Třebíčko (Sankt Gabriela) - Historie lokality

Přispěl: Michal Kurz

Na pozemku patřícím Německému Benešovu (dnes Benešov n. Černou) založil r.1770 nizozemský podnikatel Adrian Battista železářskou huť Trzebiczker Eisenwerk (místní název Třebíčko byl specificky český a nikdy neměl německý ekvivalent) s nejstarší vysokou dřevouhelnou pecí na území jižních Čech (výška cca 10m, rozpora cca 2m). O deset let později koupil tuto huť Jindřich John, přistěhovalec z německého Hannoverska usazený v Blansku u Kaplice, kde vlastnil papírnu, odkoupenou r.1769 od hraběcího rodu Buquoyů. Když r.1790 John zemřel, převzala provoz papírny a nejspíš i huti vdova Cecílie, které byl nápomocen dílovedoucí Josef Vogel.
V r.1804 odkoupil huť moravský železářský podnikatel Jan Václav Homoláč, a to pro své dva syny Jana Vincence a Eduarda Bedřicha, kteří následujícího roku vytvořili spolu se zkušeným skotským hutníkem Williamem Baildonem (zetěm Jana Václava) konsorcium. Z Baildonovy iniciativy byla stávající vysoká pec vybavena dvouválcovým litinovým dmychadlem, jímž byl do pece vháněn předehřívaný vzduch. Z podzimu 1817 pochází první zmínka o novém názvu huti – Gabriela, posl. Gabriela Eisen Hütte. K tomuto přejmenování došlo nejspíš na počest manželky hraběte Jiřího Buquoye, majitele novohradského panství.
A právě sám hrabě Buquoy nakonec Gabrielu 15.7. 1823 odkoupil, neboť společníci se postupně dostali do finanční tísně a provoz podniku se ukazoval jako stále méně rentabilní. Jedním z problémů byly i značně vysoké náklady na dovoz železné rudy, která byla dobývána v jižních oblastech Budějovické a Třeboňské pánve, tedy značně daleko od vlastní huti. Huť se v té době skládala z dřevouhelné vysoké pece, slévárny, dvou tyčových hamrů, hamru na nářadí, hamru na obručové železo, poblíž stojícího hamru na výrobu hřebíků, šichtovního domu a nezbytného zázemí – obytných budov, seníků, stájí, skladišť. Postupně došlo k několika rozšiřujícím stavebním úpravám. Ve výrobní kampani 1823-24 bylo za 21 týdnů vytaveno 9 300 kg surového železa. Obecně lze říci, že týdenní produkce gabrielské vysoké pece nebyla, zvláště ve srovnání s tehdy nejvýkonnějšími českými hutěmi v oblasti Podbrdska, nijak vysoká a její význam byl tedy ryze regionální. Ani Buquoy, stejně jako jeho předchůdci, nebyl spokojen s dosahovaným ziskem z výroby, a aby si zajistil alespoň minimální pravidelný důchod, pronajal huť (za pevně stanovenou částku nájemného) r.1830 Janu Procházkovi, podnikateli a obchodníku železem.
V r.1838 celý průmyslový podnik od Buquoye odkoupil za 8000 zlatých podnikatel z anglického Bristolu Edward Thomas. Tento muž do té doby působil převážně na Liberecku, kde založil a provozoval strojírenské závody. Ke koupi Gabriely ho vedla patrně snaha stát se nezávislým na cizích dodavatelích železa tím, že pro své stávající strojírenské závody přikoupí pomocný hutní provoz, který bude řídit ve vlastní režii. Buquoy poskytl Thomasovi pro provoz huti řadu výhod: zavázal se k dodávkám potřebného dřeva ze svých lesů, které bylo plaveno po říčce Černé až k huti a za které byla stanovena stálá výhodná cena, a dále přislíbil, že v případě nedostatku vody v hamerním náhonu bude uvolněna voda rezervovaná pro provoz hraběcí sklárny v Černém Údolí.
Podle údaje z r.1846 disponovala Gabriela kromě vysoké pece také třemi hamry s kujnící výhní (zpracovávajícími surové železo z pece) a jedním hamrem cánovým (vyrábějícím tenké železné pruty na produkci hřebíků) a během roku vyrobila celkem 2 364 centů surového železa a 832 centů litiny (celkový podíl litiny na výrobě hutě činil pouhých 26%, zatímco průměr v českých zemích byl 36,6% - tento stav je typický pro drtivou většinu jihočeských hutí, neboť v průmyslově nevyspělých jižních Čechách nebyl o stavební a strojní litinu dostatečný zájem). Do období Thomasova vedení podniku ve 40. a 50.letech 19.st. spadají snahy o zlepšení výrobních postupů a produkce. Stávající huť byla v důsledku vlny zvýšené celostátní poptávky po železných výrobcích doplněna o strojírenskou dílnu a r.1851 rovněž o dřevem vytápěnou pudlovnu - v Gabriele se tak, jako na jednom z vůbec prvních míst v Čechách, uskutečnil pokus se zkujňováním železa metodou tzv. pudlování (z takto získaného kujného železa se pak válcoval plech). Po krátké době musela být ale pudlovna pro nedostatek surového železa, které huť nebyla schopna v potřebném množství vyrobit, zastavena. Již na podzim 1840 nechal Thomas rekonstruovat vodní náhony a jez k vysoké peci a hamrům a upravit splaviště dříví.
R.1853 prodal Thomas celý závod podnikatelské společnosti loďaře, velkopodnikatele a majitele železáren Vojtěcha Lanny a jeho společníků, českobudějovického obchodníka Kajetána Kaila a hutního technika a schwarzenberského báňského ředitele Bedřicha Ballinga (po jeho smrti r.1859 jej vystřídal Julius Procházka, majitel uhelných dolů na Kladně a Lannův spolupracovník). Přibližně od r.1857 byl v huti zaveden ohřev vzduchu vháněného do pece, a to vzhledem k nedostatku zásob dřeva a jeho vzrůstající ceně. S tímto problémem souvisel i pokus z r.1859, kdy byla do vysoké pece v malém množství přidávána spolu s dřevěným uhlím suchá rašelina. Situace se nakonec stala neudržitelnou a v září 1859 musela být vysoká pec vyhašena. Celý závod Sankt Gabriela Eisenwerk se pak věnoval už pouze zpracování dováženého železa v pěti tyčových hamrech, i když i jejich provoz byl v následujících letech poměrně často přerušován. Redukoval se i počet zaměstnanců – pokud mezi lety 1857-59 pracovalo v huti cca 150 dělníků, r.1860 jich bylo už jen 60. Vysoká pec byla na poč. 60.let ještě jednou nakrátko obnovena, ale r.1864 ji vyhasili definitivně a počet lidí byl redukován na minimum: provoz řídil hamerní správce, při hamrech pracovalo 13 dělníků a 3 uhlíři a pacholci.
R.1870 všechny objekty znovu koupil hrabě Buquoy, skomírající výrobu zastavil a v sousedství (asi o 1 km západněji na toku Černé) zřídil poblíž starého hamru (ten vznikl již v 70.letech 18.st. za vlády Jana Nepomuka Buquoye) pilu - ta byla v provozu až do r. 1963. Kolem říčky Černé, po níž bylo do pily dopravováno dřevo z hraběcích lesů, zároveň vyrostla řada domků náležejících v závodě zaměstnaným dělníkům. Součástí zástavby byla i starší hájovna (zakreslena již na skicách stabilního katastru z r. 1826), kterou hrabě Buquoy posléze přidělil za pracovní zásluhy správci pily Fričovi. Václav Kotyška v Úplném místopisném slovníku Království Českého z r. 1895 charakterizoval Svatou Gabrielu jako osadu o 7 domech s 44 německými obyvateli, kde se nalézá "panská pila na řezání stavebních potřeb". Spolu s pilou byla v provozu také šindelna.
Opuštěná hala zrušené hutě byla využívána až do 2. sv. války jako hostinec a kuželník, v poválečných letech byla beze zbytku zbořena a terén v těchto místech upraven. Na struskovém podloží pak v 60.letech vyrostla kolonie rekreačních chat.
V současnosti jsou v terénu patrné pozůstatky náhonu a jezu někdejšího hamru a pily, pila sama je silně zdevastovaná a z hutě nezbylo nic.

Hlavní zdroje údajů:

Emanuel Drobil: Německý Benešov. Stručný přehled dějin, kostela a školy. Zvláštní otisk Jihočeských listů, 1938.
Gustav Hoffmann: Jihočeské železárny v 19.století, Jihočeský sborník historický, roč.1970, č.4
Jan Kořan: K počátkům jihočeského průmyslu železářského, JHS, roč.1938
Milan Myška: Zaniklá jihočeská huť Gabriela 1770-1870 (Příspěvek k dějinám jihočeského železářství), JHS, roč.1981, č.4

Vloženo: 9.8.2008