Pilsen - Stalin-Denkmal (Plzeň-Stalinův pomník) - Stalinův pomník v Plzni

Beigetragen: Pavel Frýda

V průběhu r.1953 se Československem šířila šuškanda, že "bude něco s penězma", tyto povídačky označovaly komunistické úřady za imperialistickou propagandu. Nicméně měnová reforma však skutečně byla oznámena večer 30.5.1953 rozhlasem a lidé tak přišli o většinu svých úspor. Jako cukerinová náhražka k této hořké bolševické pilulce byl zrušen přídělový systém, ale spotřebního zboží byl stejný nedostatek jako dříve. Republiku zasáhla vlna asi 130 různých stávek a nepokojů, nejvážnější incidenty proběhly v Plzni, kde 1.6.1953 na 20 tisíc osob, převážně dělníků ze Škodovky a studentů, na celé dopoledne ovládlo město. Byla obsazena radnice, soud, byly ničeny komunistické symboly (jen z oken radnice vylétla řada Stalinů a Gottwaldů) a partajní funkcionáři, kteří se nestačili poschovávat, byli zfackováni, zabit však nebyl nikdo. K potlačení nepokojů musel režim nasadit na 8 tisíc příslušníků vojsk Ministerstva vnitra, Pohraniční stráže, Lidových milicí i některé spolehlivé útvary armády. Režim sice jisté nepokoje čekal, vždyť pohotovost bezpečnostním složkám byla vyhlášena již 28.5.1953, ale rozsah protestů jej přeci jen zaskočil. Již odpoledne byla pod ochranou bodáků bezpečnostních složek uspořádána prorežimní demonstrace, kdy mladá rudá avantgarda v režii herců Větrovce, Lohniského, Řandy, Kopřivy, Švarce a Kršky (zdroj Radniční listy Plzeň, roč.XIII., č.4/08) strhla a zdemolovala pomník T.G.Masaryka.....
Aby snad Plzeň nebyla ochuzena a nepostrádala významné umělecké dílo, byla i zde vztyčena nezbytná bolševická modla-pomník Josefa Vissarionoviče Stalina. Socha, která měla 5 metrů, stávala na tehdejším Charkovském (dnes opět Anglickém) nábřeží, byla vytesána z kvalitního pískovce sochařem Josefem Malejovským, úpravu prostoru navrhl architek Richard Podzemný (autor mimo jiné i plaveckého areálu v Praze-Podolí, v Plzni musel dost slevit ze svého kubistického zanícení). Dílo bylo slavnostně odhaleno v sobotu 7.11.1953, tedy v den tzv.Velké říjnové socialistické revoluce, k aktu se dostavil sám prezident Antonín Zápotocký a údajně mu přihlíželo na 100 tisíc občanů. Sobota byla tehdy běžný pracovní den a i když byli na akci jistě nahnáni pracující ze všech závodů, úřadů i veškeré školy, tak tolik lidí by se na nábřeží snad ani nemohlo natěsnat. Před odhalením pomníku se Zápotocký posilnil v pivovaru a do ještě nedávno revoltující Škodovky (tehdy Závody V.I.Lenina) raději poslal člena předsednictva ÚV KSČ, prvního náměstka předsedy vlády a ministra obrany arm.gen.Čepičku*. Obklopen kamarilou komunistických předáků držel pak z tribuny Zápotocký hlavní řeč - kromě obvyklých frází o "lásce k SSSR" vzpomenul na svojí první návštěvu Plzně v červenci 1945, kdy "zde ještě byla americká okupační (!) vojska" a "kdy Škodovka byla obrácena v ssutiny". Kupodivu se zmínil i o červnových nepokojích a nezakrytě vyhrožoval "nesením důsledků", zkritizoval i plzeňské komunisty nabádaje "vybudovat zde široký stranický aktiv přesvědčených a uvědomnělých komunistů, kteří budou vždy a na každém místě obhajovat politiku naší strany". Jeho slova byla často přerušována dobře poučenou a secvičenou klakou, jak potleskem, tak provoláváním různých hesel. Vlastní odhalení pomníku pak doprovázela Internacionála a dělové salvy.
Socha "našeho osvoboditele, mírotvorce a budovatele socializmu soudruha Josefa Vissarionoviče Stalina" (slova Zápotockého), ale ve skutečnosti jednoho z nejhorších tyranů jaké svět poznal, pak zdobila Plzeň necelých 9 let. Plzeňáci postavě v brigadýrce, holínkách a dlouhém plášti, podmračeně sledující řeku Radbuzu přezdívali Porybnej. Občas se na soklu objevovaly nápisy jako např."Staline, Rabuza tě nemine!", v době po odsouzení Stalinova kultu i "Josef, bacha jdou po tobě" apod. Každý takový nápis samozřejmě vyšetřovaly tehdejší bezpečnostní složky, v místech čenichali i služební psi, ale není známo, že by něco bylo zjištěno. Dílko zmizelo narychlo a tiše v jedné červnové noci v r.1962. Na podstavec byla umístěna obrovitá palma, aby místo nebylo najednou tak prázdné. V 70tých letech bylo místo nově upraveno, dodnes zde stojí plastika dívky s jakýmisi vlajícími hadry a těžko definovatelného patvaru, který připomíná československo-sovětskou smlouvu 1943. Moderní nekvalitní materiály i práce nové úpravy již volá po opravách. Nedaleký obelisk byl po r.1990 upraven na památník obětem komunistického teroru.
Po odstranění z nábřeží byl Stalin složen na nádvoří ve františkánském klášteře, tehdy depozitáře muzea. Pak byl po dobu asi 10 let uložen na zámku v Křimicích, tehdy zámek sloužil jako internát škodováckých učňů. Poté sochu přemístili, opět asi na 10 let, na střelnici Lidových milicí u Rokycan (ale nesloužila jako terč, to by asi milicionáři nepřenesli přes srdce) a po r.1990 ji odtud získal Karel Tarantík, který ji umístil jako kuriozitu do svého Air Parku ve Zruči. Stalin ve Zruči má však poněkud jiný výraz, kdosi mu alespoň jaksi posmrtně "rozbil držku" a poškozený nos a vousy byly vyspraveny betonem. Doufejme, že Stalinova socha už zůstane navždy ve Zruči jako kuriozita.

*arm.gen.JUDr.Alexej Čepička (1910-1990) byl asi nejzajímavější zjev mezi tehdejší věrchuškou, u něhož se snoubila zcela mimořádná inteligence se stejnou bezcharakterností a touhou po kariéře. Vystudovaný právník byl členem KSČ od r.1929, naprosto unikátní je, že tento někdejší nejvyšší představitel armády byl vlastně nevoják, základní vojenskou službu sice nastoupil v r.1937 u 27.pěšího pluku v Uherském Hradišti a byl zařazen do školy pro důstojníky v záloze, ale za 2 měsíce byl ze zdravotních důvodů propuštěn, přestože byl znám jako dobrý plavec, lyžař a tenista. Vojenskou službu nenastoupil až do německé okupace, za války byl za odbojovou činnost více než 2 roky vězněn v různých koncentračních táborech. Po osvobození mu byla prominuta i náhradní 5 měsíční vojenská služba. Přestože byl poměrně pohledným i ambiciózním mladým mužem a točila se kolem něj řada žen, oženil se s již rozvedenou a nepohlednou, ale jedinou dcerou Klementa Gottwalda, čímž zahájil svou hvězdnou kariéru (manželství však vydrželo až do Čepičkovy smrti). Byl ministrem obchodu i spravedlnosti a v r.1950 se stal ministrem obrany, přes noc se ze superarbitrovaného vojína náhradní zálohy stal armádní generál.... Podle pamětníků se díky své vysoké inteligenci v problematice armády docela dobře orientoval, také vojenské vystupování měl na výši, uměl např.dokonale salutovat a na veřejnosti se často ukazoval v bezvadně padnoucích a oslnivých uniformách, tím se lišil od Gottwalda i Zápotockého, kteří při občasných vystoupeních v uniformách vrchních velitelů vypadali spíš komicky. Jeho vliv postupně upadal po smrti tchána, v r.1956 byl odvolán ze všech významných funkcí, v r.1963 byl dokonce vyloučen z KSČ, ale za zlo které napáchal nebyl nikdy fakticky potrestán. Žil v Senohrabech ve své vile jako dobře zajištěný důchodce a zemřel v LDN Dobříš, konce socializmu se sice dožil, ale pro svůj těžký zdravotní stav si změněnou situaci ve společnosti zřejmě už neuvědomoval.

Zdroje: Radniční listy Plzeň, roč.XIII., č.4/08
Pravda, roč.XXVIII., č.90
K.Tarantík, Socha Stalina
sdělení p.K.Trantíka


Eingegeben: 5.9.2010