Města, obce, osady, samoty a objekty zaniklé nebo částečně zaniklé (dobové pohlednice, historie, vojenské mapy, místopis)

Podlouňovický mlýn (Podlouňovický mlýn) - Historie - I část

Beigetragen: Zdeněk Pechar

Stával po pravé straně silnice z Louňovic do Kondrace, před mostem přes Blanici. Trpěl častými povodněmi, které během jednoho roku dvakrát zničily hráze, odplavily i dřevěný most. V roce 1834 požár zničil i dřevěný mlýn. Aby byl uchráněn nový mlýn před velkou vodou, začala vrchnost za arcibiskup¬ství ještě v témže roce stavět nový, kamenný most a navážet ještě vyšší hráze. (Kamenný most měl dva oblouky a můžete je vidět na starších fotografiích.Mostbetonovýbylvystavěnvroce1954-56)
V roce 1840 byl na místě starého, dřevěného mlýna postaven nový, 1 poschoďový, zděný, krytý taškami. Ten nejdříve vrch¬nost pronajímala a pak prodala soukromým mlynářům. Ve mlýně se vystřídaly čtyři mlynářské rody. Nejdéle, téměř celé století, tu hospodařil rod Jeřábků. V r. 1848 se do mlýna přiženil mlynář Ignác (Hynek) Jeřábek z Hluboké. Byl to pravý český „Pan otec“, vlastenec, který byl výborným pokrokovým hospodářem. Byl zároveň i starostou Louňovic.
Mlynář Jeřábek jel v čele banderia, které slavnostně vezlo 12. května 1868 do základů Národního divadla v Praze blanický kámen. Na památku této události vysázel podél silnice u mlýna lipovou alej. U Jeřábků měli 5 dětí, nejstarší syn padl v 1. světové válce a čtyři dcery, které se zapojovaly do kulturního dění v Louňovicích, byly členky tehdejšího ochotnického divadla. Rod Jeřábků tu spravoval mlýn plných 77 let od r. 1848 – 1925. 19. prosince 1925 se v Podlouňovickém mlýně změnil hos¬podář. Do mlýna přišel z Nučic u Českého Brodu mladý mly¬nář Václav Mikšovský, za manželku si vzal Růženku dceru starého pana otce, který jím zároveň předal celý mlýn s pilou, hospodářstvím a polnostmi. Nástupce zmodernizoval chod mlýna. Nahradil mlýnská kola turbinou na vlastní elektrický proud, poháněnou vodou přiváděnou ze slepého ramene Bla¬nice. Elektrický pohon přivedl i ke Kanadské pile, která byla součástí mlýna již od roku 1840. Pila byla vedena jako chrá¬něná památka pro její zvláštnost. Její stavba byla celá dřevěná i spojení bylo bez jediného kovového hřebíku. Elektřina do obytné části mlýna byla zavedena až po r. 1930 přípojkou ze Světlé. Do budovy mlýna byly ze silnice dva vchody. Jeden do mlýnice, druhý do obytné části. V přízemí byla šalanda, kde se scházela mlynářská chasa, stárek, mládek, čekali tu mleči, pobývali krajánci, kteří se tu vyspali i najedli. Krajánci přichá¬zeli, aby seřídili a opravili zařízení mlýna, přinášely zprávy z jiných krajin, zpívali, vyprávěli příhody veselé i smutné a pak odešli do dalšího mlýna. A co se tu v šalandě vyprávělo? Že po smrti jisté děvečky, která se u mlýnských kol utopila, tady strašila. Nebo, že hastr¬mani odtud prý chodívali do Louňovic k muzikám do hospody na „Adamovsko“, to byl hostinec, který stál na rohu náměstí a Rozmarýnské ulice. V přízemí byla ještě velká kuchyň, ve které se pro všechny vařilo a černá pec na pečení chleba. V po¬slední době tu vypomáhala stará paní Jindrová, pravá ruka paní mlynářky, výborně vařila a pekla chutný chléb. Bydle¬la v blízké vile Blaník. Stávalo se při velké vodě v Blanici, že protékala chodbami v přízemí mlýna. V 1. poschodí byla velká ložnice a prostorná obývací místnost, zároveň jídelna s dlouhým stolem a lavicí. Tady měl i pan mlynář svůj koutek s kancelářských stolem, kde „úřadoval“. Vedl účetní knihy o hospodaření o výplatách pro úřady i pro vlastní potřebu. Zde potvrzoval „mlecí knížky“, doklad v množství o druhu obilí na semletí a pak o převzetí mouky.
Do mlýna přiváželi zemědělci větší množství obilí na dře¬věném voze „korbě“, drobní hospodáři na trakaři, vozíku a v zimě i na sáňkách. Ve mlýně byl provoz i za druhé války. Na budově byl černý, česko-německý nápis MLÝN – MÜHLE. Rodina Mikšovských měla 3 děti. Nejstarší byla dcera Zdenička *1926 – zemřela v r. 2008. Syn Václav se vyučil mlynářem *1928, dlouhá léta zaměstnán u firmy„Jelínek“veVizovicích na Moravě – zemřel. Nejmladší syn Jaroslav *1940, zaměstnanec ČSAD, v důchodu, bydlí v Louňovicích.
Podlouňovický mlýn utichl, provoz se zastavil v r. 1948 – kdy byl dle tehdejších zákonů znárodněn. Pozemky a hos¬podářské zvířectvo patřící ke mlýnu přešlo do místního Jed¬notného zemědělského družstva. Pan mlynář byl v posled¬ních letech zaměstnán jako účetní v nově založeném družstvu v Louňovicích. Zemřel v r. 1970 v 77 letech. Mlynářem byl od r. 1925 – 1978, tj. 23 let. Paní mlynářka zůstala sama v opuštěném mlýně do roku 1977. Poslední léta dožila v rodině nejmladšího syna Jarosla¬va, v rodinném domku v Louňovicích, kde o ni pečovali. Ze¬mřela v r. 1983 v 81. letech.
Syn Jaroslav je poslední žijící potomek z mlynářského rodu Mikšovských. ( Louňovický zpravodaj - J. Holá )

Eingegeben: 23.1.2010