Hřebečná (Hengstererben) - Historie

Přispěl: Michal Urban

Osada Hřebečná (původně německy Hengst, později Hengstererben) má sice na první pohled do zaniklé obce daleko, ale jen počtem stojících domů. Jich je včetně novostaveb z poslední doby přibližně stovka, tedy zhruba polovina předválečného stavu. Podstatně hůře je však na tom Hřebečná s počtem obyvatel – stálých usedlíků zde bylo na počátku roku 2006 pouze 39, což odpovídá pouhým třem procentům stavu před poválečným vysídlením, naprostá většina zdejších objektů dnes slouží k rekreačnímu bydlení. Nejvyššího stavu obyvatel přitom Hřebečná dosáhla před první světovou válkou, kdy zde žilo skoro 1500 lidí. I přes toto vysoké číslo zažila Hřebečná jen krátké období, kdy existovala jako samostatná obec – bylo to mezi první a druhou světovou válkou a krátce po 2. světové válce, jinak tvořila vždy osadu města Abertamy, s nímž sdílela po většinu své historie společný osud. Osm domů v nejvýchodnější, dnes neexistující části Hřebečné patřilo katastrálně k osadě Werlsgrün (Vršek), a tím k Jáchymovu.
Hřebečná leží na k jihu obráceném návrší, zvaném odpradávna Hengst, zvedajícím se z údolí říčky (Červené) Bystřice z nadmořské výšky okolo 860 metrů až po 1040 metrů na hřebeni mezi Hřebečnou a Rýžovnou. Většina domů je dnes situována podél silnice z Abertam na Rýžovnu vystavěné v roce 1903, s největší hustotou v místech označovaných kdysi jako Grund (poblíž bývalé zastávky autobusu), v minulosti však byly chalupy roztroušeny po celém návrší, a to jak směrem na severozápad k Bludné a na sever k Rýžovně (zde stávala samota Sandighäuser), tak i východně od silnice na Rýžovnu směrem k Mrtvému rybníku, umělé báňské nádrží z poloviny 18. století. Prakticky všechny budovy mimo hlavní komunikaci byly po válce srovnány se zemí.
Český název Hřebečná se začal používat až v roce 1948, zpočátku se tato oblast nazývala Hengst s přívlastky Vorder, Hinter či Alter (Přední, Zadní , Starý). Romantická pověst praví, že pojmenování osady souviselo s objevem cínové rudy, již měl vyhrabat kopytem hřebec (německy Hengst) ve chvíli, kdy jeho pán, schwarzenberský rytíř, vylezl na strom, aby našel cestu z lesa. Kůň či hřebec se objevuje i značce, jíž byl od roku 1546 označován zde vyrobený cín. Ve skutečnosti je však název spíše odvozen od jména známé těžařské rodiny Hengstů z Krupky u Teplic, která je historicky doložena už k roku 1432 a která podnikala i ve vzdálenějších rudních revírech. Podle jiných výkladů souvisí název s německým slovem „Gehänge“, tj. úbočí, svah, hank. Slovo erben (v němčině = dědit) odkazuje zřejmě na privilegia prvních obyvatel volně dědit movitý i nemovitý majetek (část osady nesla v minulosti název Erben či Erbhäuser). Jednoduché pojmenování Hengst se objevuje ještě v Schallerově Topografii (1785), ačkoli již Müller v podkladech ke své mapě Čech (1720) používá jméno Hengstererben. Složený název Hengstererben se začíná běžně používat teprve v 19. století (je uveden například na tzv. císařských otiscích – katastrálních mapách z roku 1842). Sommer ve své rozsáhlé monografii Království české (1847) používá rovněž název Hengstererben, ale kromě něj uvádí jako součást osady i samoty Neugeschrei, Neujahr, Erben, Grund či Grundhäuser, Vorderhengst a Hengsterseifen.
Kdy přesně k osídlení Hřebečné došlo, není ze známých historických pramenů jasné. Podle některých údajů tomu bylo v roce 1528 (prakticky ve stejnou dobu jsou poprvé zmiňovány i Abertamy – k roku 1529, popř. 1525), obvykle je však za rok založení osady Hřebečná uváděn až rok 1545. Toto datum uvádí současník – rektor jáchymovské školy a známý luteránský farář Johann Mathesius ve své Jáchymovské kronice z roku 1564: „Hengst angangen.“ (povstala Hřebečná). Je však pravděpodobné, že tento údaj se vztahuje nikoli k vlastní osadě, ale k zahájení hlubinného dolování na cín, které pak dávalo zdejším obyvatelům obživu téměř po celá další čtyři staletí.

Dolování na Hřebečné
V roce 1545 byly pravděpodobně založeny hned dva hlubinné doly – jednak důl Rote Grube (Červená jáma) na tzv. Předním Hengstu, ale především nejslavnější cínový důl Krušných hor – Behrův důl na Zadním Hengstu. Původní jméno dolu Behrische nebo Beerische Zeche upomíná na prvního zdejšího těžaře Pavla Behra, který zemřel v roce 1604. Na Müllerově mapě Čech z roku 1720 je důl uváděn jako Bayrische Zeche, teprve v souvislosti s protireformací získal důl název, pod nímž byl znám až do nedávné doby – důl svatého Mauritia (Mauritius Zeche). Sv. Mauritius, vůdce thébských legií z 3. století n. l., je patronem řemeslníků, ale také koní, takže pojmenovaní dolu po tomto světci by mohlo souviset s názvem osady.
Hlubinnému dolování cínu ve středověku vždy předcházela etapa prospektorské činnosti a využívání sekundárních ložisek v náplavech vodních toků, z nichž se cínové rudy získávaly rýžováním. Tato etapa přitom mohla trvat desítky let i déle, a je proto téměř jisté, že také na Hřebečné nebyly doly v roce 1545 zaraženy zčistajasna, ale až po důkladných předchozích průzkumech. Nasvědčuje tomu i pojmenování Alter Hengst, vedle něhož existuje i jméno Jungenhengst pro nedalekou bývalou hornickou osadu Luhy, které se v listinných pramenech objevuje už ve 30. letech 16. století a ukazuje tak, že dolování na „starém“ Hengstu muselo být starší. Ostatně na Pískovec, kde je těžba cínu písemně doložena už k roku 1380, je to z Hřebečné vzdušnou čarou pouhých pět kilometrů a také v poněkud vzdálenějším okolí Nejdku se už na počátku 14. století na cín živě dolovalo. Zmínka v Blatenské kronice, že na Předním Hengstu se získávaly cínové rudy už kolem roku 1300, tak nemusí být úplně zavádějící. Každopádně ve 40. letech 16. století muselo být ložisko cínu na Hřebečné už delší dobu dobře známé, protože hned v roce 1545, kdy byly založeny doly Rote Grube a Mauritius, bylo na Hengstu vydáno 170 (!) kutacích povolení (propůjček).
Doly musely být již od počátku velmi nadějné, o čemž svědčí to, že už 20. října 1545 přidělil král Ferdinand I. městu Jáchymov výtěžek z cínové váhy z nově založených dolů na Hengstu ve výši 7 malých feniků z jednoho centu cínu. Královská administrativa tehdy zareagovala překvapivě rychle – král Ferdinand I. totiž doly v Jáchymově a okolí získal do své správy teprve 19. září 1545, kdy je zabavil odbojným Šlikům. Poskytnutí poplatku z cínové váhy bylo proto zřejmě jedním z aktů, jimiž si chtěl katolický Ferdinand I. usmířit zpočátku nepřátelsky naladěné protestantské obyvatelstvo. Hřebečná je také jmenována na prvním místě mezi tzv. lesními cínovými doly, pro něž Ferdinand I. vydal 1. ledna 1548 zvláštní horní řád, tzv. Hengster Zinnbergordnung, který horníkům zaručoval řadu svobod (řád pro cínové doly na Hřebečné, v Perninku, Hroznětíně, Horní Blatné, Božím Daru, na Zlatém Kopci a na Komářím vrchu). Cín z Hřebečné byl od počátku pověstný svou kvalitou a byl žádaným exportním artiklem, který se především přes Augsburg a Norimberk dostával téměř do celé Evropy. Obchodní úspěchy cínu z Hřebečné i dalších krušnohorských dolů byly také důvodem, proč Ferdinand I. v roce 1549 zavedl královský monopol na výkup a vývoz tohoto kovu, tento experiment však v roce 1554 skončil fiaskem a přispěl k prudkému pádu cen cínu, což negativně ovlivnilo efektivitu báňského podnikání.
Hlavní etapa báňské činnosti na Hřebečné spadá do druhé poloviny 16. století, kdy byl tento revír z hlediska výše produkce cínu nejvýznamnější v Krušných horách. Těžba zde byla podstatně vyšší než například v nedaleké Horní Blatné, která je ovšem navzdory tomu mnohem známějším báňským centrem a díky dolování získala od Ferdinanda I. i statut svobodného královského horního města. Přesná výše produkce dolů na Hřebečné není známá, odhady za dobu do třicetileté války mluví o 3000-3500 tunách cínu. Počáteční výtěžky přitom musely být na svou dobu obrovské a přesahovaly v průměru 50 tun cínu ročně, což bylo téměř dvakrát víc než v hornoblatenském revíru a minimálně čtyřikrát víc než v božídarském revíru (Majer 1965). Ještě na přelomu 16. a 17. století, kdy už těžba začínala upadat, pracovalo na Hřebečné 30-35 šachet a štol a kolem 70 horníků.
Nejvýznamnějšími důlními středisky na Hřebečné byly již zmíněné doly Rote Grube a Behrische Zeche (Mauritius), ležící od sebe vzdušnou čarou přibližně jeden kilometr. Že podmínky na těchto dolech nebyly ani v dobách jejich největší slávy jednoduché, dokládá například historický záznam, podle něhož 20. března 1556 došlo na šachtě Rote Grube k jednodenní mzdové stávce, jíž se zúčastnilo na 120 horníků na protest proti snahám těžařů prodloužit pracovní dobu. Pozoruhodné je, že účastníci stávky nebyli nijak potrestáni, přestože hromadné protestní akce byly v té době považovány za těžký zločin. Dolům se nevyhnuly ani velké katastrofy: například v roce 1559 vznikl na dole Mauritius velký požár a stejná pohroma postihla ve stejný rok i Červenou jámu, přičemž zahynuli tři horníci, kteří pomáhali hasit. V důsledku požáru na Červené jámě došlo k závalu důlních děl a na nákladnou novou otvírku dolu pak finančně přispěl sám král.
Těžkou ránu pak báňské činnosti na Hřebečné, stejně jako ve všech okolních revírech, zasadila třicetiletá válka, a to nejen v důsledku drancování, na němž se podílela vojska obou stran konfliktu, ale především v důsledku následné tvrdé rekatolizace, která přiměla mnoho obyvatel k vystěhování do prostestantského Saska. Luteránské smýšlení se však na Hřebečné i v sousedních Abertamech udrželo dlouhou dobu: abertamská farnost přešla pod správu katolické farnosti v Jáchymově až v roce 1651 a vlastního faráře získávají Abertamy znovu až v roce 1755. Mezitím byl v letech 1735-1738 barokně přestavěn původní starší abertamský kostel a zasvěcen čtrnácti svatým pomocníkům. Jmény těchto božích pomocníků pak horníci na Hřebečné často nazývali důlní díla a jednotlivé rudní žíly (byly zde například doly a žíly Eustach, Dionýz, Pantaleon či Kateřina a štoly Kryštof, Jiří či Blažej – Blasius).
V prvních desetiletích 18. století již ovšem těžba na západní části návrší, na Předním Hengstu, spěla k definitivnímu zániku, přestože ložiskové předpoklady pro další těžbu zde zřejmě ještě byly. Problém však byl s odvodňováním dolů, protože v této relativně ploché části návrší nebylo možné vyrazit hlubokou odvodňovací štolu. Těžba tak nešla o moc hlouběji než pod úroveň dědičné Jiřího štoly, tedy asi do 60 metrů, výjimečně i hlouběji, jak ukázaly vrtné práce z období druhé světové války, které zastihly stařiny i v hloubce 104 metrů. Těžaři na Zadním Hengstu se sice dvakrát pokusili prorazit spojovací překop na Přední Hengst, který by potíže s vodou vyřešil, to se však nikdy kvůli těžkým geologickým poměrům a vysokým nákladům nepodařilo.
V porovnání s tím byla situace na Zadním Hengstu, na dole Mauritius, příznivější a v polovině 18. století nastává období druhé konjunktury. Funkci dědičné odvodňovací štoly zde zpočátku plnila Festenberská štola, jejíž ústí leželo pod bývalou školou (těsně pod silnicí na Rýžovnu) a která protínala šachtu Mauritius v hloubce 42 metrů. S postupem důlních prací do hloubky se ukázala nutnost vyrazit ještě hlubší štolu, jíž se stala štola Blasius hnaná od roku 1747 (podle jiného pramene 1751) z údolí Bystřice, která protnula šachtu Mauritius v hloubce 84 metrů a celkově dosáhla délky 1500 metrů. Z šachty Mauritius a dalších, severněji ležících šachet se těžily především dvě hlavní severojižní greisenové žíly Mauritius a Führinger s obsahem cínové rudy kassiteritu (SnO2), které probíhají těsně vedle sebe a jejichž souhrnná mocnost v severní části ložiska dosahovala až 16 metrů.
Kolem šachty Mauritius vznikla řada provozních budov – stály zde například tři velké stoupovny (drtírny rudy), huť, kovárna, vodní pila a od roku 1773 také arzénová huť s více než 80 metrů dlouhým lapačem arzeniku. Další provozní objekty stávaly v údolí Bystřice v části osady označované jako Grund – podle Schallerovy Topografie (1785) zde stálo 38 domů, mezi nimiž byly i četné stoupovny, hutě a další důlní zařízení. K pohonu používaly důlní provozy jednak vodu z Bystřice, která byla sváděna do pěti rybníků. Jejich roli později převzal Mrtvý (Černý) rybník (na starých mapách též Maurizi nebo Bährischer Teich) pod Božídarským Špičákem, odkud se voda k šachtě Mauritius přiváděla umělým, téměř 3 km dlouhým příkopem. Jen ve druhé polovině 18. století poskytl důl Mauritius přes 1000 tun cínu a koncem 18. století se na něm dolovalo v hloubkách kolem 160 metrů.
V 19. století se však rentabilita těžby postupně snižovala v důsledku ubývání bohatosti rud a nutnosti těžit ve stále větších hloubkách, k čemuž se pak přidala i těžká konkurence levného cínu ze zámoří, především z Malajsie. Přesto těžba na Mauritiu s přestávkami probíhala i v první polovině 19. století, kdy však namísto systematické ražby docházelo především k drancování ložiska a rubání ochranných pilířů, čímž byla ohrožena stabilita důlních děl. Vlastníkem dolu bylo v té době zpočátku abertamské těžařstvo Beersche Gewerkschaf, které v roce 1829 důl prodalo Josefu Schreiberovi z Hřebečné, který jej provozoval do roku 1833 s výtěžky 3,5 až 9 tun cínu ročně (Josef Schreiber se pak 18. srpna 1851 stal obětí důlního neštěstí na Mauritiu). O tom, že situace v té době nebyla asi příliš příznivá, svědčí skutečnost, že 19. a 20. května 1831 se vystěhovalo 33 horníků z Abertam a 57 horníků z Hřebečné do Dombrové (Dombrowa) ve Slezsku, kde se intenzivně rozvíjela těžba uhlí.
Kolem poloviny 19. století byl důl ve špatném stavu a těžba na něm byla zřejmě jen sporadická. Další oživení přinesla až následující léta, přesnou chronologii prací je však těžké vysledovat, protože údaje v jednotlivých pramenech se liší. Zřejmě v roce 1858 koupil důl horní ředitel Tröger a provozoval jej s roční produkcí kolem 5 tun Sn ročně. Koncem 70. let (1878) Tröger důl prodal britské důlní společnosti (uváděné někdy jako Tembrink, Omenay et Co., jindy jako Philibrick and Onnomay nebo Phillbrik and Onnomey), jež pak pokračovala v těžbě až do roku 1891 a vyrobené cínovcové koncentráty vyvážela do anglického Cornwallu. Tröger zůstal i nadále ředitelem dolu. V té době proběhla kompletní modernizace dolu, byly zde zavedeny parní stroje a dokonce i elektřina. Vodní stoupovny byly nahrazeny parními, byla postavena nová huť a vyrubány nové podzemí prostory. Při pěti těžebních pokusech v letech 1879-1886 bylo vytěženo 9200 tun rudniny, která poskytla zhruba 80 tun cínu. I přes tento zdaleka ne špatný výsledek byl provoz v roce 1891 uzavřen, protože britská společnost vyčerpala peníze dřív, než mohla své investice zúročit.
Další pokusy o oživení těžby se rozběhly kolem roku 1906, kdy důl převzala belgická společnost M. A. Opermann spolu se šichtmistrem Johannem Paulusem z Horního Slavkova a plnomocníkem E. Rügerem z Karlových Varů. Důl byl vyzmáhán, ale v roce 1909 se firma vzdala podnikání (jiný pramen ovšem uvádí, že Belgičané koupili Mauritius až v roce 1912). V roce 1909 bylo v Abertamech založeno těžařstvo Gewerkschaft für Zinnerzbergbau, jehož ředitelem se stal E. Rüger a které s podporou státu během první světové dálky znovu vyzmáhalo důl. Kvůli ekonomické situaci po první světové válce se však práce nerozběhly, důl byl pouze udržován.
V roce 1930 pak abertamské těžařstvo opět zpřístupnilo, podle dobových pramenů „s velkými náklady a nebezpečenstvím“, dědičnou Blasiovu štolu a podniklo práce k obnovení a rozšíření provozu. Důl pak po roce 1932 (snad v roce 1936) přešel do majetku londýnské společnosti British and Continental Mining Syndicate, ani ta jej však dlouho neudržela a na počátku války jej musela postoupit berlínskému Reichsamt für Bodenforschung, od něhož jej převzalo těžařstvo Zinnwalder Bergbau z Altenbergu, později součást koncernu Sachsenerz.
Němci na ložisku uskutečnili rozsáhlý těžební průzkum, který probíhal od 1. června 1942 až do října-listopadu 1944, kdy byli horníci převeleni na cínové doly na Cínovci. Během této doby byla hlavní šachta Mauritius prohloubena až do 145 metrů a patro 145 metrů bylo vyraženo i v severní, nejbohatší části ložiska. Uvažovalo se dokonce i o vyhloubení patra 175 metrů, které mělo zastihnout partie nevyrubané starými horníky (staré práce na ložisku Mauritius sahaly až do hloubky 220 metrů pod povrch). Celkově však výsledky nepříliš šťastně vedeného válečného průzkumu nebyly uspokojivé.
Po válce ještě na Hřebečné prováděl v letech 1955-1958 práce teplický Severočeský rudný průzkum a v letech 1963-1973 zkoumal cínová ložiska na Hřebečné i širším okolí Ústřední ústav geologický. Průzkum byl ukončen s konstatováním, že ložisko již není perspektivní.
Všechny objekty v okolí dolu Mauritius byly krátce po válce strženy, vlastní šachta Mauritius však byla ještě v 80. letech dobře viditelná – byla zakryta jen ocelovou mříží. V současnosti je zabezpečena betonovou deskou. O rozsahu dolování na Hřebečné dodnes svědčí obrovské pinky vzniklé kombinací povrchového a podzemního dobývání. Na Zadním Hengstu je to především tzv. Schneppova pinka severně od šachty Mauritius, nazvaná podle Schneppova hostince, který stával poblíž, a pinky na křížení severojižních žil Mauritius a Führinger s pásmem Zinngrübner, probíhajícím zhruba směrem SZ-JV. Na Předním Hengstu je to pak zejména zhruba 250 metrů dlouhá, 30-40 metrů široká a 15-20 metrů hluboká pinka po těžbě na dole Rote Grube (Georgspinge), která svými rozměry předčí známější Vlčí jámy na Blatenském vrchu a je patrně vůbec největší propadlinou po dolování v Čechách. Značné rozměry mají také pinky na pásmu Wildbahn. Většina starých důlních děl je dnes označena a zajištěna, přesto však pohyb v jejich blízkosti může být nebezpečný a nelze jej doporučit.

Život na Hřebečné
Už v době prvního úpadku dolování v 17. století museli obyvatelé Hřebečné hledat i jiné způsoby obživy než hornictví. Od 17. století se proto na Hřebečné stejně jako v širokém okolí rozvíjejí typické domácí krušnohorské výroby – krajkářství, paličkování a vyšívání krajek. Od poloviny 19. století se k tomu přidala další řemeslná činnost – výroba rukavic, která měla své centrum v sousedních Abertamech, ale řada drobných provozů včetně barvíren a jircháren pracovala i na Hřebečné a dávala práci mužům i ženám. Počátkem 20. století byl na výšině mezi Hřebečnou a Ryžovnou založen lom, zpracovávající čedičovou surovinu na štěrk, a také v tomto provozu našlo několik místních práci.
Adresář živností Československé republiky z roku 1934, jakési prvorepublikové Zlaté stránky, uvádějí mezi zapsanými živnostmi elektrárenské družstvo pro obec Hřebečná, 6 obchodů s lahvovým pivem, 2 řeznictví, 2 holičství, 4 hostince, 6 obchodů smíšeným zbožím, 3 rukavičkárny, 2 pekařství, 3 obchody s uhlím, 1 konzum, 1 výrobnu mlékárenských výrobků, 4 krejčovství, 1 obchod střižním zbožím, 1 štěrkový závod, 1 záložnu pro Hřebečnou a okolí, 2 obuvnictví, 7 krajkářství, 3 trafiky, 2 truhlářství, 1 cukrářství a jeden důl na cín – Mauritiuszeche.
Na zemědělství se lidé z Hřebečné nemohli nikdy spoléhat – pěstování obilovin bylo vzhledem k vysoké nadmořské výšce nemožné a také s pěstováním brambor, zavedeným do Krušných hor koncem 18. století, to nebylo o mnoho lepší – často bylo třeba vykopávat úrodu zpod sněhu, který zde někdy začíná padat již v září. a drží se pak nezřídka až do května. Louky na návrší proto většinou sloužily jen jako pastviny, kvalitnější seno dávaly jen louky v údolí.
Vzhledem k drsnému klimatu bylo třeba se vždy předzásobit topením na zimu. Jako palivo přitom na Hřebečné sloužila i rašelina, která se získávala zeména z rašeliniště za Mrtvým rybníkem (dnes je tato lokalita součástí národní přírodní rezervace Božídarské rašeliniště). Z rašeliny se krájely cihly (borky), jichž bylo třeba na zimu připravit 15 až 20 tisíc na jednu domácnost, nechat řádně vyschnout a odvézt domů.
O osvětlení v domácnostech se dlouho staraly svíčky, petrolejky a karbidky, až v roce 1927 byla do obce zavedena zásluhou elektrárenského družstva elektřina a Vánoce 1927 tak již mohli lidé na Hřebečné oslavit při elektrickém osvětlení.
Jednoduché to lidé na Hřebečné neměli ani se zásobováním vodou, přestože jí je v okolí všude spousty. Problém nespočíval v nedostatku, ale v krutých mrazech, které znemožňovaly zavést společný uzavřený vodovod. Jednotlivá hospodářství si proto musela hledat vlastní zdroj vody, popřípadě se spojovalo několik domů dohromady a voda se pak přiváděla dřevěným (kvůli mrazům) potrubím často až z vzdálenosti několika set metrů. Přesto ve však stávalo, že voda v potrubí zamrzla i na několik týdnů a bylo ji pak třeba nosit ve vědrech přímo od studní. Přebytek vody z jednotlivých drobných zdrojů v horní části Hřebečné se sváděl do speciálního příkopu, z něhož se pak voda odváděla do domů ležících níže. Cesta vedoucí podél tohoto příkopu se nazývala Wassergasse (probíhala v místech dnešní Krušnohorské lyžařské magistrály).
Hřebečná měla od roku 1884 svou vlastní školní budovu (dříve se učilo v pronajatých prostorech), škola byla čtyřtřídná. Od roku 1939 existovala na Hřebečné i mateřská školka. Kromě toho na Hřebečné působila od roku 1901 také státní německá krajkářská škola, která však byla zrušena výnosem Ministerstvo školství a národní osvěty z 20. listopadu 1925 pro nedostatečnou docházku, což vyvolalo vášnivou interpelaci německých poslanců v tehdejším parlamentu. Ve školním roce 1924/1925 docházelo do krajkářské školy 36 žaček.
Do kostela a na hřbitov chodili lidé z Hřebečné do Abertam. Před válkou zde sice vznikl spolek na výstavbu kostela, jeho cíl se mu už však nepodařilo splnit. V obci působil také spolek dobrovolných hasičů a záložna (obě tyto instituce zmiňuje již Batovec ve svém Příručním místopisu zemí koruny České z roku 1907).
Po válce byla naprostá většina (905 z 1158) původních německých obyvatel Hřebečné odsunuta a naopak sem bylo mimo jiné přemístěno několik rodin antifašisticky smýšlejících Němců z Teplicka, drastický úbytek obyvatelstva se však při dosídlení nepodařilo vyrovnat. V 50. letech a počátkem 60. let byla navíc Hřebečná víceméně odříznutou zónou, protože v širším okolí probíhala těžba uranu. Neobývané domy byly strženy, což odnesla zejména východní část Hřebečné při cestě k Mrtvému rybníku, která zanikla úplně. Díky krásnému okolí s možnostmi letního i zimního sportovního vyžití se však Hřebečná od 70. let stala oblíbeným rekreačním střediskem a cílem mnoha turistů. V 90. letech zde bylo vybudováno několik penzionů, na místech původních chalup se objevilo i několik novostaveb. Trvale však zde dnes žije jen necelých čtyřicet obyvatel.


Vloženo: 28.1.2007