Mayerbach (Dolní Borková) - Těžba grafitu a rašelina

Beigetragen: Jiří Novotný

Z počátku byl těžební provoz tuhy v Černé veden společně vysoce zasloužilým důlním správcem Schindlerem a ředitelem krumlovského panství Ernstem Mayerem (po posledně jmenovaném byla také nazvána vesnice, ležící u knížecího rašeliniště „Mayerbach“ = Mayerův potok, česky Horní Borková p.p.).
Neustálé spory mezi oběma muži měly za následek, že se brzo Schindler z vedení důlního provozu v Černé stáhl a přenechal ho zcela řediteli Mayerovi, který také až do roku 1826 přivedl tento provoz na pokraj krachu a proto poprosil, aby byl vrchního vedení závodu zbaven, přitom poukazoval, že se zde nic úspěšného nedá podnikat.
Tato četná nová zařízení a rozšíření grafitového závodu od roku 1870 byla také podmíněna odpovídajícím spolu-rozvojem pomocných provozů závodu všeho druhu. Nejdůležitějším z nich bylo otevření "rašeliniště" u 7 km vzdálené Horní Borkové.
Již v roce 1875 začalo být vytápění parních kotlů dřevem neefektivní a bylo nahrazováno lepším a lacinějším vytápěním rašelinou, která byla dovážena po dlouhou dobu z mnoha cizích sousedních rašelinišť v podřadnější kvalitě.
Pro tuhové závody nastala v důsledku stále se zvětšující spotřeby páry ihned nutnost provozně jistého opatřování paliva a pro tento účel a k tomu bylo vybráno výše zmíněné rašeliniště o ploše asi 200 hektarů při průměrné mocnosti vrstvy rašeliny 5 metrů, jako trvalá zásobárna paliva, získávaného vlastní těžbou.
V devadesátých letech minulého století dosahovala zde těžba rašeliny ročně 88.000 m3 a v sezoně zde bývalo zaměstnáno 420 dělníků. Při této mohutné těžbě se naráželo stále na přibývající množství méně výhřevné vláknité rašeliny a vznikla tak otázka jejího druhotného využití. Jako vyřešení tohoto problému došlo v roce 1894 k vybudování továrny na výrobu stelivové rašeliny a spalovny odpadu v Dolní Borkové. Současně byla zpracovávána rašelina na tepelně-izolační hmotu.
Další pobočky vzkvétajících tuhových závodů byly zřízeny koncem roku 1897 cihelna v Langholzu (dvě komorové pece) a pilařský provoz v Lužním závodě. Všechny tato provozy ztratily mnohokrát svoji prapůvodní závislost na důlní těžbě a staly se víceméně samostatným průmyslem. Jako spojovací činitel všech těchto roztroušených provozních míst se stala již vzpomenutá 12 km dlouhá úzkokolejná lokomotivní drážka. Nejdůležitějším jejím objektem je 220 metrů dlouhý dřevěný most přes Vltavu, nejdelší most tohoto druhu v našem státě.
Ze zpávy důlního ředitele Hermanna r 1912. Přeložil Stanislav Jagr

Eingegeben: 24.6.2008