Kamenec (Holenstein, Hohlenstein) - Historie obce Kamenec

Přispěl: Jiří Kripner

První stavení tu postavil jakýsi Wutschka. Bylo to právě čp.64, o němž píše Pavel VONDRÁČEK v Lidových novinách.
Wutschka tehdy (1745) dostal 50 štrychů půdy (14,36 ha) a směl držet pár volů a krávu. Jeho úkolem bylo mýtit les, pálit dřevěné uhlí a zvláštní povinnost byla vozit dřevěné uhlí až do Plzně.
První syn Wutschky, zde narozený, měl prý dostat vyznamenání od knížete Windischgrätze.
Jeden z potomků Wučky jménem Karl Wutschka postavil 1845 vlastní stavení čp.86. Jiný potomek Wutschka býval Windischgrätzovým hajným v hraniční obci Lohhäuser.
Další majitelé stavení čp.64 byli Wenzel Heimerl (zas něho 1808 postaveno dnešní stavení), Wenzel Gottlick a Josef Gottlick. To byl poslední majitel.
Josef Gottlick byl kupodivu nazýván pořád ještě "Wutschka", podobně asi jako dvory ve vsích si mnohde podržely jméno prvního majitele. Také u domu čp.86 se říkalo majitelům "Wučka", posledním byla Klara Jennerová. Zdejší stavení mívala střechy z dřevěných šindelů a hlavním zaměstnáním bylo pálení milířů. Když koncem 19. století zanikalo, hlavní prací zůstala těžba dřeva, při čemž každý měl ještě kousek pole a malé hospodářství pro vlastní ob- živu. V letech 1900-1930 se zabývaly některé rodiny soustřužením dřevěných perel, podobně jako ve Třech Sekerách.
Mladší chodívali na sezónu pracovat do Mariánských Lázní, čímž značně pomáhali rodině. Sbíraly se borůvky a chodilo se na houby, nikoliv k vlastní spotřebě, ale na trh do lázní. Na houby se chodilo za kuropění a čerstvě nasbírané hřiby se ještě týž den v lázních prodaly, zpracovaly a přišly na stůl v hostincích.
Odkud má Kamenec neboli Dutý Kámen jméno?
Německé Hohlenstein - Hollenstein označuje pozoruhodný přírodní útvaru, který tu stál. Byla tu skála, uprostřed které byla jeskyně, která stoupala do výšky 12 metrů na vrchol. Odtud pak byl rozhled, který tak lákal pěší turisty a milovníky přírody. Tato pozoruhodnost se uvádí v řadě průvodců až do druhé světové války.
Za války prý bylo skalisko jako kamenolom vytěženo za nasazení zajatců ze zajateckého pracovního tábora, který se tu měl za války nacházet.
A tak jsme přišli o přírodní kuriozitu, vyhledávanou před válkou stále více zvědavými návštěvníky, kteří tu zároveň nacházeli množství hub. Šlo o skálu - přírodní útvar,kde bylo možno rozeznat tři části.
Největší bylo skalisko sahající do výše 12 metrů se zvláštním výběžkem, nazývaným "Dědečkova židle" (Großvatersessel). Druhá skála byl "Dutý kámen" (Hohlstein), která měla uvnitř prostory jeskyně; do jeskyně bylo možno nízkým vchodem vlézt a vylézt až nahoru na skálu. Třetí skála měla více malých dutin a jeskyněk a říkalo se jí "Kámen u sedmi začarovaných loupežnických hlav" nebo "Loupežnické doupě." Toto místo bylo samozřejmě opředeno chmurnými pověstmi a legendami.
Také se tradovalo, že za dávných časů hornické těžby v Třech Sekerách byly staženy drobné potůčky do Tiché a část potoka Tichá (Tichabach) tekla tehdy severněji přes Kamenec a odtud přes pole "V požárech" do Tachovské Hutě. Jedním velikým obloukem protékala k vybudovanému umělému hornické rybníku. Toto vodní dílo mělo název "Tichagraben" (Příkop Tichá). V 19.století byl již příkop zasypán a vody Tiché mířily přímo na kola mlýnů Tachovské Huti.
Osada HOLENSTEIN patřila Tachovským Sekerám farností i školou. Sem se chodilo na mše a protože děti v zimě za sněhů se těžko dostávaly do školy, vznikla malá školní expozitura přímo v osadě. Byla to jednotřídka a střídala domy - zprvu v čp.967 u Heimerlů, pak v čp.105, čp.106 a nakonec v čp.109 u Schwarzů. Od roku 1939 musely chodit děti znovu povinně do Tří Seker.
V obci byly dvě hospůdky a dva krámky s běžnými potřebnými výrobky.
V Holštejnu byla fořtova, tedy lesní úřad až do první světové války, kdy patřil pod knížete Windischgrätze a 25 let tu sloužil jako vrchní fořt jakýsi Sigmund. Za pozemkové reformy 1918 byly také zdejší Windischgrätzovy lesy zestátněny a na památku této změny postaven pomník s bronzovou tabulkou s textem.
Tzv. stará fořtovna s čp. 71 byla postavena před sto lety (1897). Proti byla postavena roku 1937 nová fořtovna s čp.70, kde byl posledním německým vrchním fořtem (nadlesním) Josef (Pepp) Kraus. Později, déle po válce, tu bydlel léta hajný PATERA, kdežto ve staré hájence naproti bydlel jeden Slovák.
Holštejnský lesní revír měl 37 oddělení. V hlubokých hraničních lesích, kde lze snadno zabloudit, se Holštejnští se skvěle vyznali. Znali tu každou stezku, každou mýtinu, louku, studánky, místa, kde rostou houby, borůvky, a to od dětství a znali desítky názvů v terénu od rodičů, a ti zase od svých.
Na stavení čp.64 ve zvoničce býval historický cenný zvon z kláštera paulánů (ze Světců u Tachova). Tento zvon byl 28. února 1942 snesen a odvezen do sběru kovů. Majitel Josef Gottlick byl zdrcen ztrátou zvonu a nemohl se s tím vyrovnat. Když v zimě 1943-44 přišla ještě zdrcující zpráva o tom, že padl v Rusku jeho syn Waldemar, oběsil se v chlévě. (Waldemar Gottlick, nar. 29.11.1914, padl na frontě na poloostrově Krymu 7.12.1943.)
Osada měla řadu křížů - božích muk. Proti hostinci s krámkem (dům čp. 105, majitel Franz Frank) stál Reinlův kříž (nechal ho postavit Reinl, renovoval Josef Konheiser). Wutschkův polní kříž stával nedaleko před vjezdem do Gottlickova dvora čp.64 (byl renovován dříve Wenzem Heimerlem a pak Gottlickovými). Za domem čp.78, kterému se říkalo Viewegh (česky asi Dobytčí cesta), stál Frankův kříž (nápis na něm uváděl, že byl renovován Franzem a Annou Frankovými). Severně Holštejnu na tzv. Jeleních lukách, býval Goslerův kříž, který patřil Josefu Hartmannovi z Tachovských Tří Seker čp.52.
Ještě v roce 1939 tu stálo 23 domů a bydlelo 136 obyvatel (německých, římsko-katolických). V první válce padlo 8 zdejších mužů v druhé válce 10. Po skončení války 1945 byla řada mužů v uniformách zatčena a odvedena do tábora v Dolním Žandově. Jiní prchli přes hranice do Bavor, mezi nimi i nadlesní Kraus. První polovina německých obyvatel šla do odsunu 26. 1. 1946, druhá 26. 6. 1946.
Podle německých pramenů dva čeští lesníci, kteří sem 1945 přišli, prý později také utekli do Bavor. Noví obyvatelé přicházeli většinou ze Slovenska, jak potvrzuje i příběh paní Alžběty Mintalové alias Márie Juterové (nahoře v článku P.Vondráčka jméno pozměněno na Mária Juterová) Ono se jí stejně říkalo Koterová podle jejímu muže Slováka Kotery.
Ve skutečnosti nebyli spolu oddáni a pouze žili společně. Kotera přijel sám a ona přijela za ním až později. Žili ve stavení čp. 64 a měli tu i dva voly, krávu a ovce. Koterovo volské spřežení bylo pověstné. Když se v hospodě opil, nasedl na povoz a voli ho sami dovezli domů, zatímco spal na voze.
Starý Kotera byl hromotluk, chodil sám kácet stromy a řezat dřevo. Rád se napil. Jeho paní byla naopak drobná, pracovitá a pobožná. Chodila do kostela do Tří Seker a dříve pěšky i do kostela do Mariánských Lázní.
Na starém stavení čp.64 byla zvonička, ale po válce tam zvon nebyl. Kolem rostly vysoké stromy a nebylo vzácností, když tu za bouří řádily blesky. U stavení byl malý rybníček a na něm kachny. Stavení nemělo elektriku, pro vodu se muselo do studně nebo ke studánce.
Jednou navštívil Koterovy jeden Slezák ze Tří Seker a vsadili se tu, kolik sní vajec. Nato snědl na posezení třicet syrových vajíček.
U Koterů byl návštěvou také herec Ladislav PEŠEK, který sem jednou přijel podívat se na vzácná, nádherná kachlová kamna, která měli Koterovi v poschodí v světnici. Dole v chodbě byla pec a stará kamna v kuchyni. Pešek prý chtěl kamna koupit.
Dnešní osud historické chalupy popisuje Vondráčkův článek.
Literatura:
Hellinger Erwin - Jenner Klara "Holenstein" in Heimatbuch Marienbad Stadt und Land, II.Band, S.185-188¨

http://hamelika.webzdarma.cz/


Vloženo: 9.1.2008