Fugau (Fukov) - Fukov sice z mapy zmizel, ale lidé na něj nikdy nezapomněli

Beigetragen: Jan Novák

Na mapě Šluknovska vypadá jako vztyčený prst. Jak by také ne, vždyť od severu na jih měří necelé čtyři kilometry a v nejužším místě od západu na východ pouhých čtyři sta metrů. Ze tří stran je obklopen saským územím a obcemi Taubenheim, Oppach a Neusalza - Spremberg. S Čechami ho už po staletí spojuje jedna jediná silnička. Dodnes ale přes Fukov jezdí pod tamním funkčním železničním mostem, kterým vjel v roce 1938 do Sudet Adolf Hitler, vlaky Deutsche Bahn. Vlastní obec dále připomínají už jen zbytky obvodového zdiva hřbitova, torza hrobů a náhrobků, údajně funkční vodovodní řad a teď i nově vztyčený kříž.

Počátky obce, kterou původní německy mluvící obyvatelstvo nazývalo Fugau, spadají s největší pravděpodobností do šestnáctého století. Kostel sv. Václava, jehož demolice v roce 1960 znamenala definitivní konec a výmaz obce z mapy tehdejšího Československa, byl ve Fukově postaven v roce 1789 a dnes nám ho už připomínají jen výše zmíněný kříž a také zvon. Do Fukova se dostal v roce 1594 z Roudnice nad Labem a nyní je umístěn v rumburském kostele sv. Bartoloměje.

Na konci třicátých let minulého století tvořilo Fukov téměř 150 domů, v nichž žilo na 800 obyvatel. Zabývali se většinou chovem dobytka a zemědělstvím. Kromě kostela byla ve Fukově i křížová cesta, dvoutřídní obecní škola, kterou navštěvovala více než stovka žáků, společná budova české i německé finanční stráže a úřady tam evidovaly osmapadesát živností, z toho pět hostinců.

Obyvatelstvo se přes svůj český či německý původ hlásilo ve velké většině k Masarykově národnosti československé. "Náklonnost" k českým zemím se jim ale nakonec stala osudnou. Fukovský výběžek měl být celkem třikrát přičleněn k Sasku, ale lidé to v referendech v roce 1848 a 1919 vždycky odmítli. Po druhé světové válce a po odsunu německého obyvatelstva se už nikdo nikoho neptal a území o rozloze 277 hektarů mělo být v roce 1956 v rámci "Akce Fukov" vyměněno za jiné, a to v oblasti Studánky u Varnsdorfu, s někdejší NDR. Dodnes není zcela jasné, proč ke směně a "úpravě hranic" nakonec v oblasti Fukovského výběžku nedošlo.

V roce 1945 zažil Fukov odsun Němců (někteří se usídlili hned za hraniční říčkou Sprévou v Oppachu a zůstali tak jen několik desítek metrů od svých domovů), konfiskace živností a stal se svědkem příchodu "zlatokopů" z vnitrozemí, ale i několika rodin českých osídlenců. V roce 1947 byla ve Fukově více než stovka neobydlených domů a žilo tam na sedmdesát lidí. O dva roky později muselo být z důvodu totální zchátralosti zbořeno 15 roubených podstávkových stavení a v roce 1950 byl Fukov administrativně přičleněn ke Království u Šluknova. V té době také ministerstvo průmyslových staveb rozhodlo o demolici nevyužívaných fukovských zemědělských usedlostí.

Vystěhování zbytku fukovského obyvatelstva v rámci už jednou zmíněné "Akce Fukov" pak už znamená jen rychlou cestu k totální likvidaci obce. Tehdejší jazyk na plné obrátky běžící studené války hovoří o teroristických skupinách, které ke své záškodnické činnosti využívají opuštěné fukovské domy. V roce 1960 je jako poslední do vzduchu vyhozen i kostel sv. Václava. Při sčítání lidu v následujícím roce už Fukov na Šluknovsku v Republice československé nefiguruje a neexistuje ...

Město Šluknov na severu Děčínska se v poslední době velice intenzívně stará o opětovnou popularizaci všeho, co jen trochu s Fukovem, jeho rodáky nebo historií souvisí. A proč tomu tak je? Odpovídá starosta města Milan Kořínek:

"Fukov nebo Fukovský výběžek, chcete-li, je územím, které je specifické už jen svojí geografickou polohou či podobou. A přiznám se, že už dlouho mám pocit, že máme vůči té krajině, vůči té bývalé obci, rodákům a lidem, kteří tam žili a pracovali, určitý dluh nebo závazek. Čtyřicet let se tam nic nedělo a teprve v loňském roce jsme zjistili, že lidé na Fukov ani na Fukovský výběžek nezapomněli. Že mají obrovský zájem o to, aby se alespoň čas od času tato obec a její osud připomínaly. A proto chceme i my ve Šluknově přispět k tomu, aby se do této krajiny, která dosud ležela ladem, pomalu vracel život a aby ten krásný kousek české země zase ožil."

Fukov jsem nedávno navštívil. Je tam funkční železniční most, obvodové zdivo hřbitova a také nově vztyčený kříž ...

"Ano. Ten kříž je vlastně takový první symbol, který se tam po těch dlouhých čtyřiceti letech umístil. Vzniklo to vlastně díky spolupráci obou stran, tedy české i německé. My jsme připravili prostranství, výrobu a vlastní vztyčení kříže pak měla na starosti německá strana."

Malý sál domu kultury v Rumburku se před nedávnem stal svědkem vskutku historického setkání. V Rumburku si totiž dali dostaveníčko fukovští rodáci, či lidé, kteří tam po válce alespoň nějaký ten rok či měsíc vyrůstali. Josef Rutte z České Kamenice je jedním z nich:

"Ve Fukově jsem se v roce 1930 narodil. V tamním kostele sv. Václava jsem byl pokřtěn a z Fukova mám také křestní list. Otec byl Čech a maminka pocházela z česko - německé rodiny. Po své matce ale měla německou národnost. Můj děd z matčiny strany pracoval jako lesní dělník a v roce 1935 ho při práci v lese mezi Fukovem a Šluknovem zabil padající strom. Dodnes je na tom místě pomníček, který pro uctění jeho památky nechalo zhotovit vedení firmy u níž byl můj děd zaměstnán. Po roce 1945 byli všichni moji příbuzní z Fukova odsunuti. Usídlili se ale hned za Sprévou v Oppachu. Odsun byl nemilosrdný a postihl i velmi staré a nemocné lidi. Po odsunu nás to už do Fukova příliš netáhlo. Navíc jsme se před válkou přestěhovali do České Kamenice. Vzpomínám si, že jsme se do Fukova vypravili ještě v roce 1952. Napsali jsme příbuzným do Oppachu, přišli do Fukova ke Sprévě, sedli si na jeden břeh, oni na druhý a povídali jsme si."

Vycházeli spolu Češi a Němci ve Fukově dobře?

"Pokud si vzpomínám, tak nikdy v ničem nebyl žádný problém. Jestli byl někdo Čech a někdo Němec, to nikoho příliš nezajímalo. Ve Fukově byli čeští i němečtí podnikatelé a živnostníci, v jednom domě byla například česká i německá finanční stráž."

Jak jste prožíval okamžiky, kdy se Fukov pomaličku ale jistě loučil s mapou tehdejšího Československa?

"Dost špatně, přiznávám. A ty vzpomínky navíc umocnila i moje pozdější návštěva v Rožanech, kde jsem se zcela náhodou sešel s člověkem, jehož maminka z Fukova pocházela. A ten člověk, škoda, že si už nepamatuji jeho jméno, vzpomínal, jak všechno fotografovali z lesa, když Fukov vyhazovali do povětří. Jak lítaly hroby, pomníky, rakve. Na snímcích měli zachycenou i demolici kostela. Ti lidé mají ty fotografie dodnes někde doma."

Kde všude dnes fukovští rodáci jsou?

"Žijí především v Oppachu, Taubenheimu a Neusalze - Sprembergu. Tedy v bezprostředním sousedství Fukova. A po celou tu dlouhou dobu se vlastně pořád dívají domů. Doslechl jsem se, že někteří jsou také v Hamburku."

Čím si vysvětlujete, že Fukovští nikdy nechtěli žít v Německu?

"Protože se, a především pak za Masaryka, považovali za Čechoslováky. Nikdo z nich, pokud vím, v Německu žít nechtěl. I když je pravda, že tam mnozí jezdili za prací. Do Oppachu nebo Taubenheimu to prostě měli blíž než do Šluknova. Navíc mít německé pracovní povolení nebylo ve Fukově a v té době ničím výjimečným."

připravili Jaromír Kulhánek a Vladimír Štindl

Eingegeben: 6.5.2008