Josefsthal (Josefův Důl) - Při Medvědím a Huském potoce
Beigetragen:
Karel HajnýPři Medvědím a Huském potoce
Walter Franz
* Josefův Důl
Nad Josefodolem se západně od rybníka zvaného "Kolmateich" (Urzidil ho ve své povídce "Grenzland" jmenuje "Cholmer", na mapách ho dnes najdeme pod českým označením Tiina - pozn. překl.) odbočoval uměle zaloený příkop jako "Mlýnská strouha" (v originále "Mühlgraben") ke mlýnu v Huském dvoře (Hüttenhof), aby ho opatřil dostatečným vodním pohonem a spojil se tu s potokem německy řečeným "Almbach". Rozumným vyuitím takto uměle zaloeného koryta ve prospěch sklárny bylo boční rameno vedené nad osadou k tzv. "pocheru" (tj. vlastně "buchar", "vodní kladivo" pozn. překl.). Tam síla vody prostřednictvím vodního kola pomáhala drtit křemen spolu se skleněnými střepy na křemenný písek, který slouil ve sklárně k dalí výrobě skla. Voda bočního ramene byla dřevěným labem vedena přes plavební kanál dál k objektu huské pily (Hüttensäge); a opět dále plynula voda k "horní brusírně" ("Obere Glasschleife"). Tam poháněl vodní proud téměř est metrů v průměru velké lopatkové kolo s asi 20 lopatkami, spojoval se znovu s Huským potokem (Hüttenbach) a tekl podél čtyř domů sklářských dělníků, jim poskytoval uitkovou vodu pro domácnost i napájení dobytka, na způsob vem přístupného vodovodu dřevěným korytem k pile zvané "Dickl-Säge". Jmenovala se tak podle svého majitele a zajiovala potřebu prken a stavebního řeziva pro sklárnu a její okolí a k Huskému Dvoru a Zvonkové (Glöckelberg). Voda Huského potoka tekla dál a uváděla po přiblině sto metrech do provozu dalí mlýn. Je to takřka neuvěřitelné, ale stále jetě nebyla síla té potoční vody nijak vyčerpána! Po asi 400 metrů dlouhém prkenném labu v průměru čtverhranu ca. 80 cm, podepíraném v odstupech 5 metrů kamennými sloupy a 10 metrů vysokými, proudila voda potoka k "dolní brusírně" ("Untere Glasschleife") se snad největím lopatkovým kolem v celém provozu sklářské hutě. Tam projevila naposledy svou sílu a uváděla do pohybu četné transmise a brusírenská zařízení uvnitř sklárny, vyrábějící skleněné zboí nejrůznějího druhu, zejména z olovnatého křiálu. V obdobích, kdy nebyl k dispozici dostatek vody, potřebné k pohonu vech esti zmíněných provozů, byly na obou posledních brusírnách instalovány navíc "motorové boudy" ("Motorhäuser"), v nich převzaly silné Dieselovy motory pracovní funkci v klidu stojících vodních kol. Tak byla téměř po celý rok vechna masa vody jsoucí k dispozici přesným a promyleným vyuitím jejího spádu vyuita ve prospěch sklárny, ani by bylo zapotřebí jiného zdroje energie, navíc bez jakýchkoli zvlátních finančních nákladů, poněvad vodu poskytuje příroda zadarmo. Jistě příklad rozumných úspor pro finančně tak náročné moderní průmyslové komplexy dneka. Často bývaly v létě po prudkých lijácích také problémy s tím, jak odvést velké spousty vody tam, kde by nezpůsobily kody sklářským a jiným pracovním provozům. V chladných zimních měsících docházelo následkem zamrznutí vodního koryta a znehybnění zcela zledovatělých vodních kol k mnoha výpadkům pracovní doby. Voda Huského potoka byla dříve důleitá, ba ivotně nezbytná nejen snad pro provoz sklářské huti. V horním Medvědím lese (Oberer Bärnlochwald) byl pro napájení dobytka při pastevním hospodaření na svazích a horských lukách Smrčiny (Hochficht, 1338 m) a Kopky (Gupferter Berg, 1119 m) zaloen velký rybník. Přítok této vodní zdri, hluboké místy a 3-4 metry, její jméno "Kolma- (Kälber) Teich" (tj. vlastně "Telecí rybník" pozn. překl.) nějak odkazovalo k původnímu účelu, zajioval Medvědí potok. Rybník sám byl po zániku pastevního hospodaření v lese vyuíván kníecím schwarzenberským panstvím pro chov potočních pstruhů a nám klukům nabízel příleitost si přes zákaz pěkně zarybařit. Avak i k letnímu koupání byla jeho klidná voda uprostřed lesa navýsost vhodná. Byla oblíbeným cílem vech letních hostí i domácích lidí, zejménami ale za nedělních odpolední. Na stinném rybničním břehu byla vidět nejrůznějí sedátka. Bylo to v srdci hvozdu místo ticha a zotavení. Jeho vody byly vak také velkou a nepostradatelnou nezbytností pro provoz sýrárny na horské louce ve svazích Smrčiny. Voda Medvědího potoka byla čistá a průzračná a měla i podle nejpřísnějích dneních měřítek kvalitu pitné vody. Horskou vodu podobné kvality nenajdete dnes v ádném lesním regionu naí současnosti. V potoce samém bylo nepočítaně pstruhů vech velikostí rybářský ráj pro nás kluky. V pokleku na jeho březích jsme stavěli v jeho proudu primitivní malé i větí vodní mlýnky, které dovedou svým pohybem rozehřát kadé pravé chlapecké srdce. Ta voda slouila domácnostem i dobytku mnoha sklářských rodin. Luka a pole, která při ní leela na horských svazích, se díky jí i přes kamení zelenala a dávala tak bohatí úrodu. V níe poloených údolních lučních partiích bylo koryto potoka rozířeno a přehrazeno, aby se v něm dalo na některých místech koupat (v originále se píe o "Badebecken", pamatuju se sám z dětství rovně na tak řečená "lazna" za vlastibořskými humny pozn. překl.). Za horkých letních dnů rejdili v jeho čerstvé a čisté vodě odstrojeni staří i mladí. Byl to ivotní nerv naí osady v tom nejvlastnějím smyslu slova.
P.S. Lesní rybník při Medvědím potoce zvaný Kolmateich (podle Franze vlastně Kälberteich, Urzidil mu říká Cholmer, Cholmersee) a na českých mapách dnes psaný Tiina (asi podle "Teich" ?!), má pohnutou dalí historii. Nejmenovaným vojenským činitelem byla jeho hráz v letech studené války vyhozena do povětří, lesníky Národního parku umava (Lesní správa Plený) vak v letech 2004-2005 opravena a v říjnu 2005 Tiina znovu naputěna vodou.
Slovo závěrem
Bylo by z lidského i historického hlediska neodpustitelné nezachytit slovem historii Josefodolské sklářské huti, chci k ní vak přičinit jetě několik osobních řádek. Snad jsem se místy i tak odchýlil od vlastního tématu a mnohé věty nemusejí být ani po mluvnické stránce docela v pořádku, vechno dohromady patří vak k celku, který má napomoci porozumění tomu, čím ná domov kdysi byl a co pro nás dosud ijící stále jetě představuje. Tak jsem se v nejopravdovějím přesvědčení pokusil vytvořit co moná věrný "zrcadlový" obraz mé domovské osady a doufám, e se mi to snad i zčásti podařilo.
Vem někdejím jejím obyvatelům, pokud jsou stále jetě mezi ivými, zůstávají místa mnou vylíčená bezpochyby v ivé paměti. Dějiny se přes ten malý kousek země s vekerou v něm skrytou láskou a bezpečím rodného hnízda převalily silou moci, li a nenávisti a zanechaly po sobě jen věčné umění jeho lesů, jejich klid a mír, do něho se mísí jen stesky vyhnanců na zvůli nových mocipánů.
Ké přese vechno, co se stalo, spočívá ochranná ruka Vemohoucího nad tím nídherným naím někdejím domovem, ké se sem třeba po mnoha desetiletích vrátí zase lidé naeho jazyka a stvoří jej odznova!
Kří (zachycený v obrazové příloze naeho textu pozn. překl.) ovinutý ostnatým drátem a obklopený třemi německými jmény "Glöckelberg", "Josefsthal" a "Hüttenhof" ké nám a ostatním krajanům provdy připomíná tři zničené a zaniklé vsi naí umavské "lesní domoviny" (v originále "Waldheimat" pozn. překl.), kterou nyní podél někdejího schwarzenberského plavebního kanálu probíhá ivotu nebezpečný zátaras, nastraený a střeený novými driteli moci (psáno zřejmě jetě před pádem komunistického reimu, vydáno a po něm pozn. překl.)!
Materiál tohoto kříe pochází v úplnosti z Josefodolu. I Kristus na něm by mohl (?) být oním, který kdysi zdobil tak řečený "Janda-Kreuz" v mé rodné osadě.
Lesní domovina naeho mládí umí dál, pláče a usmívá se v slzách!
-----------------------------------------------------------------------------
Bylo mi tenkrát 12 let a směl jsem jako rakouský státní občan spolu se svými prarodiči Richardem a Agnes Franzovými zůstat v Josefodole čp. 14. Můj dědeček byl zaměstnán při obci Zvonková (v originále stojí v závorce psáno "Narodny Vibor" pozn. překl.) jako pomocná síla a a byl od "národního výboru" i placen. Mne samého Čei zaměstnali v nově zřízeném "pastevním drustvu" (v originále "von den Tschechen neu errichtete Kolchoswirtschaftsstelle" pozn. překl.) jako "dozor přes koně" ("Pferdebetreuer"). Můj úkol spočíval v tom, krmit a vůbec obstarávat asi 12 koní, které svedli do stáje domu čp. 12, kde se říkalo u "Hruzy" ("Haus Hruza Nr. 12"). V letních měsících roků 1947 a 1949 a také snad jetě později bylo nasazeno mnoho českých studentů do Josefodolu, Zvonkové a Huského Dvora ke zvládnutí sklizně. K pobytu byli umístěni do "velkého domu" čp. 15 ("Großes Haus Nr. 15"), do budovy fary čp. 13 ("Pfarrhaus Nr. 13") a do domu "u Löfflerů" čp. 21 ("Löfflerhaus Nr. 21"). V domě čp. 20 zvaném "Waldheimat" byl ubytován správce se svou rodinou. Ve vech třech místech (rozuměj tím Zvonkovou, Josefodol a Huský Dvůr pozn. překl.) dolo i k pokusům usídlit tu Romy (v originále "Zigeuner" pozn. překl.), co bylo ovem pro jejich přetrvávající kočovné sklony odsouzeno ke ztroskotání. Dalím pokusem mělo být zavedení chovu ovcí a skotu jako výhledově výdělečného obchodního odvětví, proče byla zvířata ustájena hromadně v někdejí zásilkové balírně (Versandpackerei) čp. 19. I tento pokus se později setkal s nezdarem. Stroje, které by k tomu byly zapotřebí a s jejich nákupem se počítalo, pocházely toti vechny z USA. Píce pro dobytek byla v létě studenty svezena a uskladněna na zimu v půdních prostorách zásilkové balírny. Ty nemnohé německé rodiny, které byly uznány za "antifaistické", bydlily do roku 1948 ve Zvonkové, Josefodole a Huském Dvoře dál, potom vak byly přesídleny do vnitrozemí, hlavně do Českého Krumlova a Českých Budějovic. My se rozhodli odejít do Rakouska. V Josefodolu jsme to byli my, rodina Franzova, ve Zvonkové pak rodina Karyova z hostince, v roce 1949 u opravdu poslední z původních německých obyvatel. Huský dvůr byl u tehdy zcela vylidněn, na okolních lukách a polích se u vůbec nepracovalo a slouily jen jako pastva pro ovce a krávy.
Walter Franz, autor textů "Heimatmappe von Glöckelberg, Josefsthal und Hüttenhof" a "Glashüttengeschichte Josefsthal", z nich cituje můj český překlad, narodil se 12. listopadu 1921 v Josefodole, obec Zvonková (ivotopisný text ji uvádí s přídomkem "Südböhmen", jako by chtěl naznačit svůj nesouhlas s jejím pomnichovským záborem k "Říi"), jako osmé z dětí Richarda Franze a jeho eny Agnes, roz. Micko (čti Miko!) ze Zvonkové, v rodné osadě trávil pak své dětství a mládí a do 17 let věku. Po skončení povinné kolní docházky a čtyřech třídách měanky, z toho tří v Horní Plané (Oberplan) a té čtvrté v Českém jetě Krumlově 1936/1937, navtěvoval 1937/1938 hornoplánskou zemědělskou odbornou kolu (Landwirtschaftliche Fachschule), aby se poté v listopadu 1938 přihlásil jako sedmnáctiletý dobrovolník k tzv. Říské pracovní slubě (Reichsarbeitsdienst, zkratkou RAD). U koncem srpna 1939 vak byl přeřazen k vojenskému letectvu (Luftwaffe) a nepřetritě a do kapitulace roku 1945 určen k frontovému nasazení v Polsku, na Balkáně, Dánsku, Itálii a v Rusku. Stačilo ho jetě v březnu 1945 postihnout těké zranění na frontě v Pobaltí (Kurland), odkud byl posledním transportem přímo z bitevního ohně přepraven do leteckého lazaretu v Kaufbeuren/Allgäu, tedy městě, které se shodou okolností po válce stalo útočitěm tolika vyhnaných německých obyvatel z někdejího Československa. Aby unikl americkému zajetí, vydal se odtud koncem dubna 1945 bez dokladů přes Innsbruck, Salcburk a Linec do rodného Josefodolu. Zail tam příchod americké armády a začátkem června se dobrovolně přihlásil do amerického zajateckého tábora v Hodňově (Honetschlag) u Horní Plané (Oberplan), odkud byl u po týdnu proputěn. Pracoval poté několik měsíců v lese a na eleznici, v zimě na rok 1946 v někdejí lnárně v Blií Lhotě (Vorderstift, dříve i česky Přední tifta). V květnu 1946 se mu a jeho eně narodila v Josefodole dcera Walburga, která je dnes čelnou političkou rakouské spolkové země týrsko (je ostatně také samostatně zastoupena na internetových stranách Kohoutího kříe). Po ilegálním přechodu hranic a překročení sovětské okupační zóny, opět bez jakýchkoli platných dokladů, vstoupil roku 1947 ve Vídni do rakouské celní sluby. Přes zelenou hranici se umavskými lesy vracel jetě několikrát domů k rodině, která se nakonec dostala za ním. Slouil pak v letech 1947-1950 na rakouské hranici s Československem v Pyhrabrucku naproti Novým Hradům (má jako rakouský občan dodnes domovskou příslunost v obci Brand u Gmündu) a v letech 1951-1983 na hranici s Maďarskem, od roku 1970 jako vedoucí sluebny. Roku 1966 mu zemřela ena a je pochována ve týrském Hradci (Graz), s druhou enou, pocházející ze týrského Pöllau, ije v tom místě od roku 1983 na zasloueném důchodu (v roce 2006 se tam doil pětaosmdesátky). Jeho pětisetstránková pamětní kniha o Zvonkové, Josefodole a Huském Dvoře byla uloena do zvonkovské "domovské jizby" (Heimatstube) v příhraniční obci Ulrichsberg spolu s jinými publikacemi, které sestavil ("Die ferne Nähe Der Böhmerwald zwischen Mühl und Moldau" a "Heimatgedenkstein Glöckelberg in Schöneben"), aby i budoucím generacím připomínala osud umavských obcí a lidí z nich.
--------------------------------------------------------
Zdroj: Glöckelberg Geschichte einer Böhmerwaldgemeinde (1992), s. 315-317
Jihočeská vědecká knihovna 2001-2010, překlady a české texty Jan Mare, elektronická verze Ivo Kare
Eingegeben: 27.7.2010 
