Sauersack (Rolava) - Co bylo či nebylo v tajemné Rolavě

Beigetragen: Pavel Beran

Zaniklý svět sudetských Němců se zatím stále ještě vynořuje ze strání a náhorních planin na mnoha místech Krušnohoří. Mizející poslední pozůstatky kdysi velkých a životem kypících vesnic - kameny obvodových zdí zarostlé travou spojuje dnes už jen stěží viditelné předivo kdysi rušných silniček a cest. Taková je i krajina severně od Přebuzi v jihozápadním cípu Krušných hor. Zatímco stop po opuštěných vesnicích a osadách nezadržitelně ubývá, na kraji lesa poblíž Rolavy (před válkou to byla rozlehlá obec, dnes je tu několik domků) stojí betonový kolos. Ve spojitosti s osudem zdejších vesnic nabízí diskusi o válečné vině a trestu, ale i spoustu záhad. Je to bývalý zajatecký tábor a třídírna rudy.

Místo, kde se dnes bez jakéhokoli omezení mohou procházet turisté (vedou tudy i červená a zelená turistická značka), bylo za druhé světové války přísně střeženým areálem. Vzdálen od průmyslových oblastí a ukryt před všetečnýma očima tu vznikl v rekordně krátké době obrovský komplex na těžbu a zpracování cínu, wolframu a dalších kovů, podzemní dílny a ubikace pro zajatce. Kam se po válce poděli zdejší dozorci a především zajatci, kteří zde pracovali, je dodnes nejasné. Svědkové se totiž zoufale nedostávají. Velkou neznámou je i to, co vše se zde vlastně vyrábělo. Některé teorie dokonce nevylučují, že se sem mohla na sklonku války přesunout výroba některých součástek pro nejtajnější zbraň nacistů - raketu V-2. Bývalé třídírně rud dodnes vévodí několik desítek metrů vysoká hlavní budova, plná schodů vedoucích nikam a výsypek, z nichž už nic nepadá. Přímo vedle budovy je betonová nádrž sloužící k plavení rudy. Celý komplex byl zásobován vodou z nedalekého umělého jezera, odkud byla voda hnána do výše silnými čerpadly. Zatímco ústřední část komplexu je ještě jakžtakž zachovalá, přilehlé okolí již nese zřejmé známky cílevědomého ničení na sklonku války. To, že hlavní stavba zůstala tak neporušená, je podivné, každopádně je však jedním z dokladů mimořádné pevnosti a nezničitelnosti německého válečného betonu, jehož recepturu se odborníkům dosud nepodařilo odhalit.

Procházka po celém areálu je plná nástrah a není moudré pouštět si tu děti příliš daleko z dohledu. Kromě rozpadajících se staveb zejí na mnoha místech ze země velké i malé díry, zbytky po podzemních dílnách, jejichž hloubku lze jen stěží odhadnout. Nejde však jen o podzemní prostory vyhloubené za války. Již od středověku byl tento kraj provrtáván horníky, takže na mnoha místech tu štoly (vodorovné s povrchem země) a šachty (kolmé k povrchu) učinily z kopců doslova ementál. Sám název Rolavy vznikl přetvořením hornického termínu. "Cínové chodby se skládají z křemene, slídy, lojovitých minerálů, polního živičného materiálu a turmalínu. Pro toto složení se používá názvu rula," píše se ve staré hornické příručce. Poblíž červeně značené turistické cesty vedoucí podél bývalého zajateckého tábora je pomník postavený několika ruským zajatcům, kteří zde byli zastřeleni na útěku. Dodnes však není jasné, kolik těch uprchlíků bylo, a není pravděpodobné, že to byli jen ruští zajatci. Na počátku války zde totiž pracovali zajatci ze západní fronty včetně sestřelených anglických letců. V dobách, kdy ještě německá armáda vítězila na všech frontách, směli podle pamětníků chodit i na vycházky do hospody a kina v nedaleké Přebuzi. Až později sem byli transportováni i ruští zajatci a tábor se před okolním světem neprodyšně uzavřel. Očitý svědek, který by po válce cokoli řekl o práci v táboře a především o tom, jaký byl osud zajatců na konci války, se zatím nenašel. Zatímco na jiná místa, kde za války stály koncentráky a zajatecké tábory, se pamětníci vracejí, zde si nikdo z místních na žádného takového návštěvníka nepamatuje. Jako by všechna tajemství betonového kolosu měla být už navždy uschována ve štolách pod Rolavou.

(převzato z článku v MF DNES - Tomáš Lébr: Co bylo či nebylo v tajemné Rolavě, 14.10.1997)

Více informací o tomto komplexu najdete na stránkách http://podzemi.myotis.info/rolava/rolava.htm

Eingegeben: 20.5.2005