Althütten am Vogelsang (Stará Huť u Podlesí) - Stará Huť u Podlesí (Althütten am Vogelsang)

Beigetragen: Martin Čejka

Dvě lokality (Stará Huť I, Stará Huť II) na severovýchodním úbočí Huťské hory, na kterých se nacházely hutě patřící k osadě Podlesí (Vogelsang) – viz. samostatné heslo.

Stará Huť II
- stála v nadmořské výšce 1000 metrů při potoce pramenícím nedaleko. Huť byla v provozu již před rokem 1736, kdy jsou na mapě kašperskohorské Zlaté stezky na tomto místě zakresleny 2 chalupy a místo pojmenované Am Vogelsang. Později byla huť přenesena do lokality Stará Huť I a nelze ani vyloučit, že na obou místech se v určité době pracovalo současně.
V jihozápadní části Staré Hutě II dnes stojí na základech původního objektu (č.47 na mapě Stabilního katastru z roku 1837) dřevěná chata s původním celokamenným vysokým komínem. Na louce ve svahu pod chatou jsou na pravém břehu potoka zbytky pece a dalších usedlostí a přímo u potoka je halda sklářského odpadu. Z ní a z dalších míst byly získány při průzkumech vzorky výrobků, výrobního odpadu, zlomky pánví, kachlů a užitkové keramiky, Vyrábělo se zde duté i tabulové sklo a korálky. Čtyři úlomky modrého, mléčného a čirého malovaného skla naznačují možnost existence malírny. Sklářská surovina – křemen – se těžila v lomu vzdáleném 100 metrů na severozápad. Cesta kolem lomu pokračuje dále po svahu Huťské hory až k zaniklé Flusárně (viz. samostatné heslo), kde se vyráběla důležitá sklářská surovina – potaš neboli flus.

Stará Huť I
- byla v provozu pravděpodobně v druhé polovině 18. století, pak se výroba vrátila zpět do Podlesí. Huť stála 520 metrů jihozápadně od předchozí u prameniště potoka v nadmořské výšce 1100 metrů. Důvodem pro založení právě v těchto místech byly nepochybně nedotčené zásoby dřeva a čistá voda. V areálu sklárny se unikátně dochovaly základy hutní haly vnějších rozměrů 14,7x13 metrů. Jedná se o podezdívku sestavenou z nasucho kladených kamenů, širokou kolem 65 cm. Na ní původně spočívala dřevěná roubená konstrukce haly, do které se vcházelo z horní části svahu.
Uprostřed haly byla umístěna tavicí pec, z níž se dochovalo pouze žárem do červena propálené dno rozměrů 2,9x1 m. Podle nálezů několika cihel politých sklovinou je zřejmé, že nadzemní cihlová konstrukce pece byla po zániku objektu rozebrána a odvezena. Z těchto míst také pocházejí zlomky keramických, tzv. tavicích koláčů, používaných k zakrytí otvorů, kterými se nabírala sklovina. V okolí ležely také úlomky keramických forem, do kterých se foukalo duté sklo
Podle malých rozměrů pece sklářští odborníci odhadují, že v peci mohly být čtyři pánve, po dvou na každé straně. Množství nalezených úlomků pánví z ohnivzdorných jílů ukazují na jejich malou životnost. Větší pánve byly zřejmě používány na základní sklovinu, v menších se tavilo odlišně zabarvené sklo pro výzdobu nebo výrobu bižuterie.
Na tavicí pec bezprostředně navazovala pec chladicí, ve které se zužitkovalo přebytečné teplo, Do ní se vkládaly ve velkých režných hrncích cihlově červeného povrchu hotové výrobky k postupnému chlazení, protože při prudké změně teploty by praskly. Zlomky těchto chladicích nádob jsou v archeologických nálezech rovněž zastoupeny.
Kamenná konstrukce chladicí pece se dochovala do výšky téměř dvou metrů. Na její stavbu byl použit materiál shodný s podezdívkou haly. Stěny pece z něj byly sestaveny bez použití pojiva. Celistvost pece do dnešní doby umožnil 29 metrů vysoký a 90 let starý smrk, jehož kořeny obepnuly její zdivo.
Chladící pec měla po vypreparování obdélníkový půdorys rozměrů 2,75x6,5 m s delší osou kolmou na pec tavicí. Středem pece procházel 1,7 m široký šír (chodba), jehož horní valená klenba spojovaná maltou byla zřícená. Výška šíru byla ale dostatečná k tomu, aby jím mohla procházet obsluha a přikládat na topeniště tavicí pece a vyhrabávat z něj popel. Druhou činnost bezpečně potvrzovala souvislá černá vrstva popela na hlinité podlaze šíru.
Vlastní chladicí prostor, který byl nad klenbou, se nedochoval. Jeho velikost můžeme jen tušit z množství kamene, které po zřícení klenby zcela šír vyplnilo.
Chlazení zřejmě probíhalo ve dvou etapách, jak to známe například z konstrukcí některých pecí 19.století. Sklo se z chladicí pece přemístilo v keramických hrncích k dochlazení do dalších dvou prostorů umístěných na bocích pece. Do nich pronikalo již jen mírné teplo přes šír. V šíru byly na obou stěnách ve výšce 70 cm od podlahy zaklenuté niky šířky 100 cm, jejichž klenbu tvořily kameny sestavené podobně jako stěny pece bez použití malty. Za každou nikou byl na boku pece druhý chladicí prostor, jehož dno bylo vyloženo cihlami.
Zadní stěna chladicí pece, kterou se vstupovalo do šíru, byla s hutní halou propojena kamennými podezdívkami, vymezujícími obslužný koridor. Na podezdívce byla roubená konstrukce, jejíž nejspodnější trám byl proti posunu zajištěn zasunutím do „kapes“ v pilířích pece.
Na této straně byla před halou dlažba z velkých plochých kamenů. Vyvážel se tudy odpad z výroby, čemuž nasvědčují i tímto směrem situované odpadové haldy.Před nimi jsou ještě patrné základy domu se sklípkem a na jiném místě je samostatný kamenný sklípek půdorysu 2,5x1,5 m.
Obvod sklářského komplexu je částečně ohrazen zídkou vytvořenou z kamene sebraného na okolních pozemcích. Podobné zídky jsou typické pro osídlenou šumavskou krajinu.
Nálezy úlomků skla jasně ukazují výrobní sortiment této hutě. Vyrábělo se zde duté sklo, zejména čiré, ale také barevné. Zastoupeny jsou obyčejné i luxusní výrobky. Poměrně častým nálezem bylo sklo tabulové, méně se objevovaly okenní terče. Z drobných předmětů se v huti vyráběly korálky do růženců, knoflíky, umělé kameny a skla do brýlí.
Po ukončení výzkumu byly vykopané pozůstatky pece konzervovány a zastřešeny, takže již jen čekají na turistické zpřístupnění v rámci předpokládané naučné stezky.

Důmyslným technickým zařízením je vodní náhon, který začínal v prameništi mezi oběma sklárnami. Na jeho více než 2 km dlouhé cestě do něj ústilo kolem osmi pramenů a potoků a sloužil k pohonu brusírny v Podlesí.

(J.Fröhlich, Archeologický výzkum skláren v okolí Kašperských Hor, Vlastivědné zprávy Muzea Šumavy č.3, Sušice 1995, str.97-100
M.Anděra a P.Zavřel za kolektiv, Šumava : příroda, historie, život, Baset 2003)


Eingegeben: 27.4.2007