Šenvaldská Huť (Schönwalderhütte) - Šenvaldská Huť

Přispěl: Pavel Procházka, Dlouhý Újezd

Na úbočí vrchu Chloumek, pracovala v minulosti sklárna příslušející k panství Schönwald (Lesná). Se zmínkami o šenvaldské sklárně, která nahradila starší huť v nedalekém Kolmu, se setkáváme od 1. poloviny 18. století. V 70. letech 18. st. jsou již zprávy o huti, která vyráběla tabulové a zrcadlové sklo zcela prokazatelné. Prvním známým nájemcem sklárny byl František Koller, který vlastnil i nedalekou Kollerovu Huť. V 80. a 90. letech 18 st. je sklárna v rukou sklářského rodu Lenků, po nichž následuje E. Fuchs. Od roku 1822 přechází provoz do nájmu židovských obchodníků, nejprve Blochů, po nichž následují Auerbachové. K definitivnímu vyhašení sklárny dochází v r. 1880. Provoz skláren byl bezvýhradně závislý na zásobách dřeva, které ani v rozlehlých pohraničních hvozdech nebyly nekonečné. Tuny a tuny dřeva nekončily pouze ve sklářských pecích, ale ze dřeva, především tvrdého, se vyráběla i tzv. potaš*. Jednalo se o surovinu důležitou k výrobě skla, kterou bylo možné získat vyluhováním z popela. Z mnoha spálených metrů dřeva byla získávána malá hromádka této cenné suroviny, která byla z Českého lesa vyvážena i za hranice království. Není proto divu, že v průběhu 1. pol. 19. st. byl Český les nekontrolovatelnou těžbou zcela zdevastován. Cena dřeva stoupla natolik, že mnohé sklárny musely zastavit svoji výrobu. Mezi ně patřila i sklárna Šenvaldské Huti. Sklárna stávala pod silnicí uprostřed svažité louky. Zde jsou v jasanovém hájku dosud patrné stopy rozpadlého zdiva, v němž se objevují zlomky surového skla a střepy sklářských pánví. Zbytky zdiva upomínjí na hájovnu, která zanikla teprve po 2. světové válce.

Zdroj: Infornační tabule LČR.

*) Potaš
Uhličitan draselný, K2CO3, bílá hygroskopická, ve vodě dobře rozpustná látka.
Potaš byla vedle prachového písku, vápna, arseniku a dalších přísad nezbytnou surovinou k výrobě skla. Potaš se získávala z popele spáleného dřeva (staré prameny uváděly na 1 kg potaše až 2 tuny smrkového dřeva). Velké stromy, které bylo obtížné kácet a svážet, se spalovaly přímo v lese (přepalovaly se u země a na místě se pálil popel). Popel se prodával do flusáren nebo rovnou do skláren, sbíral se i po vesnicích, byl vykupován od žen za malé drobnosti. Výroba většinou začínala na sv. Vojtěcha nebo sv. Jiří na jaře a končila na sv. Václava na podzim.
Ve velkých kádích s vodou se popel rozpustil a vylouhoval. Usazený a vylouhovaný popel se pak sušil na slunci a užíval se jako hnojivo na pole. Někdy ho odebíraly sklárny a zhotovovaly z něj obyčejné zelené lahvové sklo. Černý louh se nalil do kotle a odpařoval se. Pod kotlem se topilo nepřetržitě 6 dnů. Po 5 dnů se stále přiléval louh a voda se odpařovala, tím hmota v kotli neustále houstla. Šestý den se už nepřilévalo a nechal se odpařit zbytek vody. Další den se nechala hmota ztuhnout a pak se potaš, pevná jako kámen, vykopávala motykou. Bývala šedá, bílá, někdy i mramorovaná. Rozdrcená se ukládala do pytlů či do sudů a prodávala se sklárnám

Zdroj: http://radyne.pef.zcu.cz/web/sumava/sum/modr-modr/7.html



Vloženo: 14.5.2007