Christlhof (Pohádka) - Prokletí šumavské samoty - ENIGMA - ČLÁNEK

Beigetragen: Milan Gruber Bouška

Pohádka Asi 8 kilometrů od městečka Čachrov, ztracená daleko v lese, stojí samota s krásným jménem Pohádka. Mrazí z ní však v zádech. Je opuštěná a zřejmě taj už zůstane. Dlouhá léta se nenašel člověk, který by zde chtěl žít. Místní obyvatele totiž pronásledují podivné události. Skoro se zdá, že nad Pohádkou visí nějaká kletba! Možná by bylo lepší se tomuto místu vyhnout, my jsme se sem ale s ENIGMOU vydali. Jaká je děsivá minulost chátrajícího stavení?

Sluncem vonící žár léta slábne a pomalu vyhasíná, a nad šumavským Čachrovem visí těžká tmavá oblaka plná vody. Je ponuré mlhavé dopoledne a do jeho matné šedi září jen sytá zeleň hlubokých lesů obklopujících toto staré městečko. Tam někde v jejich srdci se skrývá zchátralá samota Pohádka, dům s historií smutnější než je dnešní obloha. Dům, jehož zdi v sobě ukrývají neštěstí. Pohádka je prý prokletá a za tu dlouhou dobu, co tady osaměle stojí pod širým nebem uprostřed ničeho, to už několikrát potvrdila. Poslechněte si její příběh. Vypráví o smrti, šílenství i lidské nenávisti.

Cesta do Pohádky
U osady Bradné náležící k příhraničnímu městečku Čachrov končí silnice a mění se v kamenitou cestu, která se u nahnutého křížku ztrácí v hustém lese. Vydáváme se po ní do náruče klidu. Vyšlapaná stezka dlouho vede naše kroky hlouběji do lesa, zvedá se a náhle, jako když utne, končí na sametové louce. V jejím středu stojí skupinka stromů, jejichž korunami prosvítá střecha porostlá vybledlým mechem. Jsme u cíle. Před námi je Pohádka. Z venkovních žlutavých omítek už mnoho nezbývá. Dřevěná okna nízkého stavení jsou dávno vysklená, někde chybí i okenice. Štít je pobořený. Osamělost Pohádky už sama o sobě působí na člověka skličujícím dojmem, ten je však dnes ještě umocněn jemnou mlhou a šedí mračen. K nejbližšímu lidskému obydlí je to odsud 30 minut ostřejší chůze. Cesta k domu je zarostlá travou sahající po kolena. Hlína, z níž dlouhá stébla vyrůstají, je promáčená a na některých místech tvoří bažinu. Konečně se dostáváme až k chalupě, k úzkému vchodu vedou čtyři kamenné schody. Člověk je zdolá a už je v Pohádce. Pohádkové pocity zde však nečekejte!

Sevře se vám v hrdle
Vlhké stěny nevelkých místností se drobí a pod novější malbou prosvítají staré omítky. Dobrodruzi, kteří se čas od času rozhodnou pokusit své štěstí a strávit zde noc, po sobě nechávají v Pohádce památky v podobě nápisů na zdech a střepů. Stavení má nízké stropy, které se věkem prohýbají. Na některých místech jsou dokonce zhroucené a dírami je vidět na půdu, kde je dosud vrstva zapařeného sena. Tiše procházíme místnostmi zahalenými do narůžovělého šera a zjišťujeme, že vyprávění nelžou. Člověk se zde opravdu necítí svobodně. Atmosféra domu je nevysvětlitelně tíživá. Smutek, který z něj vyzařuje, ještě podtrhuje všudypřítomný pach zatuchliny. Během celého pobytu v temném stavení se nedokážeme zbavit nutkání ohlížet se přes rameno. Za oloupanými a napůl vyvrácenými okenicemi poklidně šumí listí. Jaké to asi bylo, když tady ještě žili lidé? A proč se nyní Pohádce raději vyhýbají?

Zrod temného příběhu
V lese těsně před Pohádkou kdysi stávala malá opuštěná chatrč. Začátkem 19. století ji prý obývá podivná samotářská žena. V přilehlých vesnicích se o ní tvrdí, že je čarodějnice. Lidé jí přisuzují veškeré zlo, co se kde v okolí stane, a povídají si mezi sebou, že v noci jsou kolem jejího příbytku vidět a slyšet podivné věci. V květnu 1828 vypukne ve Strážově ničivý požár. Oheň stráví mnoho domů a místní jsou za jedno – neštěstí má na svědomí čarodějnice! Vydají se tedy k chatrči u dnešní Pohádky, vyženou prý čarodějnici na louku, tady ji ukamenují a její domek zboří. Žena umírá objímajíc mohutný strom, který u Pohádky údajně stojí dodnes. Je to jen legenda? Dnes už tento příběh ve zdejším kraji neznají, existuje však starý článek, který jej potvrzuje. Je údajné prokletí místa způsobeno tímto strašným činem, který se zde mohl stát?

Děsivá samota
Pohádka je nejmladší ze tří domů, které v lese, daleko od všeho a od všech, postavila německá rodina Pangerlových. Tehdy se místu říká po německu Christlhof. První stavení zde vyrostlo už v 16. století, Pohádka je ale až z 19. století a je posledním domem, který zde stojí dodnes. Po 2. světové válce, v době, kdy se z pohraničí bez slitování odsouvají nenávidění Němci, jsou ze svého domova vyhnáni i Pangerlovi. Christlhof tak, stejně jako mnoho jiných statků, osiří. V rámci následného počešťování německých názvů dostává samota pro svou překrásnou polohu poetické jméno Pohádka. Začíná se tu prý však dít něco zvláštního. To v minulosti potvrzuje i šumavský kronikář, pamětník a spisovatel Vilém Kudrlička (1923–2007). Podle jeho vyprávění se po válce v domě střídají obyvatelé, ale nikdo z nich tu dlouho nevydrží. Údajně tady kdysi také žil pár, pro nějž Pohádka skončila tragicky – muž se oběsil a žena zbláznila. Nikdo netuší proč. Další obyvatelka Pohádky prý ve stavení nemohla spát a nakonec ji z něj vyhnaly zlé předtuchy a vidiny. Co se tady děje? Pronásleduje snad smutná minulost tohoto místa každého, kdo se odváží vrátit sem život? Je Pohádka tak nasáklá nešťastnými vzpomínkami, že tady skutečně zůstává něco zlého?

Roubalova krvavá Pohádka
V roce 1991 se do dlouho opuštěného stavení stěhuje Ivan Roubal (*1951), muž bez slitování, jenž je v roce 2000 odsouzen k doživotnímu pobytu ve valdické věznici za 5 chladnokrevných vražd spáchaných v Praze letech 1992–1994. V Pohádce chce chovat jeleny. To mu však nevyjde a tak polorozbořenou usedlost obývá jen s několika prasaty, drůbeží a párem koní. „To byl takový člověk, který se vám nikdy nepodíval do očí, když jste s ním mluvili,“ vypráví o Roubalovi starousedlík Vladimír Beneš z nedalekého Strážova a popisuje jej jako vyhýbavou osobu. S Roubalem se několikrát setkal tváří v tvář, a to přímo u Pohádky, kam jako myslivec často zavítá. Lidé v Čachrově, kam Roubal chodíval nakupovat, jej ale údajně často měli za v podstatě milého člověka. Že je skvělým manipulátorem pochopili, až když vyšla najevo zvěrstva, která na pohled neškodný vousáč páchal.

Dokonale zničené důkazy
Kromě pěti prokázaných vražd měl Roubal údajně zabít ještě další dva lidi – svého známého Františka Hepnera (*1929–asi 1992) a jeho přítelkyni. A to přímo v Pohádce. Pár je krátce před svým zmizením několikrát viděn v Roubalově společnosti. Muž i žena se pak ale záhadně ztratí a Roubal začíná rozprodávat jejich majetek a užívat jejich automobil. Těla pohřešovaných se dodnes nepodařilo najít. Roubal se údajně jednou svěří svému synovi, že oba zabil a mrtvá těla předhodil ke zpracování vyhládlým prasatům, která choval na Pohádce. Podařilo se mu tak dokonale zahladit stopy po svém činu?

Kyselý pach smrti
Když policie začne Roubala v roce 1994 trestně stíhat, muž ve spěchu opustí Pohádku a zvířata nechává zavřená v chlévě. Dlouhé týdny se ke stavení nikdo nepřiblíží – snad už to je místním zvykem vycházejícím z temné historie Pohádky, snad pro její odlehlost. Když se zde o mnoho a mnoho týdnů později objeví první příchozí, z opuštěné samoty se line kyselý puch rozkládajících se těl uhynulých zvířat. Ještě donedávna se prý v Pohádce daly najít prasečí kosti, my jsme na ně však již nenarazili. Jak se zdá, smrt se prokletého statku nechce pustit.

Vzpomínky zůstávají v rozpadlých zdech
Letos Pohádku někdo zapálil. Hospodářská část domu ohořela, oheň se ale podařilo uhasit dřív, než způsobil větší škody. Důvod požáru zůstává neznámý. Mohl být způsoben někým, kdo měl tu odvahu sem přijít přenocovat a chtěl se ohřát nad plamínkem? Říká se však, že dům možná zapálil někdo úmyslně, aby sprovodil ze světa jeho kletbu. Vždyť i Roubal o něm z vězení prohlásil: „Není nikdo, koho by Pohádka neděsila.“ Podivné zážitky vypráví i řada odvážlivců, kteří se sem vydali v noci. Údajně je ve světnicích po půlnoci slyšet klapot dřeváků a podivný nářek. Komu patří? Snad ukamenované čarodějnici? Ať už je to jakkoliv, Pohádka stále zasmušile stojí na svém místě, aby přinutila každého kolemjdoucího k tichému zamyšlení nad ponurými osudy lidí, kteří zde žili a stvořili tak její mrazivý příběh.

Jitka Krulcová

Eingegeben: 6.12.2010