Zámek Horní Luby (Schloss Ober Schönbach) - Zmizelá památka

Přispěl: Radim Hettner


Svobodným pánem Heinrichem von Pissnitz byl v letech 1604 - 1608 postaven zámek, ze kterého je dnes pouze ruina a jen dobové fotografie dokumentují jeho krásu a umění tehdejších stavitelů. Přesto svým způsobem patří k městu a proto si Vám dovoluji nabídnout informace o jeho historii, převzaté z různých knih, brožur či kronik. Údaje v nich se často rozcházejí o více než 10 let a proto si Vás předem dovoluji upozornit, že nabízím volný pohled na historii zámku až do dnešních dnů bez nároku na 100% historickou přesnost.
Jak již tedy v úvodu uvedeno, byl zámek postaven v letech 1604 - 1608 na mírném návrší severozápadně od města svobodným pánem Heinrichem von Pissnitz, který roku 1597 zakoupil lubské panství od jeho veličenstva císaře Rudolfa II. za 12 000 tolarů. Jiný zdroj uvádí, že panství zakoupil až v roce 1599 za 16.000 tolarů a další uvádí dle zápisu z pozemkové knihy rok 1601. Z pohledu historie zámku nejsou ale tyto rozdílné časové údaje tak podstatné.
Zámek tvořila mohutná budova s metrovými stěnami, vystavěná z místního stavebního kamene. Jednalo se o obdélnou patrovou stavbu o pěti okenních osách, krytou mansardovou střechou s věžičkou, k níž se v nárožích připojovala minimálně dvě boční křídla, jedna z nich s kaplí zvaná Barbara, modlitebnou horníků, kteří kdysi v těchto místech těžili rtuť. Na boční křídla směrem do dvora byly později napojeny další přízemní místnosti, konírna, garáže pro povozy, byty pro služebnictvo atd., které obklopovaly čtvercový zámecký dvůr. Celý areál byl obklopen velkým parkem a krásnou alejí spojen s městem.
Zámek byl v průběhu let několikrát přestavěn, přičemž doznal velkých změn. Z původní stavby tak zůstaly zachovány jen obvodní zdi a pravděpodobně vnitřní dělení místností. Po těchto úpravách vznikl rozsáhlý komplex budov na půdorysu písmene "H". K hlavní zámecké budově se v nárožích připojovaly čtyři rizality (rizalita = část budovy vystupující před ostatní průčelí, vyzděná v plné hmotě od základů, rozšiřující její půdorys / při větším předstupu se rizalita mění v křídlo budovy), na něž navazovala další čtyři křídla. Vždy dvě a dvě boční křídla pak byla spojena drobnými přístavky, takže celek působil jako několikakřídlé založení o dvou nárožích.
Kdo z mnoha vlastníků zámku tyto stavební úpravy dělal, není známo. Jisté je jen to, že se s největší pravděpodobností jednalo o potomky rodu Pissnitzů, kteří lubské panství včetně zámku vlastnili až do roku 1739 (jiný zdroj uvádí jen 1730). K lubskému panství tenkrát patřilo město Luby včetně 9 vesnic - Horní Luby, Valtéřov, Kámen, Počátky, Kostelní, Čirá, Černá, Mlýnská, Opatov a Dolní Luby. V Horních Lubech přitom tehdy byl správní úřad a vše spadalo úředně pod Loket.
Posledním vlastníkem z rodu Pissnitzů byl Julius Heinrich Josef, který roku 1715 v Lubech zřídil chudobinec a roku 1716 hřbitovní kapli Panny Marie. Po prodeji lubského panství vstoupil do františkánského kláštera v Chebu, kde roku 1773 jako mnich zemřel.
Po nich následoval rod Selbů, pak majetek do roku 1791 drželi ve vlastnictví Hoyerové, následovali Korbové a zhruba kolem roku 1800 byl majetek v držení 73 sedláků a chebských měšťanů. O těchto vlastnících bohužel nemám k dispozici žádné informace a tak se věnujme dalším, o kterých již informace jsou.
Asi 10. vlastníkem byl od 29.05.1816 (jiný zdroj uvádí 3.12.1818) generálmajor Franz Ritter von Rousseau. V roce 1829 vše prodává, majetek zakoupil Oswald Georg Wilhelm, vlastník rytířského panství Wildstein (dnes Skalná), ale již v roce 1832 lubské panství kupuje zpět. To pak prodal roku 1839 svému švagrovi Josefu Karlovi Edlenu von Starckovi. Generálmajor von Rousseau zemřel v roce 1853 v Praze, jeho tělesné ostatky byly ale uloženy v jím roku 1822 postavené rodinné hrobce na lubském hřbitově. Ta dnes již nestojí, nacházela se nalevo před hřbitovní kaplí Panny Marie v místech, kde dnes stojí památník obětem 1. světové války

Po smrti Josefa Karla Edlena von Starcka převzal panství jeho nejmladší syn Alexander. Jeho snažením byly v nejbližším okolí zámku provedeny zkrášlující krajinné úpravy. V historických materiálech se o něm dále dochovalo, že byl náruživým myslivcem a jeho jedinou zábavou byl lov. Válečný rok 1866 (Rakousko - pruská válka) přinesl zámku dlouhodobé ubytování a s tím spojené stravování pruských husarů a dělostřelectva, tvrdé to časy pro bývalého rakouského oficíra. Velké škody přinesl zámku zásah blesku, kterému padl za oběť jeden lidský život a mimo jiné také již zmiňovaná věžička. Roku 1891 Alexander von Starck zemřel.
Po jeho smrti přešlo panství do vlastnictví jeho vdovy a jeho 6 dětí. Protože se žádný ze sourozenců neodhodlal panství převzít, prodali dědici roku 1897 veškerý majetek generálnímu konzulovi Arthuru von Rosenkrantzovi. Tento nový majitel dal známku podobu, kterou znala většina lubských pamětníků a mladší z fotografií. Tehdy byla ubourána dvě jižní křídla a obě nárožní rizality byly podstatně zkráceny. Neznámý stavitel poté podstatně přestavěl a zkrátil severní dvojici křídel, přičemž současně zmizely jejich nárožní přístavky. Zámek tak tvořila obdélná patrová budova rozměrů asi 20 x 50 metrů, krytá mansardovou střechou a opět s věžičkou. Severní průčelí obsahovalo v nárožích dva patrové rizality, na něž navazovala dvě křídla hospodářských budov, uzavírajících dvůr. Jižní zámecké průčelí bylo doplněno dvěma plochými rizality v nárožích. Středem budovy procházel široký průjezd. Celé přízemí, obsahující provozní a hospodářské místnosti včetně kuchyně, bylo klenuto valenými klenbami s lunetami, mnohé klenby byly zdobeny bohatou štukaturou. K obývání vrchnosti sloužilo patro, v němž se kromě řady reprezentativních a obytných místností nalézal nad průjezdem velký sál o rozměrech 10 x 15 m, známý mezi staviteli svou stropní konstrukcí, tzv. neckovou klenbou. V zámku samotném se nacházelo 18 pokojů a příslušné vedlejší místnosti.
Generální konzul byl velice přívětivý muž, který neměl zájem pouze o svůj majetek, ale pro blaho a dobro svých spoluobčanů i pro širší okolí měl vždy otevřenou ruku a na věc jasné názory. V tom ho podporovala i jeho manželka, která sama byla velkou pomocnicí chudých.
Zamýšlená stavba železnice z Tršnic do Lubů v něm nalezla mocného podporovatele (zahájena v prosinci 1897 a dána do provozu v červnu 1900), jeho iniciativě lze děkovat za postavení elektrárny (postavena roku 1899 elektrárenskou akciovou společností z Chemnitzu, později Karl Marx Stadt, dnes opět Chemnitz) nalevo pod alejí k zámku, posledně statková dílna. Dodávala městu stejnosměrný proud do roku 1924, kdy byly Luby napojeny na střídavý proud ze Sokolova, velké reformní myšlenky přinášel do místního průmyslu. Pravděpodobně pro svou velikou důvěřivost se tento výtečný člověk stal přes noc chudým.
Nástupcem jeho majetku se stal roku 1902 hrabě Boos-Waldeck. Toto byl kavalír, ukázkový představitel rakouské aristokracie. Velkými náklady upravil a zvelebil zámek uvnitř i zvenčí, velké úpravy provedl rovněž v parku. Postaral se o přístavbu k zámku a nechal postavit skleník (dnes místo, kde bydlí pan Ivo Šafařík). Pan hrabě měl dále v úmyslu skoupit v okolí zámku ležící pozemky a rozšířit park směrem k dnešní hranici, když tu náhle musel z Lubů pryč. Proč, to v historických materiálech není uvedeno.
Další majitelé, Hans a Wilhelmina Nowakovi, zakoupili majetek s nedostatečnými finančními prostředky. Nebylo jim známo, že příslušná hospodářství potřebují finanční dotace. Několik let se snažili majetek udržet, neúrodné roky a jiná neštěstí si vynutily nucenou správu a následné vydražení majetku.

Počátkem roku 1910 jej získal pan Lorenz Hauser, obchodník s nemovitostmi z Mnichova. Ten ovšem neměl nikdy v úmyslu se v Lubech usadit a koncem srpna téhož roku zámek prodal jeho excelenci Oskaru von Ehrenthalovi, saskému generálovi pěchoty.
Ten v roce 1926 umírá a dle informací místních pamětníků byl pohřben nedaleko zámku. Okolí jeho hrobu bylo ve tvaru velkého srdce z vysázených malých smrčků. Manželé Ehrenthalovi byli bezdětní a do výchovy si vzali syna od bratra pana Ehrenthala. Jistý čas žil v Drážďanech a ty se mu staly osudné, protože při jejich bombardování v roce 1945 (13. - 15. února) přišel o život.
Až do konce války v roce 1945 byl zámek v Horních Lubech v majetku rodiny, nyní již jen paní von Ehrenthalové. Po příchodu americké armády dne 6. května 1945 byl tento zámek obsazen několika desítkami amerických vojáků. V prosinci 1945 americká armáda zámek opustila a s sebou odvezla i starou manželku, vdovu hraběte von Ehrenthala, Elizabeth. Ta pak žila v Kolíně nad Rýnem, kde přibližně po jednom roce ve věku hodně přes 80 let zemřela.
Po odchodu americké armády byl pracovníky tehdejší Místní správní komise za vedení bývalého tajemníka Místní správní komise Eduarda Dubna proveden soupis veškerého zařízení, které na zámku zůstalo. K majetku zámku patřilo i velké zemědělské hospodářství o výměře více jak 50 ha. Na začátku roku 1946 bylo veškeré zařízení zámku Fondem národní obnovy převezeno nákladními auty do Prahy. Další osud tohoto zařízení není znám.
Několik roků byl zámek neobydlen. Začátkem padesátých let zde byl zřízen ústav pro narušenou mládež (pro dívky). Asi po dvou letech byl objekt opět uvolněn a do správy jej převzalo Ministerstvo vnitra s tím, že budova zámku bude sloužit pro ubytování roty příslušníků Pohraniční stráže, která střežila hranice mezi naší a Německou demokratickou republikou. V té době byl zámek ještě v poměrně dobrém stavu. Po výstavbě nového objektu v Horních Lubech (dnes Ústav sociální péče) se rota ze zámku v roce 1964 vystěhovala a začátkem osmdesátých let, když o zámek neměl nikdo zájem, byl tento převzat Státním statkem Skalná a to byl, jak dnes všichni víme, začátek konce tohoto objektu.
V místnostech zámku se začalo uskladňovat obilí, ve sklepě brambory a v přilehlých hospodářských budovách byl ustájen dobytek, chovala se zde prasata. Ze strany Státního statku Skalná nebyla prováděna žádná údržba, a tak rok po roce objekt zámku rychle chátral. Došlo k propadnutí některých stropů a tak nezbylo nic jiného, než objekt rychle opustit a nakonec mělo být přikročeno k jeho demolici. K celé demolici zámku ale nedošlo, byla stržena jen boční křídla a část hlavní zámecké budovy. Budovu zámku mezitím značně poškodil i úmyslně (?) založený požár střechy a následky na sebe nenechaly dlouho čekat.
Zámek v roce 1991 odkoupil od Státních statků Skalná místní rodák, pan Karel Hemr (nyní trvale bytem v Karlových Varech) společně s panem Jaroslavem Peterkou, také z Karlových Varů. Jsou zatím posledními majiteli lubského zámku, ze kterého jsou patrné jen obvodové zdi, které stojí zhruba do výše 1. poschodí. Mezi nimi leží sesuté zdivo, trámy, propadlé stropy, to vše zarůstající náletovou zelení.
Smutný a hlavně zbytečný to konec kdysi krásného zámku.
Jan Kreuzinger



Lubský zpravodaj: říjen až prosinec 1998


Vloženo: 4.6.2008