PřihlášeníPřihlášení RegistraceRegistrace nového uživatele  DeutschDeutsch
Klášterec nad Ohří - Porcelánka Thun (Klösterle a.d. Eger - Porzellanfabrik Thun) - Historie

Přispěl: Pavel Beran

Roku 1784 se v Klášterci ujal pevnou rukou vedení a správy thun-ského panství Jan Mikoláš Weber, kterého si hrabě Thun přivedl z Alsaska. Tento muž svými schopnostmi dokázal v krátkém čase uskutečnit řadu progresivních změn. Když však roku 1788 předal hrabě Thun správu panství své manželce, byl Weber bez udání důvodu z thunských služeb propuštěn a penzionován. Možná jenom této okolnosti vděčíme za to, že v Klášterci vznikla třetí nejstarší (a druhá dosud pracující) výrobna porcelánu v českých zemích.

K výrobě porcelánu Webera přivedlo několik podnětů. Nepochybně se dozvěděl o pokusech lazebníka a alchymisty Konráda Golla, který se ve 30. letech 18. století snažil vyrobit keramiku. Druhým bylo objevem ložiska kaolinu u Černýše, a konečně to byla přímá výzva kláštereckého měšťana Prosseho po jeho setkání s J.N. Fetzerem, který pracoval v porcelánce v Javoří. Fetzer přišel do Klášterce a v zimních měsících 1793/94 s Weberem začal připravovat výrobu porcelánu. Pokusná pálení uskutečňovali v muflové peci, umístěné v prostorách sally terreny (hrabě Thun byl jejich počínání příznivě nakloněn).

Černýšská hlína však neumožňovala dobré výsledky. Proto Weber našel nový zdroj materiálu u vsi Sedlec na Doupovsku. Po důkladných přípravách došlo 18. dubna 1794 k prvnímu pálení v peci, umístěné již v opuštěné loretánské kapli na místě budoucí porcelánky. Pálení bylo neúspěšné. Pouzdra, v nichž se porcelán vypaloval, se z větší části zhroutila během pálení a tím byl zničen i jejich obsah. Žádná z vypálených nádob nebyla použitelná, ale kvalita střepu naznačovala budoucí možný úspěch. Těchto pokusů bylo víc a zřejmě při jednom z nich vznikl šálek s podšálkem s nápisem "Vivat Bohmen", který je považován za nejstarší výrobek klášterecké porcelánky a dokonce za nejstarší dochovaný kus českého porcelánu vůbec.

Weber se rozhodl pokračovat v práci ve větším měřítku a založit skutečný podnik. Dne 16. srpna 1794 uzavřel s vrchností smlouvu o propůjčení vodních zdrojů a některých budov na vyhlédnutém místě. Se svým dosavadním spolupracovníkem Fetzerem se rozešel a jako dílove-doucího najal Johanna Gottlieba Sonntaga. Pod jeho vedením byla postavena palírna s pecí mimo dvůr. Poprvé se v ní pálilo 15. září 1794. Výsledkem byl nedokonalý porcelán. Navíc toto pálení vyvolalo stížnost obyvatel nejblíže ležící části městečka, kteří se obávali požáru a další pálení bylo zakázáno. Weber však návštěvou na krajském úřadu v Žatci dosáhl zrušení zákazu a 28. září 1794 požádal pražské Gubernium o udělení povolení k výrobě a prodeji porcelánu. Obdržel je 18. října téhož roku.

Ani Sonntag zřejmě plně nevyhovoval Weberovým požadavkům, protože na jaře 1795 se objevují v podniku noví dva dílovedoucí -Johann Heinrich Vollrath a Johann Georg Reumann. Ti své první pálení uskutečnili 13. dubna a další 28. dubna 1795. Obě dopadla dobře. Ale dlouhé období nezdařených pokusů bez obchodního úspěchu a vysoké náklady na zařízení podniku vyčerpaly Weberovy finanční zdroje. Byl již na několika místech zadlužen.

To donutilo Webera podnik pronajmout. 7. června 1795 se prvními nájemci stali oba dílovedoucí. Tuto nájemní smlouvu však Weber vzápětí zrušil a novým nájemcem se 9. srpna 1795 stal místní měšťan Ignác Prosse za 100 zlatých ročně a dvě třetiny zisku. Dalšími nájemci porcelanky byli bratři Muhlbergové od 18. června 1796. Podnikání jim však příliš nešlo a v lednu 1797 bez zrušení nájemní smlouvy opustili továrnu i městečko. Začátkem července 1797 pronajal Weber porcelánku Christianu Nonnemu na dobu 6 let za 400 zlatých ročně. Tímto nájmem začíná příznivější období ve vývoji porcelánky. Novému nájemci se podařilo podstatně zvýšit odbyt. Pravidelně obesílal brněnské trhy, jejichž prostřednictvím získal i odbyt v Polsku. Prodával také do Saska a dalších německých zemí i do Holandska. Vzrůstající úspěchy klášterecké porcelanky se staly trnem v oku vedení vídeňské privilegované státní manufaktury na výrobu porcelánu, které se snažilo další výrobu v Klášterci znemožnit. O tom však níže. Po třech letech nájmu se Nonne dostal s Weberem do sporu o jeho další trvání. Nonne byl rozhodnut v případě zrušení nájmu ihned odvolat všechny své pracovníky a nechat továrnu stát. Weber však byl nečekaně znovu povolán do thunských služeb a Nonne v nájmu pokračoval.

Krátce po smrti hraběte Thuna roku 1800 byl Weber znovu propuštěn. Rozhodl se proto odejít natrvalo do svého rodného Alsaska, kde 24. srpna 1801 v Reihenweileru zemřel. Nonne se v polovině roku 1803 snažil u hraběte Thuna dosáhnout uzavření nové nájemní smlouvy. Hrabě však požadoval zvýšení nájemného na 600 zlatých ročně. Na to Nonne nepřistoupil a dalšího nájmu se vzdal. J. M. Weber současně se žádostí o povolení výroby a prodeje v roce 1794 požádal i o udělení privilegia. Takové privilegium se udělovalo na základě posouzení kvality zaslaných vzorků výrobků.

Gubernium konstatovalo, že zaslané ukázky zboží se porcelánu nevyrovnají a jsou jenom druhem kameniny, že však jejich zdokonalení jistě nebude obtížné. Žádost o privilegium byla zamítnuta. Když se Weberovi doporučené zdokonalení výrobků podařilo, požádal roku 1795 o privilegium znovu na dobu 20 let. V případě udělení by po tuto dobu nesměla v Žateckém kraji vzniknout žádná další porcelánka. Žádost byla znovu zamítnuta s odůvodněním, že je žádoucí, aby podobných továren vzniklo více, a aby se jiní podnikatelé pokusili vyrobit lepší porcelán, než představují Weberem zaslané vzorky.

Na podnět hraběte Thuna podal Weber třetí žádost v polovině roku 1796. Uvádí v ní, že chce vyrábět kameninu. Gubernium však opět vydalo zamítavý posudek a v hodnocení výrobků mnohem ostřejší, než u předchozích žádostí. Zaslané vzorky nebyly uznány za druh kameniny, nýbrž jen za lepší druh obyčejného hliněného nádobí, které není způsobilé pro nějaké zvýhodnění.

Toto přísné posouzení si Weber nejspíš zavinil sám. Jelikož podle žádosti chtěl vyrábět kameninu, asi úzkostlivě dbal, aby zaslané vzorky nepřipomínaly porcelán a vybral tedy zboží nejhorší kvality.
Nájemce porcelánky Nonne však zdokonalil výrobu a zvýšil odbyt zboží natolik, že na to vedení vídeňské státní manufaktury reagovalo udáním Nonneho Dvorské komoře roku 1798. V něm vyslovilo podezření, že Nonne pašuje zboží z Rudolstadtu a vydává je pak za místní výrobky. Dvorská komora nařídila provést šetření a vyžádala si zprávu.
Gubernium v Praze vzalo klášterecký podnik velmi důrazně v ochranu. Ve své obsáhlé zprávě z poloviny roku 1799 rekapituluje snahu Webera o získání privilegia a konstatuje, že zaslané vzorky jsou ze stejného materiálu jako předchozí, jsou lepší a jemnější, ale mají ještě daleko k vídeňskému porcelánu. K otázce pašování zboží z Rudolstadtu se říká, že je zcela vyloučeno, neboť klášterecké zboží je nesrovnatelně levnější. To by v případě pašování nebylo možné, protože dopravou by se jeho cena ještě musela zvýšit. Dvorská komora potvrdila závěry pražského Gubernia a udání vídeňské manufaktury odmítla.

Ale přesto v dopise z 5. srpna 1799 Dvorské komoře neopomenul ředitel vídeňské manufaktury baron Sorgenthal zdůraznit možné důsledky, plynoucí ze vzniku dalších porcelánek. Mimoto nám v tomto dopise poskytuje jediný soudobý odborný důkaz o tom, že se v Klášterci již ve Weberově období vyrábělo porcelánové zboží. Píše, že "podle chemiků a technologů není v Klášterci vyráběné zboží ani fajáns, ani kamenina, nýbrž pravý, i když nedokonalý porcelán".

Řádné zemské oprávnění obdržela klášterecká porcelánka až 15. března 1822, kdy výrobu již provozoval ve své režii hrabě Thun. Po odchodu Nonneho roku 1803 byl řízením továrny pověřen vrchní úředník panství J. P. Gruber. Pálení zboží bylo stejně úspěšné jako za Nonneho, vázl však odbyt a výroba začala být ztrátová. Proto hrabě Thun rozhodl dát továrnu do nájmu. Nájemcem se 31. května 1805 stal dosavadní vrchnostenský důchodní Josef Melzer, jehož společníkem byl V. Habertitzel. Přes počáteční potíže proběhl nájem úspěšně. Továrně hodně pomohly velké zakázky z Maďarska na porcelánové dýmky.

Od 1. ledna 1820 hrabě továrnu provozoval sám. Pro podnik bylo velmi nešťastné období ředitelování V. Rittera v letech 1830-32. Svou neodborností způsobil za dva roky škodu 22 000 zlatých. Více než třetina jím provedených pálení byla zmetková a továrnu přivedl fakticky k bankrotu. Kdyby nebylo dalších aktiv thunského panství a vůle hraběte podnik zachovat, musela by porcelánka zaniknout.

Následující ředitel J. Hillard stál v čele porcelánky do roku 1848. Dal postavit třetí vypalovací pec, v níž se místo dřevem pálilo rašelinou. Podařilo se mu překonat nejhorší potíže a dosáhl také prvního úspěchu. Na výstavě v Praze roku 1836 byl klášterecký jídelní servis pro 12 osob oceněn bronzovou medailí. Vídeňskou výstavu v roce 1845 pak obeslal souborem výrobků, dokumentujících jejich vývoj od vzniku továrny. I tento soubor byl oceněn bronzem.

První dochovaný ceník z roku 1835 uvádí 63 vzory zboží ve 4 třídách. I.třídu tvořilo stolní nádobí, II. třídu kávové a čajové soupravy, III. třídu šálky a IV. třídu praktické potřeby (lavory, nočníky, džbánky na pivo, lékárnické nádobky, psací náčiní, tácky pod láhve a pivní sklenice, svícny, popelníky apod.). Ceník doplňovalo 5 obrazových tabulek. Výroba figurálních modelů byla teprve v počátcích a převahu tvořily krucifixy. 133

Roku 1848 byl řízením továrny pověřen Karel Venier, který její výrobu dovedl k vrcholu technické i uměleckořemeslné dokonalosti v 19. století. Vynalezl způsob pálení porcelánu plynem, ale pro nedokonalost technického zařízení s ním neuspěl (podrobněji o tom v jeho životopise).
V roce 1872 K. Venier na vlastní žádost z porcelánky odešel a po deset
let stálo v jejím čele tříčlenné direktorium Herttan, Hippmann a Merke. Od roku 1882 byl ředitelem továrny již J. Herttan sám. V jeho období (zemřel náhle roku 1890) se hodně stavělo. Vznikly pece č.8 a 9, nová točírna, formovna, tiskárna a malírna, skladiště a budova teplovzdušného topení, další tři stoupy v přípravně hmoty aj. Hned roku 1882 dal v blízkosti továrny postavit obytný dům pro dělníky. Na druhé straně ve snaze po co největší výnosnosti a konkurenceschopnosti podniku snížil mzdy dělníků o 20 % a k výrobě zboží využíval i schopnějších učňů, kteří pracovali za poloviční mzdu.

V této době měla továrna své velké prodejní sklady ve Vídni, Praze, Petrohradě a v Alexandrii. Menší vzorkovny zboží byly v Hamburgu, Berlíně, Lipsku, Bukurešti, Konstantinopoli (dnes Istanbul), Káhiře, Kodani a Christianii (dnes Oslo). Důležité obchodní zastoupení v Hamburgu založil již Karel Venier roku 1867. Počínaje rokem 1865 vystavovala klášterecká porcelanka pravidelně na veletrhu v Lipsku. Účast porcelánky na nejrůznějších výstavách se v druhé polovině 19. století stala samozřejmostí. Přinášela si z nich také řadu ocenění. Stříbrné medaile získala v Chebu (1875), Vídni (1880) a Kadani (1885). Zlaté medaile si odnesla z Chebu (1875) a Liberce (1900). Snad nejcennější zlatá medaile pocházela ze světové výstavy v Paříži rovněž v roce 1900. V 80. letech 19. století patřil k nejprodávanějším výrobkům porcelánky kávovar se sítkem patentované konstrukce. To bylo, na rozdíl od jiných, zcela glazované, takže se působením kávy nezabarvovalo, ale princip patentu spočíval v tom, že otvory sítka nebyly kruhové, nýbrž podlouhlé a kuželovitě se rozšiřovaly směrem dolů. To zabraňovalo jejich ucpávání a usnadňovalo čištění a mytí.

Po Herttanovi byli dalšími řediteli továrny Karl Merker (1890-1912), ing. Josef. Teucher (1912-1920), Johann Dutz (1920-1927), Johann Glaser (1930-1935), v mezidobí řídil továrnu přímo majitel Dr. Osvald Thun a Fritz Pribill (1935-1945).

Za první světové války porcelánka pro nedostatek paliva značně omezila provoz a po dlouhá období byla v klidu. Počet pálení porcelánu klesl z 222 v roce 1914 na 15 v roce 1918. Předválečné úrovně výroby dosáhla až roku 1921.

Podniková elektrárna byla dána do provozu 2. listopadu 1920 a v roce 1923 byla zrušena přípravna hmoty (Massamühle), která byla poměrně daleko od podniku, a zřízena moderní přípravna přímo v továrně. Hospodářská krize 30. let znovu způsobila značný pokles výroby a dělníci porcelánky tvořili podstatné procento nezaměstnaných ve městě.

Za druhé světové války po odchodu mladších dělníků na frontu bylo asi 40 % osazenstva nahrazeno staršími pracovníky, aby se udržela produktivita.

Hned po válce byla dekretem presidenta Beneše z konce října 1945 továrna znárodněna. Po odsunu německých obyvatel se však potýkala s nedostatkem pracovníků. Jejich počet se podařilo naplnit až koncem 40. let a pohyboval se od té doby kolem 300 (nejvyšší stav 355).

Od 1. ledna 1946 byla součástí oborového podniku "Karlovarský porcelán". Hlavní modernizací staré porcelánky po válce byla výstavba tunelových pecí po roce 1955, které umožňovaly zvýšit produktivitu. Výroba stoupla z 35 tun zboží (1945) na 405,5 tuny (1953) a 818,1 tuny (1961). Rostl rovněž vývoz zboží ze 48,6 % v roce 1953 na 70,5 % roku 1967. Odběrateli bylo až 34 zemí, mezi nimi USA, Itálie, Francie, Rakousko, Jugoslávie, Nigerie, Venezuela, Nový Zéland a samozřejmě země bývalé RVHP.

Provoz ve staré porcelánce zanikl roku 1967 a výroba byla přenesena do nových objektů proti nádraží při silnici do Kadaně.

Převzato z publikace Klášterec nad Ohří – Přehled dějin města a okolí vydané Městským úřadem v Klášterci nad Ohří v roce 1997.

Dodatek:

Několik budov již nefungující porcelánky bylo zbouráno v sedmdesátých letech, kdy byla napříč bývalým areálem protažena hlavní silnice. Zbytek výrobních budov byl zbourán v roce 2001. Část pozemků byla brzy nato prodána společnosti Lídl. Dosud (2006) zde naštěstí, žádná z jejich prodejen nestojí a místo původního areálu pomalu zarůstá trávou. Původní budova skladu forem a dekorů se nyní mění na restauraci. Původní administrativní budovy v JZ části areálu byly před lety zrekonstruovány a dostavěny a dnes v nich sídlí banka, dům dětí, prodejny a různé firmy.

Vloženo: 19.3.2006



Komentáře a upřesňující informace


klášterec nad Ohří [Roman Dlouhý 21.3.2007 10:50] | Reagovat
Dobrý den,rád bych se vás zeptal zda nevlastníte-nebo nevíte o někom kdo má pohledy,foto Klášterce nad Ohří z let 1960-1980. Rád to odkoupím. Děkuji
Klášterec - porcelán [Jiří Závodský 5.12.2009 16:28] | Reagovat
Dobrý den, historik výroby keramiky v Čechách pan Milan Konečný uvádí, že první pokusy s výrobou porcelánu (kameniny) v Klášterci provedl Weber snad již v 80. letech 18. století. Co si o tom myslíte??? Můj tel. je 606 571 798.
KRÁSNÉ MĚSTO. [Jan Cidrych 22.6.2012 07:53] | Reagovat
V Klášterci jsem kdysi bydlel a je to překrásné město
klášterec nad ohří [Jiří Hemmer 27.10.2012 01:34] | Reagovat
podobně jako administrativní budova či sklad mohla být rekonstruována s úspěchem na supermarket i výrobní budova. bourat zbytečně ve starých částech města je letitý český zvyk a jak vidno ani doba na něm nic nezměnila. jistě všichni pamatujete "muže na radnici". extremismus se ujal v této republice spolu s odsunem němců a komunismem. nějaká skupina mladých architektů si mohla smyslně dobýt ostruhy na projektu ale nesmyslně se to radši zbourá. ostatně v horních patrech mohly být úžasné byty, které by alespoň zčásti nahradily ty ošklivé paneláky, na jejichž místě mohla vyrůst kvalitní zástavba. přemýšlí tu vůbec někdo???????????????
 Komentáře a upřesňující informace
Jméno:
E-mail:
Pokud chcete automaticky zaslat odpovědi, uveďte Vaší emailovou adresu (v platném tvaru např. ja@seznam.cz). V rámci antispamové ochrany nebude Váš email nikde zobrazen. Poslouží pouze pro automatické zaslání odpovědí na Váš příspěvek.
Nadpis:
Komentář/Upřesnění:  
V rámci ochrany proti spamovým příspěvkům opište číslo 87 do následujícího políčka:

   





Více informací ZDE

Trocha reklamy na podporu webu:
TOPlist