Cetviny (Zettwing) - Cetviny

Přispěl: František Schusser

CETVINY

Z městečka Cetviny zůstal jen kostel, který leží v široké horské kotlině v podhůří Novohradských hor na samé česko-rakouské hranici. Státní hranici zde tvoří řeka Malše. Dle stabilního katastru z roku 1827 i pozdějších fotografií, tvořilo osídlení uliční typ podél potoka, který byl zakončen náměstím s kostelem. Od 18. století do počátku 19. století Cetviny výrazně vzrostly a v roce 1843 zde bylo 105 domů a 653 obyvatel. V letech 1805 a 1806 obsadili a vyrabovali Cetviny ustupující Napoleonovi vojáci. Od poloviny 19. století Cetviny stagnovaly a pro svou stagnaci se zachoval mimořádně malebný urbanistický celek. Po odsunu Němců v roce 1946 byly Cetviny z části dosídleny 143 rumunskými Slováky a volyňskými Čechy. Odlehlá obec bez vlakového spojení a s tvrdými životními podmínkami však nové dosídlence příliš nelákala. Po „vítězném únoru“ zde vzniklo hraniční a zakázané pásmo a v roce 1951 došlo k vysídlení veškerého civilního obyvatelstva a v roce 1956 bylo městečko, mimo kostela a dvou budov využívaných Pohraniční stráží, zcela zbořeno. Od května 1990 je prostor Cetvin opět přístupný.
V roce 1418 Oldřich z Rožmberka osvobodil obyvatele městečka Cetviny od odúmrtí a povolil nejen týdenní trh každý čtvrtek, ale i výroční roční trh. Současně svolil, aby Cetviny používali znamení růže v pečeti městečka. Mohl bych v udělovaných privilegiích pokračovat dlouho. Například v roce 1577 Vilém z Rožmberka dal Cetvinským právo vařit pivo, které se zde vařilo ještě v roce 1930. Tyto výsady jim potvrdil i Jan Jiří ze Švamberka a Ferdinand Buquoy. Rožmberkové v Cetvinách založili i mlýn.
Cetviny musely existovat již před rokem 1325, neboť v onen rok Petr z Rožmberka zastavil tuto obec Bohuňkovi z Harrachu, který „byl osedlý v Rakousku,“ ale již roku 1379 jsem je našel v urbáři hradu Rožmberk. Tehdy zde bylo jedenáct statků a na konci třicetileté války již 53 domů. V roce 1620 připadly Cetviny Buquoyům a ve stejném roce postihl Cetviny požár, při kterém byl vypálen i kostel. Škola v Cetvinách je poprvé uváděna v roce 1690, mezi léty 1908 až 1950 zde byla pošta a za prvé republiky se zde ročně vyrábělo padesát tisíc kos na sečení.
Na fotografii z roku 1951 je ještě vidět celá obec a v dolní části fotografie jsou vidět i malá políčka na rakouském území, které začíná těsně pod Cetvinami a velké neobdělávané území na české straně. Na zachovalé fotografii z roku 1971 je možno vidět již jen kostel a kasárna Pohraniční stráže a zbytek městečka již neexistuje. Uprostřed náměstí stávala kamenná kašna a morový sloup se sochou svatého Jana Nepomuckého. Zbytky kašny stojí uprostřed skupiny vzrostlých stromů, osud morového sloupu je neznámý. Na jeho trojbokém vysokém podstavci stávaly sochy sv. Jana a Pavla, sv. Šebestiána a sv. Floriána. Uprostřed dominoval trojhranný sloup se sochou sv. Jana Nepomuckého na vrcholu. Na trojhranném kuželkovém zábradlí byl letopočet 1772.
Trojlodní pozdně gotický kostel si zachoval svou tvář i přes několik rekonstrukcí. Stával na západní straně náměstí a kdysi býval obklopen hřbitovem. Jako farní byl připomínán již v roce 1384. V druhé polovině 15. století byla gotická loď nahrazena zhruba čtvercovým trojlodím, v jehož severovýchodním koutě zůstala starší věž dole podklenuta a tak zůstala prostorově spojena s trojlodím. Pozdně gotické síňové trojlodí je zakončeno pětiboce zakončeným presbytářem s opěráky a obdélníkovou sakristií na severní straně. V presbytáři jsou hrotová okna s kružbami. Presbytář je sklenut jedním polem křížové klenby. V roce 1620 byl kostel Dampierovým vojskem vyloupen a vypálen, opraven byl až po třicetileté válce. V letech 1735 a 1736 byla věž zakončena barokní bání. Roku 1795 se ani kostelu nevyhnul velký požár v Cetvinách a společně s městečkem celý vyhořel. Po jeho obnově bylo v roce 1892 přistavěno schodiště a poslední úpravy kostela byly v roce 1940.
Kostel nebyl komunisty přímo zbořen, ale byl údajně používán jako prostor k porážce vepřů a „jinak ponechán svému osudu“. V prvém díle soupisu Umělecké památky Čech, který v roce 1977 vydala Academia Praha se o stavu kostela pouze píše „zařízení odstraněno“. Naštěstí nám popis „odstraněného zařízení“ zanechal pan Cechner. Hlavní dřevěný oltář z roku 1736 byl hnědý, částečně zlacený, a uprostřed měl mělký výklenek se sochou Panny Marie s Ježíškem. Nad sochou drželi dva andělé korunu. Po stranách oltáře byly hadovitě stáčené sloupy a na konsolkách sochy sv. Floriána a sv. Šebestiána. Nad zalamovaným kladím byl nástavec se sochou Boha Otce v oblacích a andělé na postranních závitech a na římsách. Nejvýše byl symbol Ducha svatého. Hlavní oltář zbudovali řezbáři z Omleničky a postranní sochy řezbáři z nedalekého rakouského Freistadtu.
Jižní boční oltář byl dřevěný, mramorovaný. V sloupkové architektuře visel obraz sv. Aloise, velký 98 x 175 cm a po obou stranách byly polychromované sochy sv. Martina papeže a sv. Martina biskupa v životní velikosti a v nástavci soška sv. Ignáce. Také tento oltář zhotovili řezbáři z Omleniček. Severní boční oltář v kapli pod věží měl rokokovou sochu sv. Anny z 18. století. Kazatelna byla dřevěná, visutá, čtyřboká s otupenými rohy. Na přední straně poprsníku byla zlacená řezba v kartuši s poprsím sv. Augusta a na stříšce kazatelny byly třásně, andílci a Boží oko v paprscích. Kamenná křtitelnice byla kulatá, místa na oblé profilované noze a na dřevěném víku hrubě řezaném znázorňovaly křest Krista. Varhany byly z roku 1819, skříň rokoko-empírová a v roce 1917 byly cínové píšťaly „zrekvírovány.“ Lustr z 18. století byl dřevěný, zlacený, ve spodní řadě osmiramenný a v horní řadě čtyřramenný. Dále zde bylo tucet tabulových obrazů z prvé poloviny 17. století o velikosti 42 x 82 cm, na kterých byla na dřevě namalována poprsí Krista a jedenácti apoštolů. Proti kazatelně byla socha ukřižovaného Krista v životní velikosti a v kněžišti byl obraz 182 x 290 cm veliký, na kterém byl Kristus na kříži s Matkou Boží a svatým Janem. Ve věži bylo celkem pět zvonů, z toho čtyři z roku 1796 a pátý, umíráček, z roku 1873.
V roce 1990 chyběla kostelní lodi zcela střecha a na severní straně odpadla polovina barokní báně věže kostela. V roce 1995 byla zahájena rozsáhlá rekonstrukce kostela, v roce 2002 byly restaurovány vnitřní pozdně gotické a raně barokní fresky ze 14. a 15. století a 6. září 2003 byl kostel znovu vysvěcen. Je tedy reálná naděje, že tato vzácná památka jihočeské gotiky bude zachráněna. Pozdně gotická soška Panny Marie Cetvinské z roku 1490 je umístěna v Alšově jihočeské galerii v Hluboké nad Vltavou.
Na lesní cestě k rakouskému Mairspindtu byla na počátku 21. století opravena nevelká kaple ve stylu Lurdské jeskyně. Byla postavena roku 1892 v místech starých Božích muk, které zde u studánky stály již v 17. století. Podle pověsti Panna Maria svým pláčem označila místo kde má být kaple postavena. Kaple je postavena z okolních neopracovaných balvanů. K léčivému pramenu se váže pověst o rodině ze Štýrska, která podle vnuknutí přišla k prameni s nemocným dítětem, a to se zde po vykoupání uzdravilo. Od bývalého náměstí v Cetvinách vede polní a posléze lesní cesta, na které je i „farní“ kaple a zastavení křížové cesty z roku 1883. Farní kapli v roce 1844 rozšířil Matyáš Kastl z Cetvin a v kapli býval obraz Panny Marie Cetvinské. Alej ke kapli byla osázena novými lipkami a nedaleko kaple je pomníček, který připomíná dva padlé české finančníky v září 1938, kteří zde byli zastřeleni fašisty z Rakouska. Kaple svatého Šebestiána na návrší nad Cetvinami dodnes připomíná morovou epidemii a od roku 1740 se postupně stala místem pravidelných procesí. Je zde nový obraz sv. Šebestiána z roku 1994.


SVATÝ KÁMEN
A KOSTEL PANNY MARIE SNĚŽNÉ

Páter Josef Hůlka v roce 1905 zaznamenal svou návštěvu tohoto poutního místa nedaleko Rychnova nad Malší takto: „ Do kostela se vstupovalo s příjemným překvapením. Žádné kostelní sloupy, žádné rozdělení na kostelní lodě, ale okamžitý rozhled a pohled na pět oltářů. Stropní klenba, zdobená bohatou barokní štukaturou, vyplněna azurovou modří, ve kterých byla napsána vznešená jména Panny Marie podle loretánských litanii...“
Centrem tohoto poutního místa, hned vedle presbytáře, je kaple se dvěma mohutnými kameny. Na větším kamenném bloku, který má obvod 14,5 metru a výšku 210 cm, je dřevěná socha Panny Marie Sněžné. Menší kamenný blok má obvod 13 metrů a výšku 185 cm. Podle pověsti tyto dva balvany tvořily jedinou skálu, na níž se kolem roku 1500 zjevovala Panna Maria. Snad proto začali lidé toto místo nazývat Svatý Kámen. Kámen se prý později rozpůlil na znamení pravdivosti zjevení. A tady mne dovolte zaznamenat rozdílný další výklad. Dle pátera Jana Toupalíka a Stanislava Kroupy: „Až se tyto dva kameny od sebe tak vzdálí, aby mezi nimi projel koňský potah, tak přijde den posledního soudu.“ Naproti tomu Jiří Černý píše, že oba kameny se mají k sobě postupně přibližovat. Až se kameny dotknou, má nastat soudný den.
Monografie „Prostein Mariale“ říká, že v roce 1650 byly vzdálenosti těchto dvou kamenů změřeny a tehdy jejich vzdálenost ve vrcholcích byla taková, že se mezi ně vešel sáh dřeva a při úpatí se dalo pohodlně projít. Dnes je hořejší vzdálenost 165 cm a při zemi 90 cm. Poutní místo Svatý Kámen dostal řád Klaristek z Českého Krumlova 2. září 1502 od Rožmberků, ale mnohem známější se toto poutní místo stalo až o svátku sv. Františka 4. října 1652, když byl zde objeven pramen, o kterém se tvrdí, že vyvěrá pod svatými kameny a má zvláštní moc uzdravovat. Když byl řád Klaristek císařem Josefem II. zrušen, propadl majetek ve prospěch královské komory. Tehdejší farář na Svatém Kameni Antonín Pintz rozhodnutí těžce nesl a po osmi dnech jej ranila mrtvice. Duchovní správa byla obnovena až v roce 1785 cisterciáckým klášterem ve Vyšším Brodě. Později byli správci poutního areálu redemproristé a od 12. srpna 1895 bratři Kongregace Nejsvětější svátosti oltářní v Českých Budějovicích. Spolu s petriny přichází sem i řeholnice této větve kongregace. Petrini zde působili až do roku 1924 a Dům sester Nejsvětější Svátosti zde existoval až do roku 1950. Hlavní poutní slavnost se zde konala každý rok 5. srpna, na svátek Panny Marie Sněžné. Naposledy toto mariánské poutní místo zazářilo v plném lesku v roce 1950, kdy českobudějovický biskup Josef Hlouch zde poskytl svátost biřmování čtyřem stům mladých věřících.
Od té doby celý areál rapidně chátral. Hlavní zásluhu na chátrání měla Pohraniční stráž, která si například ve věži kostela zřídila strážní věž. Vnitřní vybavení bylo rozkrádáno, co bylo dřevěné bylo rozřezáno a spáleno pohraničníky a v kostele bylo zřízeno skladiště materiálu pro budování „železné opony“ a později zde byly ovce. Poslední tečkou za celým poutním místem byla výstražná cedule s nápisem: „Hraniční pásmo! Vstup zakázán!“ 28. srpna 1975 dochází na ministerstvu kultury k rozhodnutí, že kostel Panny Marie Sněžné u Svatého Kamene bude „pro ráz a vzhled krajiny zachován jako historická zřícenina“.
Oživení poutního místa Svatý Kámen nastalo po pádu „železné opony“. Kostel a celý areál byl za pomoci rakouských přátel pod vedením faráře Toupalíka z Malont opraven a 15. srpna 1993 byl znovu vysvěcen českobudějovickým biskupem Antonínem Liškou. Již v letech 1990 a 1991 byla opravena kaple nad kameny. Hlavní pouti se zde konají vždy v neděli po 5. a 15. srpnu. Z nedalekého Rychnova nad Malší k poutnímu areálu Svatý Kámen vede sedm výklenkových kaplí spojených s rozjímáním nad „sedmi bolestmi Panny Marie“.

Vloženo: 29.12.2008