách. Z Trutnova se chodívalo oblíbenou cestou přes Bystřici a Sklenářovice až k Rýchorskému dvoru, osamělé skupině horských stavení, tvořené dvěma domy. Cesta ze Skleářovic k dnešní Sokolce byla poměrně příkrá. Turisté pak po traverzové lesní cestě přes rezervaci Dvorský les přišli po 20 minutách k většímu kamennému stavení,Rýchorskému dvoru.

V roce 1923 získal Rehorner Vorwerk i úřední český ekvivalent svého jména - Rýchorský dvůr.

Než byly v 50. letech 20. století osázeny okolní louky smrky, býval odtud pěkný výhled na Vraní hory, Hejšovinu i část Sovích hor. Krásný pohled byl i na Trutnov. Cesty se zde dělily. Buď bylo možno pokračovat Dvorským lesem k Rýchorské boudě, postavené 1927, nebo přes Sněžné domky do Vizova a dále do Žacléře. Další možností bylo sejít rovnou dolů na Hřebínek a odtud přes Nové Dvory do Trutnova.

Unaveným poutníkům byli na Rýchorském dvoře k dispozici soukromé zásoby pana Franze Zierise (přes řadu žádostí nezískal hostinskou koncesi), a kdo chtěl, mohl si po dlouhé cestě dát například lahev piva. Hospodář se svou paní a čtyřmi dětmi se musel hodně ohánět, aby znovu vystavěl dům zničený na počátku 30. let úderem blesku. Přesto stavení zmodernizoval, do mohutných kamenných zdí zasadil větší okna, přistavěl nový chlév pro 30 krav s betonovou podlahou.



Enklávu Rýchorského dvora dnes pohltil les. Zbytky kamenných zdí Zierisova domu mizí v rozbujelé vegetaci a jen zjara či s prvním sněhem si můžeme připomenout výstavnost bývalých objektů (r. 2002, foto A. Tichý)



Ačkoliv byl Rýchorský dvůr jako německý majetek hned v roce 1945 zkonfiskován, žila zde rodina Franze Zierise až do konce září 1946. Na počátku října byla přemístěna do sběrného střediska v Mladých Bukách a odtud byli manželé Zierisovi se čtyřmi dětmi odsunuti 5. října 1946 transportem č. XXIII do amerického okupačního pásma.

A tehdy začal smutný konec Rýchorského dvora. Dům příležitostně obydlený brigádníky Státních lesů začal rychle chátrat. Ještě v roce 1952 měl vcelku dobrý krov, ale většinaoken už byla vytlučená. Rozlehlý chlév s betonovou podlahou zel prázdnotou.

V roce 1959 likvidovala armáda 15 neobydlených budov na katastrech Vernířovice, Rýchory a Sklenářovice. Rýchorský dvůr byl mezi nimi. V místě, kde pod okny domu měla hospodářova žena květinovou zahrádku, dlouhá léta vyrážely pivoňky, dokud jejich hlízy úplně nevymrzly. Teprve v roce 1962, 16 let od odchodu původních majitelů, byla v rámci přídělu převedena už jen samotná stavební parcela č. 54 s dalšími pozemky Státním lesům.



Prameny a literatura:
Jaroslav Procházka: Osídlení Trutnovska a jeho místní názvosloví. Rkp. (SOkA Trutnov, fond Jaroslav Procházka, karton 1.)
MAPA průběhu vojenské kampaně v roce 1778. Autor: hrabě von Smettau, plukovník pruského generálního štábu. Berlin 1789.
WOERL, Leo: Illustrierter Führer durch Trautenau und Umgebung. Leipzig 1911.
WONDREJZ, Hugo: Die Jahnhütte und das Vorwerk am „Goldenen Rehorn“. In: Ostböhmische Heimat. Jhrg. 10, 1935, s. 206—208.
HEINZEL, Erwin: Die Ortsnamen des Bezirkes Trautenau. Sudetendeutsches Ortsnamen-Buch. 10. Heft. Trutnov 2000, s. 56.
DEMUTH, Wenzel: Die Geschichte der Gemeinde Rehorn. In: Riesengebirgsheimat. 1. Folge – Januar. Kempten in Allgäu, s.
123, 188, 220, 308.
DEMUTH, Josef: Der politische Bezirk Trautenau. Trautenau 1901, s. 568.

Vloženo: 26.1.2013