Huť pod Boubínem (Tafelhütten) - Historie huti

Přispěl: Jakub Ouředník

Samota zvaná Táflova Huť (Tafelhütten) pod severním svahem hory Boubín (Kubani) je poprvé zmiňována roku 1619 (české označení Huť pod Boubínem). Prvým osadníkem byl prý Wölfl Plechinger a jeho dům byl později přebudován na sklářskou huť. Usedlost předal Plechinger svému synu Kryštofovi, podle jehož zdrobnělého křestního jména (Christoph se v němčině zdrobňovalo i na Töffel) se odtud huť nazývala, poněvadž pak vedle levného dutého skla se tu vyráběly i skleněné perly do růženců zvané nářečně "Beteln", máme tu i vysvětlení místního jména Tofel-Bettlhütten.

Aby byl ušetřen les, byla roku 1722 huť zrušena. Tehdejší huťmistr Lampert Plechinger provozoval nadále už jen zemědělské hospodářství, které pak přešlo do vlastnictví rodiny Korbischovy, jíž náleželo od té doby bez přerušení. Korbischovi navíc při křtu dávali chlapcům výhradně jméno Johann. Tak Johann Korbisch a jeho manželka Maria předali dvorec synu Johannovi, který se narodil 14. února 1802, a byl to opět Johann, narozený 1850 a po něm ještě jeden, ročník 1877, jimž později připadl. Pak přišel osudový zvrat, když další z Korbischových Johannů, tento s datem narození 13. března 1925, zmizel roku 1944 beze stopy kdesi na ruském bojišti za druhé světové války jako voják německého wehrmachtu. Na statku hospodařila za něho sestra Marianne, provdaná Graupeová, než nadešla další osudová rána v podobě násilného vysídlení. Korbisch-Hof osiřel. Jako případný dědic přicházel v úvahu tenkrát jedině, třeba poznamenat, Mariannin syn a doktor práv (Dr.jur.) Johannes Graupe (tedy opět Johann!).

Korbisch-Hof s 56 hektary polí, luk i lesa musel být tehdy počítán k největším selským usedlostem tady v okolí. Konečná hodina zkázy udeřila tomuto kdysi znamenitému statku v roce 1963, kdy český tank stavení nejprve rozstřílel a pak srovnal se zemí. Tak provždy zanikla někdejší huť pod Boubínem, zvaná Táflova (někdy se podle mylného výkladu toho přívlastku píše česky i Táflová, tj. "tabulová" Huť - pozn. překl.). Tam, kde kdysi kvetlo lidské dílo, zbyla jen mohutná lípa jako osamělý monument, připomínající život zašlé šumavské samoty.

Zdroj: www.kohoutikriz.org

Původní zdroj: Otto Veith - Böhmerwäldler Heimatbrief, 1992, s. 62

Vloženo: 19.4.2011