Schmausenhütte (Šmauzy) - Schmausovy hutě (autor Vilém Kudrlička)

Beigetragen: Jana Štursová

Snad sjíždějící ledovec v dávných dobách přehradil kdysi ohromné údolí, snad voda z tajícího “věčného sněhu“ si prohlodala cestu z jednoho údolí do druhého, kdo to dnes ví. Jisté však je, že dávno před naším letopočtem bylo zde pod východními stráněmi dnešního Habru a můstku údolí jak obrovitá lidská dlaň, jehož páteří je Brunstský potok (Křemelná).
A sem přichází roku 1754 Ignác von Schmaus, aby tu založil svou první skelnou huť na území zejbišské královácké rychty.
Ignác von Schmaus, syn usedlíka v Pullenreuthu v Horní Falci, majitele skelné huti na zrcadlové sklo a brusírny skla, získal roku 1750 sňatkem Poschingrův dvůr v Zejbiši. Po něm býval zván Poschinger Glashüttenmeister (pošingrovský sklářský huťmistr). Podle smlouvy z 15. května 1754 zakoupil za 600 zl. od hraběte Prokopa Kolovrata dva kusy lesa, jeden na Pancíři a druhý v tzv. můsteckém polesí. Obě plochy se nalézaly na pravém břehu Brunstského potoka.
Patrně ještě v tomtéž roce vybudoval na dnešních Předních Šmauzích skelnou huť. Budova byla 13 sáhů (24,7 m) dlouhá a 10 sáhů (18,9 m) široká. Její konstrukce spočívala na 16 dřevěných sloupech pobitých prkny. Střecha byla šindelová. Tato skelná huť stála ještě v r. 1809, avšak již ve velmi zchátralém stavu.
Kromě vlastní hutě zde byla vybudována stoupa na křemen, k níž byl zřízen náhon, přivádějící vodu na kolo. Náhon začínal na dnešní Lipplově pile pod stoupou na křemen druhé Schürerovy hutě. Byl protažen až k vlastní budově huti. Oproti Schürerově huti měla tato huť hospodu, která stávala vlevo od cesty, vedoucí na dnešní Zadní Šmauzy. Pamatují ji dosud žijící starousedlíci na Javorné a není pochyb, že byla navštěvována skláři z obou sousedních hutí.
Huť využívala jako palivo zdejší rozsáhlé polomy. Křemen se sbírá ze dna Brunstského potoka i přímo v okolí hutě. Vyrábělo se zde zrcadlové sklo.
Místo hutě lze v terénu dobře určit. Proláklina napovídá, kde byl kanál pro vybírání popela, sklípek je zakrytý travinami a kopřivami, ale zachovalý, poznáme, kde v budově huti byly obytné místnosti huťmistra. Je však docela možné,že tyto místnosti obýval některý jiný pracovník huti a skelmistr bydlel nad hutí v samostatné budově. Tam křoviny skrývají ještě velmi zachovalý půdorys kamenného domu, stavěného z místní ložné ruly. Avšak celokamenná stavba v tomto kraji bývala určena spíše pro pomocníky a podruhy, zatímco huťmistři a sedláci měli obytnou část stavěnou vždy ze dřeva. Zbytky zdiva ohraničují budovu, která byla po zrušení huti hájenkou.
Dochoval se i nepatrný zbyteček chalupy, kde byl výčep – tedy hutní hospoda. Přes cestu zbytek stoupy, přeměněné po výhasu huti na pilu. Doposud je zde zřetelný půdorys a část celokovové transmise, ovšem již z tohoto století. Má zajímavě řešený převod na původní dřevěné paleční kolo. Náhonem ještě protéká voda, i když od roku 1973 podstatně méně než dříve. Tehdy na jaře prudká voda podemlela kořeny dvou smrků stojících na levém břehu potoka tak, že padly. Přitom rozvrátily pozůstatek stavidla, které nadržovalo vodu pro náhon. Přes hlavní tok potoka zde byl pro tento kraj typický povalový můstek. Ten byl v roce 1969 nahrazen prefabrikovanou železobetonovou konstrukcí, přes kterou vede asfaltová silnice.
S huťmistrem Schmausem zde v roce 1761 působil skelmistr Jan Jiří Pok ze Zejbiše, příslušník staré sklářské rodiny Poků či Pocků.
V první polovině roku 1764 založil Ignác von Schmaus druhou skelnou huť na dnešních Zadních Šmauzích. Tato stavba vyvolala spor s vrchností, která 23. července 1765 vyslovila pod pokutou 10 dukátů zákaz pokračovat ve stavbě, protože prý byla započata bez jejího předchozího souhlasu. Hned druhý den nato přišel na novou skelnou huť revident panství František Lukáš Sýkora. Anna Schmausová, huťmistrova manželka, mu dala poznat svou výřečnost i nevybíravost slovních výrazů, kterými hájila práva svého chotě. Otřesený Sýkora dokonce doporučil, aby paní Schmausová byla dána do želez. Do víceméně jednostranné diskuse zasáhl i podnapilý Schmaus, který ve výhružkách předčil i svou manželku. Podle něho do věci promluví i jiní, vyšší než sama vrchnost. Skončilo to však omluvou Schmausových a teprve 20. února 1766 bylo dovoleno huť dostavět. Vyrábělo se zde tabulové a zrcadlové sklo výborné kality, o kterém pražští zrcadláři prohlašovali, že je bez konkurence a lepší než sklo benátské. V roce 1772 byla však práce zastavena.
V dubnu 1772 správa panství veškerý majetek Schmausových vydražila. To přivodilo okamžitý výhas pece,takže nebyla ani zpracována roztavená sklovina v pánvích. Tím byla Schmausovým způsobena značná škoda. Tvrdý zásah bystřického panství, vyplývající z dřívějších sporů a vyznívající jako msta, byl oficiálně zdůvodňován zvyšujícími se dluhy Schmausových. Již roku 1761 byli dlužni 250 zl. Antonínu Františku z Těchobuze, u něhož se později zadlužili ještě 1600 zl. V roce 1767 dlužili hornorýnskému kostelu 2300 zl. a v letech 1770 a 1772 dosáhly jejich dluhy i u Izáka Markuse z Velhartic za potaš značné výše. Půjčka u hraběte Karla Josefa Palmeho, který v té době koupí získal bystřické panství, činila 4000 zl. Stejnou částku si u téhož hraběte vypůjčil huťmistr Jan Václav Hafenbrädl ze Zejbiše. Aby obě tyto pohledávky byly vyrovnány, byl v roce 1776 vydražen celý Pošingrův dvůr, který tím zcela přešel do zemědělských rukou.
O zlovolném postoji bystřického panství ke Schmausovým svědčí i to, že v roce 1775 hospodářský úřad úmyslně zdržoval schválení smlouvy s novým nájemcem Schmausovy hutě, který zde chtěl zahájit práci. Snaha Schmause domoci se svých práv vyznívala naprázdno. Případem se v roce 1785 zabývá i gubernium a apelační soud, ke kterému se Schmaus obrátil se žalobou pro útisk a svévolné zasahování vrchnosti do jeho práv. Ve prospěch Schmausových intervenují v roce 1786 i pražští zrcadelníci, pokladači zrcadel a řezači skla, ale marně.Manželé Schmausovi, žijící v té době už v Praze, docílili pouze záznamunáhrady škody 80000 zl. na zemském právu proti majiteli bystřického panství hraběti Palmovi.
Gubernium, přiznávající posléze úplné zničení Schmausových feudálním pánem, žádalo o rozhodnutí dvorskou kancelář. Ale i zde zapracovaly intriky. Nejvyššímu soudu bylo přikázáno uložit soudu apelačnímu ukončit spor co nejdříve, takž vše skončilo zase na začátku.
Roku 1787 přišel na Schmausovu huť jako nájemce skelmistr Jakub Löffelmann ze zhůřecké hutě s celým osazenstvem. Po šesti letech, tedy v r. 1793, huť opět vyhasla, neboť Löffelmann se svými spolupracovníky přešel na sklárnu panství Štoky ve Smrčině v jihovýchodních Čechách. Huť byla uvedena znovu do provozu až v roce 1797 nájemcem Petrem Tauschkem, který zde byl až do roku 1800.
Schmausova huť je jmenována v úředních hlášeních o hutích nalézajících se v Královském Hvozdu v roce 1797 a naposled v roce 1800.
Na dnešních Zadních Šmauzích – pojmenování zůstalo po zakladateli zdejší hutě – stojí zbytky obytného stavení, u něhož stával chlév a stodola. Toto stavení bylo v roce 1809 oceněno na 173 zlatých rýnských. V roce 1920 bylo ještě obydleno. Ke stavení vedl dodnes znatelný umělý přívod vody dlouhý asi 800 m. Pod stavením vlevo od cesty vedoucí na Pancíř stávala vlastní budova hutě, která měla dostatek vody z prudkého potoka. Přesto zde nebyla vybudována stoupa na křemen – zůstala na dnešních Předních Šmauzích. Od ní byla také vybudována cesta k nové huti,u níž také končila a byla prodloužena až ve druhé polovině 19. století dále do lesů.
Posledními pamětníky života na Schmausově huti byly dva solitérní smrky, které koncem šedesátých let 20. století začaly usychat a jeden byl již větrem vyvrácen. Mohutnost zbytků jeho větví svědčí o dřevních zásobách Šumavy pro někdejší skláře.

/Vilém Kudrlička: Brunstské skelné hutě. Schmausovy hutě (z publikace Umění šumavských sklářů autorů V. Kudrličky a Jiřího Zálohy, r.1987/

Eingegeben: 9.11.2012