Huti (Huti) - Ze vzpomínek

Beigetragen: Zdeněk Pechar

To, čemu se dnes říká Hutě, je jen drobek z osady, který zůstal nad vodou. Osada se táhla po toku řeky Ostravice od Velkovského mostu dolů přes rozlehlou planinu (centrum osady), Hrachovičné, Růžanec až po Šance. Dnes pod vodou.
Hutě pod Smrkem tvořily jakési předměstí Starých Hamer. Byly dlouhé dva kilometry, místy zúžené, místy se rozšiřovaly. V údolí pevně sevřeném Smrkem, Liščonkou a Kyčerou žilo množství rodin. Jejich obživou byla malá políčka, vždy řádně obdělána. Většina stavení byla dřevěná a velmi skromná. Celým údolím se svorně vedle sebe dolů táhly tři linie: vpravo Ostravice, středem se klikatila silnice a vlevo železnice od roku 1908 do roku 1965. Řeka se většinou přimykala ke slezské straně hor a podemílala je. Nikde se tyto tři linky nezkřížily. Jenom Velkovský most bylo místo, kde silnice překračovala řeku. Esovitá zatáčka a podivné klopení cesty na mostě bylo často příčinou dopravních nehod, ba i ztráty rovnováhy nočních chodců, kteří se občas octli v proudu řeky. Věřilo se, že toto místo má magickou moc. Byli i takoví, kteří byli skálopevně přesvědčeni, že pod mostem má své sídlo basrmon, který občas zašpásuje a vykoná svoje dílo.

Mostiska

Po levé straně Velkovského mostu stálo velmi hezké stavení. Patřilo německé rodině Kizlinkových, po válce bylo zkonfiskováno. Potom, až do stavby přehrady, v něm bydlel Karel Karas s manželkou Ludmilou. Později se přestěhovali na Velký, kde si postavili domek. Po pravé straně silnice hned za Velkovským mostem byl starý konzum, který patřil Cingrům. Fungoval do doby , než se na Hamrech postavila nová Budoucnost. Asi 200-300 m pod Velkovským mostem byla na levé straně cesty skupina stavení. Žila tu rodina Chasákova, Dudkova, Menarčíkova, Valchářova, Mylkova, Kurečkova a Janošcova (Hofrykova). Hodně vlevo pak rodina Drabinových a Mohelníkových. Potomci všech těchto rodin žijí dnes ve Frýdlantě a okolí.

Na Husincu

Nedaleko odtud byl dřevěný most, po kterém chodívali lidé z Jamníka, Popelorky a domků po pravé straně řeky. Tady se potok Jamník vléval do Ostravice. Při jeho ústí byl po pravé straně domek rodiny Macurových a po levé straně hájovna. Říkalo se tam na Husincu. Dlouhá léta tu působil hajný Jan Balaš, který se svou rodinou hospodařil i na malém políčku. Lidé mu říkali Honza Balaš. Pro svou nezištnou povahu byl velmi oblíbený. Všeobecně se vědělo, že varoval spoluobčany, na které přišlo na polesí udání od závistivých sousedů, že XY odcizil z lesa dřevo. Ještě za svítání navštívil horala a zamumlal: „Pořež to a ulož do šopy“. Jeho slova, že závist nemá ani v pekle místa, si mnozí dodnes pamatují. Nikdy neudal člověka, jehož krávy se tajně pásly na lesních mýtinách a dělaly i škodu na podrostech. Pasákům vynadal a to bylo všechno. I jemu mnozí lidé vycházeli vstříc. Trpěl totiž zvláštní „nemocí“, která se projevovala tím, že měl stále hlad. Kdykoliv se objevil u oken některé z chalup, ihned mu hospodyně podávaly něco k jídlu (placky, koláče..) a nečekaly, až sám o ně poprosí. Což občas dělával. Později se odstěhoval s rodinou do Zelinkovic (Lysůvky). Po něm zde krátkou dobu žil se svou rodinou hajný Koloničný. Za mostem po pravé straně byl strmý svah. Po šikmé cestě se vystupovalo na vyvýšeninu, které se říkalo „Na kopečku“. Zde měla svůj zděný domek rodina Mohelníkových. Nad nimi byly Halčokovice, kde bydlela rodina Zápalkova a Matějkova. Z obou stran této roviny na kopci byly dvě honosné vily. Patřily cizím a sloužily na rekreaci. Jedna z nich se jmenovala vila Mária, patřila Staňkovi z Ostravy, druhá Šrubařovým..Nad touto skupinou chalup ve svahu byl několikahektarový pozemek Jana Kokša. Říkalo se tam Chovancovice. Celý majetek byl vyvlastněn a zalesněn borovicemi, modříny a smrky, i když sem voda přehrady nikdy nedosáhne. Jejich syn Janek dnes žije na Ostravici.Od jamnického mostu dolů se pak rozprostírala velká pláň. Středem tekla Ostravice a po levém břehu se klikatila silnice, místy se řeky dotýkala. Po pravém břehu bylo prostranství jménem Kamenec. Půda se tu neobdělávala, byla sám balvan, šutr a kamení od nánosu rozvodněné řeky. Rostly tam jen trsy koziny. Středem Kamence vedla polní cesta, která na druhém konci vyústila v dřevěnou lávku přes Ostravici. Jediným stavením na Kamenci byla nízká velice dlouhá, přízemní budova - rekreační zařízení dolu Jeremenko.

Kravenec, Krávěnec, Kravinec,

Na levém břehu Ostravice se v těchto místech planina rozšiřovala nejvíce. A to bylo centrum Hutí, i když tu téměř nikdo nebydlel. Byla tu však tři nejdůležitější stavení: hospoda, obchod a nádraží. Hospoda nesla honosný název „Na Kravincu“ a byla pravděpodobně nejstarším stavením osady. Byl to unikát - dřevěná přízemní budova z mohutných trámů měla jen jednu velkou místnost, která sloužila ke všemu: výčep, sál i jídelna. V této hospodě s hrbolatou podlahou, malými okny, nízkým stropem, neobílenými stěnami a lavicemi podél celého obvodu se konaly nejen svatby, tancovačky, pohřební hostiny, vánoční besídky, kácení máje, ale i pochovávání basy, které mělo dlouholetou tradici. Nikde jinde v širokém okolí se tak neslavilo. Později byla v zadním traktu přistavěna menší podlouhlá místnost, která sloužila jako jídelna. V druhé polovině stavení měl hospodský skromný byt. Dva suché záchody sloužily nejen jeho rodině, ale i hostům. Dlouholetými provozovateli hospody byli manželé Kropovi. Vypomáhala jim jejich babička Machalová, umřela v 95 letech. Na hospodě byl i Masopust, Mohelník, Hrnčíř Vojta, Zaoral a Bakota. Nedaleko hospody byla zděná stavba, patřila rodině Aloise Mališe. V ní byl obchod a byt. Oba manželé se celá desetiletí starali o obživu zdejších obyvatel.Nejskromnějším stavením bylo nádraží. Dřevěná bouda bez dveří a oken s honosným nápisem Hutě pod Smrkem. Svému účelu sloužila dokonale. Sbíhali se tu lidé nejen z Hutí, ale i z Huťkule, Jamníka, Velkého, Břestového, Medvědí a Kožušonky, aby tu počkali na vlak, nebo vlak na ně. Vlakové spojení bylo do výstavby přehrady jediné možné.V centru Hutí byla taky lávka přes Ostravici na Kamenec. Většinou neměla dlouhého trvání, pokaždé ji odnesla voda. Řeka se tu vylévala z břehů při sebemenších povodních a zatopila vždy cestu i přístupy k hospodě a obchodu. I utonutí zde byla častá (manželé Kokšovi, Fr. Velička). Na dolním konci této rozsáhlé planiny, kde se všechny tři linie dotýkaly, bylo na pravé straně řeky stavení, kde bydlela rodina Jindřicha Goly. Kousek dál „Na Zahrádce“ bydlel Fr. Gola a Jan Gola.

Hrachovičný, Hrachovičné, Hrachovina, Na Hrachovičném,

Na protější stráni byla cesta, která vedla vzhůru ke škole (Na Hrachovičném). Bylo to krásné zděné stavení, jehož oranžověžlutá barva omítky zářila do celého okolí. Ve školní budově byla jenom jedna třída, chodba, šatna a jednopokojový byt pro učitele. Učilo se na směny, dopoledne třetí až pátý ročník, odpoledne menší děti. Dlouhá léta tu působili manželé Navrátilovi - od konce války až po zrušení školy. Helena Navrátilová, rozená Hrnčířová pocházela z Baraního, Jaroslav Navrátil z Hané. Školu navštěvovaly děti z Hutí, ze všech přilehlých osad a z bližší části Jamníka. Paní učitelku Navrátilovou měli školáci moc rádi. Asi proto, že neměla vlastní děti, věnovala tolik lásky a porozumění svým svěřencům. Získávala si je vyprávěním pohádek, četbou oblíbených knih (Broučci), hrami a písněmi, ale především vycházkami do okolí. Ještě podnes kvetou některým sněženky, které si kdysi před padesáti lety donesli z výletu na Smrk, kde jich rostlo tisíce. Tenkrát nebyly chráněné, takže si je děti mohly vydloubnout i s cibulkami. Paní učitelka Navrátilova byla i úspěšnou herečkou v ochotnickém divadle ve St. Hamrech. Několik her dokonce sama režírovala. Posledními jejími žáky byly romské děti, jejichž otcové pracovali na výstavbě přehrady. Romové bydleli v rekreačním středisku Jeremenko a Svoboda (v Huťkuli). Zažila s nimi mnoho „patálií“, ale ráda na tuto dobu vzpomínala. Dožila se vysokého věku. Zemřela v domově důchodců ve Frýdlantě n. O. Před školou byla jedna dřevěná chalupa. Žila v nich rodina Stýskalova (cestář), Strnadlovi a početná rodina Konečných.Těsně nad školou žili Jurokovi a Němcovi. Vpravo od školy byla zemědělská usedlost rodiny Dudkových. Za 2. světové války zde došlo k tragické události. Dne 2. 3. 1945 v půl sedmé ráno obklíčilo gestapo dům a zatklo všechny členy rodiny Jindřicha Dudka. Matka a otec zahynuli v koncentráku. Zároveň zajali i dva významné partyzány: Jurjeva = Ostapenka a Janečka. V té době zatkli i Strnadlovy a Sládečkovy z Břestového, Soukupa a další. Celkem asi 15 osob. Všechny převezli na gestapo do Bílé. Vše se konalo za pomoci konfidenta Muroně a Vávry. Nedaleko odtud tam Bartulec postavil chatu (odešel do pohraničí), bydlel v ní Jan Mužný (listonoš) s matkou. Za menším lesíkem bydleli ještě Kalusovi, Chromcovi a Stýskalovi (U Kříže).

Růžanec

Za Hrachovičným směrem k Řečici se Hutě opět rozšiřovaly, ale planina byla mnohem menší a ne tak rovinatá jako předešlá. V údolí žily tři rodiny Literákových. Nejnížší část Hutí měla název Růžanec. Byla tu hájenka. Posledním hajným byl Jan Liška (Divoký). Pocházel z Jamníku. Dlouho před ním tam byl Strnadel a Chovanec. Vedle měl domek Bakota. Za řekou byla ještě dvě stavení. Bydlela v nich rodina Karla Popeláře a Josefa Mohelníka. Poslední huťanskou chalupou bylo bílé stavení (nabijanice), kde žila paní Slováčková. Pak už byl pevný kamenný most a za ním začínaly Šance a Řečica.
K bývalým Hutím patřila i enkláva Kožušonka s revírem, kde žil revírník Dohnal, hajný Matula se synem Karlíkem, rodina Mylkova, Matyskovi a rodina Josefa Kurečky. Tyto budovy stojí dodnes, i když většina z nich má dnes nového majitele. A to je jediná huťanská oblast, která nebyla zalita vodou a nese nadále hrdý název Hutě pod Smrkem.
(převzato z www.fos.cz)


Eingegeben: 11.1.2009