Mezilesí - Důl Dorothea (Orpus - Dorothea Zeche) - Historie

Přispěl: Michal Urban

Ve středu obce Mezilesí (Orpus) se ještě dnes nachází poměrně velká pinka, která je pozůstatkem po jednom z nejslavnějších železorudných dolů Krušných hor, dolu Dorothea (Dorota). Důl je prvně zmiňován k roku 1577, zdejší dolování je však staršího data a jeho historie sahá možná až do poloviny 14. století, kdy v okolí stály hamry, nebo ještě dál. Ve 14. století již delší dobu probíhala těžba stříbrných rud v nedaleké Přísečnici, takže je pravděpodobné, že také zdejší ložiska železných rud neunikla pozornosti prospektorů. Podle některých pramenů dokonce Slované těžili železo v okolí Přísečnice již v 10. a 11. století a vyráběli z něho srpy, které pak vyváželi do ciziny.

O počátcích těžby na dolu Dorothea existuje málo zpráv. Známý geolog F. A. Reuss, který doly navštívil v roce 1801, uvádí ústní tradici, podle níž byla železná ruda objevena v kořenech stromů vyvrácených po silné bouři. Z toho mělo vzniknout i jméno osady Orpus, neboť jak podotýká Reuss, vyvrátí-li vichřice strom, obyvatelé Orpusu říkají: der Baum ist georpest.

Na přelomu 18. a 19. století měl důl Dorothea dva hlavní vlastníky – panství Červený Hrádek s 31 kuksy (podíly) a panství Přísečnice s 6 kuksy. K dolu patřily čtyři hlavní šachty (Dorothea, Neuer Schacht, Alter Kunst a Neuer Kunstschacht), které byly hluboké zhruba 40-72 metrů a poskytovaly velmi bohatý výtěžek. Bylo to ovšem za cenu velkého nebezpečí pro havíře, protože vzhledem k formě výskytu rudy, tvořící nepravidelné, několik metrů mocné čočky, bylo třeba razit široké a až 12-14 metrů vysoké komory, jejichž strop se často zřítil. Nejhlubší šachta dolu Dorothea – Neuer Kunst (Nová vodní šachta) – narazila v hloubce 37 metrů na hlavní dědičnou štolu přísečnického rudního revíru (Haus Österreich Stollen) a sloužila tak k odvodňování dolů.

Kromě těžařstva na dole Dorothea působila v Orpusu podle Reusse ještě čtyři další těžařstva: 1) majitelem cechu Fräulein se 72 metrů hlubokou šachtou bylo panství Klášterec (důl Fräulein je zmiňován již v letech 1668-1673, kdy jej vlastnil hrabě Michael Oswald Thun), 2) na cechu Mariahülf, který vlastnili hlavně přísečničtí měšťané spolu s panstvím Červený Hrádek a kde byla šachta asi 30 metrů hluboká, 3) na cechu Siebenbrüder Zeche, který patřil jednak přísečnickým měšťanům a jednak havířům z Orpusu a jehož hlavní šachta byla 20 metrů hluboká, a konečně 4) na cechu Gabriela. Zajímavostí Orpusu byla i jáma der arme Lazarus – šachta na vápenec s přilehlou vápenkou, vystavěnou po roce 1649. Výroba vápna zde ustala v roce 1866, posledním správcem byl Karl Pröckl.
V polovině 19. století se střídala období, kdy byl důl Dorothea v provozu a kdy stál. Kolem roku 1870 se ze 4 šachet dolu ročně těžilo 500-1100 tun železné rudy (magnetitu) nejlepší kvality. Na konci 19. století byl důl Dorothea znovu vyzmáhán společností Fischer-Eisensteinzechen-Gewerkschaft se sídlem v Přísečnici, která patřila pod chomutovské Mannesmannovy závody, a byl vybaven moderními stroji a elektrickým osvětlením. Těžba pak trvala až do roku 1913 a definitivně byla zastavena 28.12. 1922. Při likvidaci dolu byly jeho pozemky a stavby, k nimž patřila štajgrovna, strojovna, kovárna a vlastní budova šachty, převedeny na hornického mistra Bernarda Schmiedla a jeho ženu Marii za 2500 Kč s tím, že oba kupci se zavázali, že nejpozději do 1. října 1923 odborně zasypou a zarovnají velkou pinku u šachty Dorothea a menší pinku západně od cáchovny. Jak ukazuje dnešní stav, úplně se jim to nepodařilo. Na odstranění strojního zařízení dostali noví majitelé lhůtu do 31.12. 1923. S demolicí budov zmizel i symbol několikasetleté těžby v Mezilesí – želízko a mlátek, umístěné na střešním světlíku strojovny.

Po druhé světové válce, od roku 1954, probíhal v oblasti mezi Měděncem, Kovářskou a Přísečnici nový rozsáhlý geologický průzkum, zaměřený na vyhledávání na ložisek fluoritu a barytu a skrytých ložisek skarnových železných rud. Na jeho základě byl na krátkou dobu počátkem 60. let otevřen starý důl Fischer (Václav) (viz příslušné heslo) a 17.5. 1968 byla zahájena těžba na novém moderním dole v Měděnci. Součástí důlního pole měděneckého dolu byly i dolové míry někdejšího dolu Dorothea a dalších dolů na Orpusu. Pozůstatkem této etapy hornické činnosti je mj. odkaliště (usazovací nádrž) těsně nad Mezilesím. Těžba železných rud na Měděnci – a tím i na Orpusu – skončila v roce 1992.

Železné rudy se na Orpusu (a podobně na Měděnci, v Kovářské, Černém Potoce a na dalších okolních lokalitách) vyskytují převážně jako lité polohy magnetitu v tzv. skarnech, tj. ve velmi tvrdých tmavých horninách tvořených převážně pyroxeny, amfiboly a granáty. Méně časté jsou zde křemenné žíly s hematitem. Vzorky skarnů s magnetitem lze nalézt na většině cest v okolí Orpusu, protože haldovina ze šachty v Měděnci se běžně používala na jejich úpravu.


Vloženo: 7.1.2007