Steinhammer (Steinhammer) - něco málo slov o tamějím hamru a hamrech obecně
Beigetragen:
Radim HettnerDnes jsem se zaměřil na hamr v katastru obce Liboc, který byl nenávratně pokozen úmyslně zaloeným poárem v roce 1993, aby byly zamaskovány stopy předchozí loupee. Tristní na tom je to, e tato technická památka v podstatě bez úhony přečkala celou komunistickou éru. Před deseti roky zde stála dalí dřevěná budova stodoly, po které vak dnes zbyla hromádka dříví. Asi nikoho nepřekvapí, e nedaleký vrch rovně nese jméno Hamerský, avak lidé si tento objekt spojují pouze s mlýnem.
Tradice hamernictví stála i u zrodu obce, kdy ná zkoumaný objekt je patrně původní stavba hamru někdy ze 13 a 14 století. V roce 1422 tak nedaleká vesnice byla přejmenována z Frankova palouku (Frankengrun) na Frankův hamr (Frankenhammer). Největího věhlasu hamr dosáhl v období třicetileté války, kdy o zbrojařské zakázky nebyla nouze, a vyráběly se zde sečné a bodné zbraně.
V krátkosti přiblíím, co to vlastně hamr je a jak fungoval. Hamr je kovářská dílna, která je vybavena stroji poháněnými vodním kolem. Vybavení hamru bylo stejné jako u kovárny, to jest výheň, měchy, kovadliny, svěráky, kladiva, sekáče, útinky, zápustky, kletě, ale navíc zejména vodou poháněné buchary. Hamrem se rozumí jak budova, tak i kovací stroj.
Hlavní součástí hamru je buchar. Je to vlastně obrovské kladivo, někdy té nazývané kobyla, které je nadzdvihováno palci umístěnými na obvodu hřídele vodního kola. Tento mechanismus výrazně ulehčuje a urychluje namáhavou kovářskou práci a oproti ručnímu kování, umoňuje zpracovat i větí kusy eleza. Kování na hamru bylo dříve jediný moný způsob, jak získat kujnou ocel ze surového eleza. Produktem hamrů tak často byly polotovary, tzv svárkové oceli, které slouily jako materiál pro dalí zpracování.
Dalími samostatnými vodními koly byly obvykle v hamru poháněny měchy, rozdmýchávající kovářskou výheň a brus pro zabruování a ostření elezných výrobků.Hamry v Česku fungovaly a do poloviny 20. století.
informace o hamru získány z wikipedie
Eingegeben: 2.5.2009